Viktor Konvalinka: Angažmá ve Švédsku mi změnilo život

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V současném tanci nejsou tuzemské podmínky zrovna ideální. Troufl byste si být tady jako tanečník na volné noze, kdybyste neměl podporu ze Švédska?
Díky ní jsem rozhodně klidnější. Platové ohodnocení tanečníků na volné noze i v kamenných divadlech je u nás zhruba o padesát až sedmdesát procent nižší než ve Švédsku. Tady bych se musel hodně otáčet, abych sebe nebo v budoucnu svoji rodinu uživil jako tanečník na volné noze. Spoustu tanečníků musí mít ještě druhou práci, učí například jógu nebo trénují ve fitness centrech a tanec je pro ně pomalu jako hobby. To je velký problém, protože pokud se chce tanečník rozvíjet, měl by tanci věnovat celé dny a soustředěnou energii, ne ho mít jen jako něco extra. Smutnou pravdou je, že u nás živit se tím, co nás opravdu baví a naplňuje, je mnohdy nadlidský výkon.

Má tanec ve Švédsku větší prestiž, když je tak podporovaný?
Celkově tam vláda kulturu hodně podporuje a od toho se hodně věcí odvíjí. Jakmile není podpora vlády či sponzorů, nejsou finance. Ve Skandinávii mi přišlo, že kdokoli chce zkusit něco nového nebo začít svůj vlastní projekt, má k tomu podporu a podmínky. Pro mě je sice stále záhada, jak to funguje, ale zaplaťpánbůh za to. Co se mi hodně líbilo a rád bych zavedl i tady, kdybych měl třeba někdy vlastní company, byl každotýdenní meeting. Diskutovalo se, jak se nám pracuje a co by se dalo zlepšit. Zkrátka péče a starost o zaměstnance je z mnoha úhlů pohledu na úplně jiné úrovni.

Viktor Konvalinka (zdroj archiv respondenta)

Proč v Česku podpora kultury chybí?
Vláda nemá dostatečný zájem. Paradoxem je, že českou společnost tanec zajímá často víc než švédskou. Na tour na sever Švédska jsme mnohdy měli třeba jen desetiprocentní návštěvnost. Jednou jsme dokonce hráli jen pro sedm lidí, což bylo méně, než bylo tanečníků na jevišti. Tady u nás jsou divadla většinou vyprodaná, do kultury, a tance obzvláště, se ale neinvestuje. Se Štěpánem Pecharem z DEKKADANCERS jsme vznesli určité návrhy na Magistrát hlavního města Prahy, kde mimo jiné usilujeme o to, aby v Praze vznikl „stálý“ moderní soubor. Kromě Baletu Národního divadla u nás tanečníci nemají v podstatě jinou šanci získat stálé angažmá. Je důležité, aby si MHMP, stejně jako Ministerstvo kultury, tuto situaci uvědomily a finančně tento projekt podpořily. Uvidíme, co z toho vzejde.

Doslechla jsem se, že DEKKADANCERS pozastavuje svou činnost. Co vy na to jako původní spoluzakladatel?
DEKKADANCERS jsme s Tomášem založili zhruba před deseti lety a fungoval na stejném principu jako pod vedením současné generace. Byli jsme tanečníci Baletu Národního divadla a po večerech jsme si tvořili vlastní věci, protože nás to bavilo. Takhle to ale nejde donekonečna. Chtěli jsme se osamostatnit a jeden z návrhů byl, aby pod Baletem Národního divadla vznikla malá moderní skupina. Jenže na to se nikdy nenašly finance a vůle z vedení. Vyčerpanost nás dotlačila také udělat pauzu. Nedávali jsme to ani fyzicky, časově, ani finančně, a často jsme museli sáhnout do vlastní kapsy, aby se premiéra uskutečnila. Když jsem odjížděl do Švédska, DEKKADANCERS jsem předal mladé krvi. Kluci se teď ale dostali do úplně stejné situace, v jaké jsme byli my, takže je to pochopitelné. Zkrátka musí přijít určité změny, jinak to nejde.

Viktor Konvalinka s Dekkadancers (zdroj archiv respondenta)

Podle čeho si nyní volíte projekty, do kterých se zapojit?
Díky švédské smlouvě mám možnost si vybírat, takže jdu do toho, co mě opravdu zajímá nebo za čím stojí lidé, s kterými bych rád pracoval, věřím tomu, co dělají a je mi s nimi dobře jak po pracovní, tak i i lidské stránce. Také se rád učím nové věci a snažím se rozvíjet, takže když přijde do cesty něco, co mě může posunout někam dál, vždy to rád přijmu.

Jak se vám pracovalo na Růžovém samuraji, který bude mít příští týden pražskou premiéru?
S Janou Burkiewiczovou jsem dřív pracoval na nějakých komerčních projektech a její přístup je mi hodně blízký. Premiéra Samuraje proběhla v lednu v Trutnově a ohlasy byly pozitivní, tak věřím, že si ji pražští diváci užijí jakbysmet.

Co máte s Janou Burkiewiczovou společného?
Mám rád její taneční styl, líbí se mi, že se snaží objevovat pokaždé něco nového. Také mě, jako Janu, baví humor, propojovaní různých žánrů. Ráda pracuje se zpěváky, herci, muzikanty, využívá různé technologie a myslím si, že celkově je náš vkus dost podobný.

Viktor Konvalinka v inscenaci Panthera (foto Petr Šálek)

Představení Růžový samuraj se týká tématu hrdinství. Jak si vy představujete hrdinu?
Pro mne to bude vždycky moje maminka. Když jsme ale téma probírali během procesu, napadla mě naše vlastní matka Země. O tom bude řeč i během představení, tak se přijďte podívat. Jinak z fantaskního světa je to náš hodný soused Spiderman.

Věnujete se i vlastní choreografické práci. Jaká témata jsou pro vás palčivá?
Mé choreografie jsou většinou autorské a vycházejí z mé hlavy. Poslední dobou rád pracuji s nějakým příběhem, který se snažím tanečně ztvárnit a převyprávět. Zapojuji celý tým i s tanečníky a často finální verze mnohonásobně předčí mou původní představu. Rád propojuji herectví a skryté dovednosti jednotlivých tanečníků. Věřím, že tanečníci jsou lidé, kteří dokážou nabídnout mnohem víc, než si mnohdy sami uvědomují.

Viktor Konvalinka v inscenaci Panthera (zdroj archiv respondenta)

Všimla jsem si, že je vám blízký i humor?
Mám ho rád od dětství. Pravděpodobně to pramení od mého otce, pro něhož je typický český černý humor, nebo možná ze starých českých komedií, které vévodily tehdejší televizi a které miluju doteď. Na tom všem jsem vyrostl a promítá se to i do mé práce. Navíc kvalitní humor je v tanci jedna z nejobtížnějších disciplín a je neuvěřitelně čarovné, když pak během přestavení slyším z hlediště, že to funguje.

Jak dostat humor do tanečního představení?
Je to složitější, než si mnoho lidí uvědomuje. Když řeknete vtip, je to hned jasné. V tanci to není tak napřímo, jde spíše o situace. Stává se, že mám nápad a myslím si, jak se všichni budou řezat smíchy, a nakonec je trapné ticho. Nebo se naopak něco vtipného stane úplně náhodou a to se pak použije nebo se na tom postaví celá scénka. Humor v tanci je jedna velká kapitola a mě holt baví ji prozkoumávat.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat