Vidina divná, přesladká. Piotr Beczała v Národním divadle

Už pozdně lednový debut tenoristy Yusifa Eyvazova v pražské inscenaci Giordanova Andrey Chéniera (naši recenzi najdete zde) celkem přesvědčivě dokázal, že letošní úmysl Opery Národního divadla zvát do svých starších produkcí k hostování prominentní hosty je myšlenka víc než chvályhodná. Milovníci opery dostanou možnost vidět své oblíbené umělce přímo na scéně, znovu najdou motivaci pro návštěvu představení, které většinou od časů jeho premiéry neviděli, v neposlední řadě má dobrý důvod vypnout se k maximálnímu výkonu i celý operní soubor. Nebudu tedy dlouho “napínat” – další příležitostí být svědkem takové události byla právě repríza Dvořákovy Rusalky v pondělí 20. února, v níž se představili dva bezpochyby exkluzívní hosté ze sousedního Polska: tenorista Piotr Beczała v roli Prince a Łukasz Borowicz coby dirigent.

Zatímco článek o zmíněném Eyvazovově vystoupení v titulní úloze Giordanova díla jsem otevřel úvahou, do jaké míry je zpěvákův úspěch jeho vlastní zásluhou a do jaké má na něm podíl jeho manželství s Annou Netrebko, v Beczałově případě jsou myslím teorie podobného typu zcela bezpředmětné. Během svých angažmá v divadlech v Linci a Curychu vyrostl tento neobyčejně talentovaný a inteligentní pěvec v jednoho z nejvyhledávanějších a nejvšestrannějších tenoristů současnosti. Ze špičkového mozartovského pěvce se stal respektovaný protagonista oper italského belcanta, aby později přešel od lyrických rolí k dramatickým a aby se odvážil z divácky bezpečného přístavu děl Verdiho, Pucciniho nebo Masseneta i do vod, po nichž pluje na své labuti Wagnerův rytíř Lohengrin (naši recenzi drážďanského provedení s Beczałou v titulní roli najdete zde). Na jevišti historické budovy Národního divadla tedy rozhodně stanula operní hvězda prvořadého lesku, navíc na vrcholu kariéry – a už to samo o sobě je důvodem k radosti, že se vůbec něco takového přihodilo.

Jenže ne dosti na tom. Beczałův český jevištní debut se uskutečnil v roli, která u něj patří v posledních letech mezi ty tak podstatné, že si díky ní vysloužil – a nutno říci, že oprávněně – pověst jednoho z jejích takřka ideálních interpretů. A nás může jedině těšit, že řeč je právě o hlavní tenorové postavě ve Dvořákově Rusalce… Možná, že se nejedná o tak úzké ztotožnění protagonisty s postavou, jaké se přihodilo koncem devadesátých let kupříkladu José Curovi s Verdiho Otellem nebo Brynu Terfelovi s Falstaffem, ale přesto je to právě Piotr Beczała, který od svého prvního vystoupení v roli Prince v roce 2008 úspěšně (a s nepočetnou konkurencí) hostuje v různých světových produkcích Rusalky od Vídeňské státní opery až po newyorskou Met.

Beczałovo zmíněné premiérové setkání s Dvořákovým nešťastným hrdinou se mimochodem odehrálo na Salcburském festivalu a dodnes je možné si ho připomenout na audionahrávce firmy Orfeo, pěvcově prvním domovském labelu. Live záznam představuje výkon, který měl v té době ještě poměrně daleko k plnému pochopení skladatelova stylu a jeho nuancí, nicméně jeho živelnost a jakási představitelská opravdovost působí z nahrávky dodnes nesmírně atraktivně. U téže firmy pak o několik let později vyšlo i CD Slavic Opera Arias, kde árii Vidino divná, přesladká zpívá pod taktovkou Łukasze Borowicze o poznání zralejší pěvec, jehož pojetí je stejně kultivované, jako přesně gradované a rafinované (mimochodem, další českou árií na této převážně rusko-polské kompilaci je ještě Jak možná věřit ze Smetanovy Prodané nevěsty). A konečně nejen tuto árii, ale i celou roli Prince zosobněnou Piotrem Beczałou zachycuje i nedávný záznam Schenkovy produkce Rusalky z Metropolitní opery. V už dokonale zažité úloze je zde pěvec rovnocenným partnerem sopranistky, která si z Rusalky vytvořila referenční roli, tedy Renée Fleming. Zatímco její mateřskou nahrávací firmou a zároveň vydavatelem zmíněného DVD je prestižní label Decca, Beczała svůj hvězdný statut nadále potvrzuje exkluzívní smlouvou s neméně prestižní značkou Deutsche Grammophon.

Předchozí odstavec měl jen potvrdit, že při pondělní repríze získalo publikum možnost přímé konfrontace s operním zpěvákem, od kterého by bylo hříchem očekávat jiný výkon než prvotřídní. A na otázku, zda se ho dočkalo, je možné zodpovědně říci, že ano. Piotr Beczała je zkrátka nejen výsostný profesionál, ale je to i ten typ pěvce, jehož hlasový projev bezpečně poznáte už po prvních tónech. Rád bych konečně našel nějaký vhodný opis pro termín „hlas charakteristické barvy“, ale málo platné, zrovna k Beczałovi myslím dokonale sedí… Je to ve všech polohách plný tenor s bezpečnou technikou, která jejímu majiteli dovoluje plynule přecházet od lyrických pasáží k čistě dramatickým s lehkostí, jaká se často neslyší. Stále velmi mladistvě působící Piotr Beczała má také svému hrdinovi rozhodně co dát nejen po vokální, ale i po herecké stránce. Jeho Princ je sice ušlechtilý, ale poněkud introvertní a nerozhodný mládenec, jenž se sice všemožně snaží držet své city i priority pod kontrolou, ale který si až příliš bolestně uvědomuje, že tváří v tvář mnohem silnějším protivníkům nemá nejmenší šanci uspět… Závěrečná smrt v Rusalčině objetí je pak pro něj za těchto okolností jediným skutečným východiskem – snad už od počátku mnohem pravděpodobnějším, než jaký bylo iluzorní soužití s milovanou bytostí. Vidět a slyšet tak svrchovaný a komplexní výkon bylo zkrátka podle mne pravým potěšením, zpestřeným pro ucho českého milovníka Rusalky ještě drobným bonusem: kdo by si při poslechu Beczałovy charakteristicky polské výslovnosti českého textu nevzpomněl na slavnou nahrávku Václava Neumanna, kde vedle legendární Rusalky Gabriely Beňačkové stanul polský tenorista Wiesław Ochman?