S Vilémem Veverkou otevřeně: Rekapitulace a nové horizonty Davida Marečka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Osobnost Davida Marečka netřeba čtenářům portálu Opera Plus představovat. Není náhoda, že poté, co byla mým prvním hostem v této rubrice Marie Kučerová, ředitelka Filharmonie Brno, budu se dnes ptát právě Davida Marečka, jejího předchůdce. Svého druhu ohlédnutí ve formě krátkého zamyšlení se bude logicky týkat prioritně prvního českého orchestru, respektive témat, která s pozicí a náplní generálního ředitele České filharmonie přímo i nepřímo souvisejí. Tento rozhovor byl uskutečněn ještě před úmrtím šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka.
David Mareček (foto © Česká filharmonie)

 

VILÉM VEVERKA:
Davide, nejprve jedna poněkud „univerzální“ až „banální“ otázka (ale i ty k podobným rozhovorům patří). Česká filharmonie, nejen orchestr, ale de facto celá instituce, se pod tvým vedením minimálně navenek výrazně vyprofilovala. Co považuješ z tvého pohledu objektivně za největší úspěchy, které záměry se ti podařilo naplnit a naopak, kde vidíš možné „deficity“ a prostor pro další práci?

DAVID MAREČEK:
Je poměrně těžké pojmenovat úspěchy, chybí mi odstup. Objektivně za největší úspěch sám pro sebe považuji fakt, že hráče v orchestru baví jejich práce a že je to slyšet. Samozřejmě, že existují problémy, samozřejmě, že jsou s řadou věcí, s tím, co a jak děláme, nespokojení, kritické hlasy se ke mně dostanou. Ale celkově pozitivní naladění muzikantů beru fakticky za největší úspěch. Přivedení Jiřího Bělohlávka bylo podmínkou toho, abychom měli šanci úspěchu dosáhnout. Ostatně už na začátku jsme byli tým a on byl součástí tohoto týmu, celé koncepce. Jiří Bělohlávek projevil vůli se vrátit, což spojil se zlepšením platových podmínek hráčů, kterého by bez jeho autority žádný management nedosáhl a toho si je orchestr dobře vědom. Z hlediska vnějšího byl pak návrat Jiřího Bělohlávka tím hlavním signálem, že se v České filharmonii děje něco pozitivního. Díky symbióze managementu, Jiřího Bělohlávka a orchestru se podařila reforma – nejen nárůst platů, ale proměna vnitřního fungování, jejímž důsledkem je přirozené a aktivní zapojení hráčů do života orchestru.

Za deficity považuji to, po čem volají hráči. Přesněji řečeno, jde o více prostoru pro vnitřní zlepšování v programech s menším obsazením a komorních projektech. Chtěli bychom, aby naši koncertní mistři, Josef Špaček a Jiří Vodička, připravovali programy pro smyčcové nástroje – bez dirigenta a naši přední dechoví hráči pracovali se svými kolegy na dechových programech. Z podnětu prvního klarinetisty Tomáše Kopáčka obnovujeme i dechovou harmonii. Vedle toho bychom se chtěli věnovat interpretaci starší hudby – baroka – na čemž je možné se mnohé naučit. Toto vše je iniciativa hráčů, proto bych si tyto myšlenky nerad přisvojoval. Zhruba do dvou let se tyto záměry začnou postupně realizovat. Z různých důvodů se to bohužel nepovedlo dříve.

Dalším deficitem je takzvaná „digitální koncertní síň“, která byla součástí koncepce hned od začátku, od roku 2011. Teprve teď jsme v realizační fázi a snad projekt v roce 2018 či začátkem roku 2019 odstartujeme. Díky podpoře Ministerstva kultury a osobní iniciativě ministra Daniela Hermana dostal projekt konkrétní podobu. Inspirace Berlínskou filharmonií je jednoznačná. Do určité míry ji chceme napodobit kvalitou záznamu a přenosu. V Berlíně jsme čerpali i know-how. Nemá smysl vymýšlet třetí cestu, když se tento formát osvědčil a funguje dobře.

VILÉM VEVERKA:
Co vše od tohoto projektu tedy očekáváte?

DAVID MAREČEK:
Má to dva směry. Jeden je propagační, chceme hudbu dostat do škol, primárně tak záměr stavíme jako edukační projekt. Myslíme si, že výchova publika začíná již na základních školách. Pokud se podaří tyto hudební programy dostat do hodin hudební výchovy, tak by to mělo pomoci vytvořit za deset až dvacet let poměrně silnou posluchačskou obec pro klasickou hudbu. Obsahové zaměření je přirozeně cíleno na skupinu mladých posluchačů, zároveň půjde o špičkový audiovizuální záznam v nejvyšší kvalitě 4K, která je v současné době možná.

A kolik programů se tímto způsobem zaznamená, to je pak věc financí, které se budou kombinovat z peněz ministerstva kultury a soukromých sponzorských peněz. Hledali jsme ideální cestu, jak tuto platformu do škol dostat, a nyní začínáme spolupracovat s pedagogickými fakultami, tak aby se projekt stal součástí standardního vzdělávacího programu a abychom naplnili potřebu učitelů hudební výchovy. Obsahově je to tedy poněkud jiná koncepce než ona „digitální koncertní síň“ Berlínské filharmonie.

Přitom počítáme také se záznamem šesti až deseti večerních koncertů ročně, jejichž počet budeme postupně rozšiřovat podle našich finančních možností. Vždy pokryjeme celou sezonu, a to ve spolupráci s Českou televizí, která některé koncerty převezme od nás a jiné natočí s použitím vlastní techniky. Stejně jako v Berlíně budeme mít interně k dispozici sedm pevných kamer. Spolupracujeme s Paulem Smacznym, jedním z nejlepších režisérů v Evropě, který se přenosem koncertů zabývá. Konzultujeme s ním rozmístění kamer, osvětlení a další prvky, aby úroveň našich záznamů byla použitelná pro zájemce z Německa, Japonska, Ameriky a dalších zemí. Společně s Českou televizí budeme koncerty nabízet zahraničním společnostem již nyní.

VILÉM VEVERKA:
Bude toto generovat i finanční profit pro muzikanty, podobně, jako je tomu právě v Berlíně?

DAVID MAREČEK:
Bojím se, že ne, a byl by to ode mě značný populismus, říkat nyní něco jiného. Přímý finanční profit pro hudebníky to nepřinese již proto, že provoz je zkrátka velmi drahý. V Berlíně to celé doposud platila Deutsche Bank, kterou my k dispozici nemáme. Cílem České filharmonie je pokrýt takovou část provozu, aby s tím bylo spokojeno ministerstvo kultury, které je hlavním investorem projektu. Nyní diskutujeme o tom, jakou část provozu zajistí ministerstvo kultury a kolik musíme pokrýt sami z příjmů z vysílání nebo právě od sponzorů.

David Mareček (foto © Česká filharmonie)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář