Rekapitulace a nové horizonty Davida Marečka. S Vilémem Veverkou otevřeně

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

VILÉM VEVERKA:
Situace na české orchestrální scéně v současnosti vyznívá v mnoha ohledech – více než kdy jindy – jednoznačně ve prospěch České filharmonie. Je to logicky dáno i objemem finančních prostředků, kterými tato státem spravovaná instituce disponuje. Jednou z tvých priorit byl také právě výrazný nárůst platů orchestrálních hráčů, který byl v řádů desítek procent (60 %). Porovnáme-li analogickou situaci se sousedním Německem a vezmeme-li si za vzor znovu Berlínskou filharmonii ve vztahu k ostatním podobně velkým (a významným) orchestrům, například Bayerischer Rundfunk atd., nebude rozdíl v platech ani zdaleka tak výrazný. Souhlasíš se mnou, že ostatní velké orchestry na ose Praha – Brno – Ostrava jsou výrazně podfinancované, respektive viděl bys jako legitimní obdobný postup u dalších institucí tohoto charakteru ve formě obhájení nárůstu mzdových prostředků ve prospěch orchestrálních hráčů?

DAVID MAREČEK:
Zaprvé bych rád řekl, že s nárůstem mzdových prostředků se v České filharmonii výrazně zvýšil objem práce. Před navýšením hrála filharmonie cca osmnáct až dvacet koncertů v zahraničí, dnes je to v průměru pětatřicet, byla však i sezona, kdy zahraničních koncertů bylo padesát. Zvýšil se počet frekvencí v pracovním týdnu v Praze z dřívějších šesti na dnešních osm nebo dokonce devět. Zásadně se rozrostl počet nahrávání, která byla dříve placena extra a která jsou dnes většinou součástí platu. Pokud bychom porovnali faktický nárůst počtu koncertů a práce jako takové ve vztahu k růstu mezd, pak bychom možná došli k číslu okolo dvaceti procent. Česká filharmonie je zdaleka nejvytíženějším z velkých českých a moravských orchestrů.

Abych však neutíkal od otázky, obhájení nárůstu platů je zcela legitimní – je to nutná podmínka k tomu, aby se muzikanti mohli skutečně věnovat jen své práci. A zaslouží si to samozřejmě všechny české orchestry, protože celý systém je nastaven špatně. To vím po zkušenosti z Brna a diskutujeme o tom i s managementy v jiných našich orchestrech. Je evidentní, že pokud by se podmínky narovnaly, tak to pomůže, aby systém začal normálně fungovat.

Rozdíl mezi Českou republikou a Německem po přepočtení parity kupní síly je i po navýšení mzdových prostředků ve filharmonii nadále značný, ale už to stačí k tomu, aby nám neodcházeli hráči do zahraničí. Nejsem zde od toho, abych zřizovatelům říkal, jak to mají udělat, ale fakt je, že když chtějí mít orchestr, který k něčemu vypadá, pak existuje určitá spodní hladina platu, na kterou se orchestrální hráči musí dostat. To je však možné pouze za předpokladu, že k tomu má zřizovatel vůli. V Brně k tomu za mého působení nebyla bohužel vůle ani prostředky, v Praze k tomu byla vůle a díky ministrům Besserovi a Kalouskovi se podařilo zajistit i mzdové prostředky. My jsme chtěli být příkladem pro ostatní, aby se ukázalo, že v České filharmonii se to stalo a pomohlo to, může to tedy fungovat i jinde. Z hlediska historie orchestru jsme však neudělali nic výjimečného. Snažíme se pouze vrátit filharmonii ke kořenům – k prestižním projektům, umělcům a na pódia, kde už ve své minulosti byla pevně zakotvena.

VILÉM VEVERKA:
Souvisí to pak samozřejmě i s možností zvát skutečně kvalitní dirigenty a sólisty. Asi se shodneme, že právě to vede k uměleckému růstu muzikantů – osobně tak nadále čerpám z toho, že jsem směl pracovat s dirigenty, jakými byli Abbado, Rattle, Gergiev, Blomsted, Haiting, Gatti, Jansons a další – který je ostatně v jakékoliv umělecké sféře obecnou nutností.

