Rekapitulace a nové horizonty Davida Marečka. S Vilémem Veverkou otevřeně

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

DAVID MAREČEK:
Naplnit sál není jen otázka marketingu. V klasické hudbě nejvíce fungují osobní reference, to znamená, že jakmile začneš dělat něco, co se lidem líbí, vždy to má cca tříletou náběhovou křivku. Zde mám zkušenost z Brna s restartem koncertního cyklu, kde jsme změnili název, změnili jsme obsah, ale marketing se nedělal, protože na to peníze nebyly. Přesto jsme ho do tří let dokázali bezpečně naplnit posluchači. Takzvaná “imageová kampaň” je důležitá v obecném vnímání orchestru. Výsledkem je to, že více lidí, kteří nechodí na koncerty, o orchestru ví. Přímý vliv na návštěvnost koncertů to však nemá. Smyslem této investice je tedy všeobecná známost. Druhým přínosem je působení na politiky, pro které je dobře viditelný orchestr automaticky atraktivnější. Tím třetím je pak byznys a média, protože pozitivní reference vedou k vyšší úspěšnosti při hledání sponzorů. Viditelnost ve vztahu k potencionálním partnerům a výchozí pozice při vyjednávání jsou pak mnohem lepší.

VILÉM VEVERKA:
S tím souvisí i další má otázka. Obecným fenoménem jsou často zmiňované sociální sítě. Nakolik Česká filharmonie investuje do tohoto odvětví a jaká je efektivita například ve vztahu právě k návštěvnosti koncertů či prodejnosti zvukových nosičů?

DAVID MAREČEK:
Nabízí se příklad, kdy jsme tuším v roce 2013 pořádali náš tradiční koncert pod širým nebem. Z důvodů předvolební kampaně byly obsazené inzertní plochy, neměli jsme tedy žádný výlep. Naši marketéři vymysleli kampaň přes Facebook, který tak byl de facto jediným kanálem placené inzerce. Přes Facebook se přihlásilo 6.000 lidí, kteří nakonec skutečně přišli, což je na české poměry  fenomenální návštěva.

Osobně Facebook nepoužívám, jsem pouze uživatelem Twitteru. V České filharmonii využíváme tým lidí, kteří těmto mediím rozumí. Věnuje se tomu Tomáš Pospíchal, který ví, jak s těmito nástroji efektivně pracovat. Sám se o to příliš nezajímám. Zásadní poznatek je ten, že sál se plní cestou cílené reklamy a cíleným zvaním. Takto ostatně fungují i všechny festivaly, protože cílová skupina je relativně malá a v čase se příliš nemění.

VILÉM VEVERKA:
Zůstaňme ještě u financí a financování. Zřizovatelem České filharmonie je ministerstvo kultury, potažmo stát. Nakolik však Česká filharmonie usiluje o získání faktické podpory ze strany privátního sektoru jako dalšího zdroje financování uměleckého chodu instituce?

DAVID MAREČEK:
Usiluje velmi. To usilování je poměrně těžké, protože velcí korporátní sponzoři hlídají každou korunu. To znamená, že každou korunu si musíme tvrdě odpracovat. Náš marketingový tým, který má tuto sféru na starosti, pracuje ve čtyřech lidech a nikdo si asi nedovede představit, co je to starost o generálního partnera. Je to skutečně velká práce ty peníze získat a musíte si je opravdu zasloužit.

Filharmonie přitom měla krátce po revoluci 50 % soběstačnost, něco takového je v českém prostředí unikátní. Dosáhnout na 30 % soběstačnosti bývá považováno za velký úspěch. Po zvýšení dotací v roce 2012 se nám podařilo, že soběstačnost filharmonie je i dnes na úrovni 45 – 50 %, tedy nejvýše z českých orchestrů. Snažíme se tím ukázat, že jsme schopni peníze vydělat a že si chceme podporu zasloužit. Hlavní pilíře naší soběstačnosti jsou tři a každý se na výsledném hospodaření podílí cca třetinou. Jsou to příjmy ze vstupného, pronájmy Rudolfina a příjmy od sponzorů v kombinaci s příjmy ze zájezdů. Zájezdy tvoří logicky výkyvnou položku, podle toho, kam jedeme a zda jsme schopni tam vydělat. Například turné po USA a některé další země se musí dotovat, přesto je třeba tam jezdit, aby si orchestr udržel své mezinárodní renomé.