DAVID MAREČEK:
Ano, ale také jsme narazili na problém, že jednorázově hostující dirigent málokdy zanechá v orchestru hlubší stopu. Jako výzvu do budoucna beru to, abychom spolu s orchestrem našli okruh dirigentů, kteří budou s orchestrem pracovat pravidelně. Tuto roli plní například Semjon Byčkov a jeho nahrávka kompletu symfonií Čajkovského.

Na druhou stranu, cyklus „O“ – mladí dirigenti bude po třech letech končit. Několikrát jsme se trefili a přivedli zajímavou osobnost, ale byli tam i dirigenti, s nimiž přesto, že měli výborný životopis a skvělé reference, byla vyloženě špatná spolupráce. Je vidět, že hostování u orchestrů jako London Symphony, Concertgebouw Amsterdam a tak dále není přímou zárukou toho, že půjde o dobrého dirigenta. Nicméně zmapovali jsme tak jednu dirigentskou generaci, viděli jsme, s kým má smysl dále počítat, a od sezony 2018/19 tuto řadu proměníme na jiný koncertní cyklus.

Za pozitivní považuji, že máme navázané kontakty s dirigenty, kteří mají velkou perspektivu. V každé generaci je jen pár dirigentů, kteří jsou mediálně známí, ale zároveň jsou také skutečně dobří. Pak je celá řada dirigentů, kteří jsou umělecky na výši, ale nejsou tak slavní, a tím pádem mají nižší honoráře. Z těch mohou čerpat všechny české orchestry. Je pouze třeba trpělivě hledat. Ve starší generaci je takovým typem dirigenta například Pinchas Steinberg v mladší třeba Američan James Gaffigan, ani ti však nejsou z obecného pohledu úplně levní.

V českém prostředí někdy funguje nesprávná rovnice, že dirigent nám má přinést projekty. Balíček orchestr a dirigent musí však být atraktivní sám o sobě a projekty má přinášet management orchestru. Souvisí to i s kapitolou navýšení prostředků na faktický umělecký provoz. Je nesmysl platit například 50.000 euro za dirigenta, pokud nemáte silného sponzora. Ale zároveň si určit, že 2.000 euro za týden na dirigenta je nepřekročitelný limit, to je cesta do pekel. Protože koho dostanete za 2.000 euro? Bud’ začínající zahraniční dirigenty, nebo dirigenta, který je již výrazně za svým zenitem. Výjimkou jsou pouze kvalitní čeští dirigenti, kteří přijímají místní finanční podmínky.

Řekněme, že pokud by si orchestr mohl dovolit alespoň jednou nebo dvakrát ročně zahraničního dirigenta v hladině okolo 10.000 euro na týden, pak se dostane k umělcům, kteří mohou být pro hudebníky obrovským přínosem. V českých podmínkách je samozřejmě třeba i na takového umělce získat mimořádnou dotaci nebo sponzorský dar. Je to trochu i otázkou vyjednávání managementu. Benefitem pro dirigenta může být například možnost si věc takzvaně „obehrát“, tedy vystoupit s programem, který studuje pro Vídeň, Berlín nebo třeba Londýn. Takový dirigent dá orchestru něco výjimečného, ale orchestr si ho zároveň může dovolit.

David Mareček (foto © Česká filharmonie)

VILÉM VEVERKA:
Další věc je pak i ta, že ostatní orchestry zřejmě nemohou investovat dostatek financí do propagace a marketingu, tedy jsou méně „vidět“. Tento fakt není nepodstatný, zvážíme-li obecnou konkurenci ostatního dění, nejen na kulturní scéně. Je to mnohdy i otázka prestiže, na druhou stranu se ve finále jedná „pouze“ o byznys svého druhu. Jak ty vnímáš důležitost marketingu?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na