Sponzorské peníze u nás tvoří okolo 25 milionů ročně, což není ani 10 % celkového rozpočtu, ale v porovnání s rokem 2011 (poznámka autora: nástup Davida Marečka do funkce) je to nárůst na desetinásobek. Myslím, že náš strop bude někde na 40 milionech, když se budeme hodně snažit a budeme mít štěstí. Výše se asi nedostaneme, protože každý partner – Česká spořitelna, Škoda Auto a další – potřebuje vstupenky na koncerty a chce být pochopitelně vidět. Jsme hrdí na to, že našimi velkými sponzory jsou tyto dvě tradiční české firmy. Tři roky jsme připravovali edukativní projekt Hudba do škol s nadací Agrofert, který nám rovněž dělá velkou radost. Stejně tak je to i v případě finanční skupiny PPF, od které máme nástroje a která významně participuje na turné do Číny – bez PPF by zájezd do Číny de facto nebyl možný. Nástroje pro Českou filharmonii koupila i skupina J&T.

VILÉM VEVERKA:
Česká filharmonie má aktuálně ve svém štítu i krédo, že je nositelem tradice české kultury, respektive, že reprezentuje ono typicky české. Kromě české hudby, její interpretace na zahraničních pódiích, co vše si pod tím „českým“ může posluchač představit, v čem osobně vidíš v roce 2017 onu tradici?

DAVID MAREČEK:
V české tradici vidím to dobré i to špatné. Na tom dobrém chceme logicky stavět. Konkrétně řečeno, vždy zde byli špičkoví muzikanti, což je historicky doložitelné až někam k Janu Dismasu Zelenkovi. Kvůli finančním podmínkám hudebníků do filharmonie v minulosti nepřicházeli cizinci. Tím se lišila od jiných evropských těles a dnes se to s odstupem času jeví jako značná výhoda. Všechny ostatní orchestry se zásadně globalizovaly. Český charakter orchestru může být výhodou, pokud budeme motivovat hudebníky, aby měli co největší rozhled, co nejlepší mezinárodní vzdělání. Logicky je v tom i určitý handicap, že nebudeme na jedno místo vybírat z dvou set lidí, ale třeba jen z třiceti či padesáti.

Asi nejlepším příkladem spojení českých kořenů s mezinárodním prostředím je koncertní mistr Josef Špaček, který studoval v USA (Curtis Institute a Juilliard School). Česká tradice v kombinaci s tím nejlepším vzděláním v zahraničí se jeví jako ideální model, který Josef Špaček dokázal orchestru přinést. Příkladů mezi současnými hráči České filharmonie bych samozřejmě mohl uvést mnohem více. Zároveň mám představu, že hráči budou s konkrétními dirigenty schopni velmi stylově interpretovat hudbu klasicismu a baroka nebo na druhé straně hudbu současnou. To jsou oblasti, které nejsou a nemohou být repertoárovým těžištěm filharmonie, ale díky umělcům jako například John Eliot Gardiner nebo Peter Eötvös na nich můžeme úspěšně pracovat.

David Mareček (foto © Česká filharmonie)

VILÉM VEVERKA:
Pojd’me se nyní bavit i o hudbě z pozice interpreta. Ostatně původní profesí jsi klavírista, managementu ses začal věnovat výrazně později a klavíru jsi zůstal věrný. Dokážu si představit, že tvým vzorem je třeba právě Daniel Barenboim. Jak jdou skloubit dvě disciplíny, hudební management a interpretace klasické hudby, není to poněkud schizofrenní stav?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na