Villazón a Hampson v mojí opeře? Máte pravdu, pro skladatele zázrak

Operní drama ve věčném ledu. Předpremiérový rozhovor se skladatelem operní novinky. Jižní pól se jmenuje nová opera, která bude koncem ledna 2016 uvedena ve světové premiéře a ve velmi prominentním obsazení v Bavorské státní opeře. Je to pro českého skladatele Miroslava Srnku výjimečná výzva?

(Opernglas – č. 1/2016 – Gabriele Helbig)

 

Velké celovečerní dílo na zakázku pro Bavorskou státní operu. Jak k tomu došlo?

V sezoně 2006/07 jsem byl „rezidenčním skladatelem“ Filharmonického orchestru v Heidelbergu a pracoval jsem tam s dirigentem Corneliem Meisterem a dramaturgem Olafem Schmittem. Ten pak přešel do Bavorské státní opery, a já získal operní stipendium v anglickém Aldeburghu, městě Benjamina Brittena, kde jsem s Australany Mattem Luttonem a Tomem Hollowayem, svým libretistou, začal pracovat na komorní opeře Make No Noise. S Olafem jsme jednoho dne spíš náhodou jeli vlakem a bavili se o svých plánech. Výsledkem bylo uvedení Make No Noise v rámci Mnichovského operního festivalu 2011 s Ensemble Modern. Ještě před premiérou přišel první dotaz Nikolause Bachlera, jestli bych něco nenapsal také pro velké divadlo.

Pracujete v Národním divadle v Mnichově, to znamená v jednom z nejrenomovanějších velkých divadel. Po vašem prvním jevištním díle, Wall v roce 2005 [Německá státní opera v Berlíně], jste se zařekl, že už nikdy do velkého operního divadla nevkročíte. Co se změnilo?

Sebe ani svou hudbu už neberu tak vážně. Tehdy jsem nebyl připraven na to, jak se při inscenování zachází s partiturou, jak se můžou ignorovat akustické danosti hudby, jak může režie změnit skladatelovu výpověď – a vůbec, jak může být práce v operním divadle emocionální.

Dokážu si docela dobře vybavit určitý okamžik v Aldenburghu, kdy jsem před divadlem přece jen zas pocítil něco jako pokoru. Najednou jsem porozuměl, že svou hudbu musím chápat jen jako základ komplexního divadelního okamžiku. Je potřeba se naučit dodat partituru, která bude pokud možno čistá z mého hlediska, ale také pokud možno otevřená ze zorného úhlu divadla. Když člověk pracuje pro tak proslulou scénu, jako je Bavorská státní opera, přistoupí ještě další skutečně mimořádný rozměr takových výzev. Stačí si uvědomit řadu děl, která tu měla světovou premiéru… Mlčky se předpokládá, že napíšete dílo na úrovni ostatního repertoáru a předchozích premiér takového divadla. Na to se při kompozici zkrátka nesmí myslet.

Světová premiéra South Pole bude spojena se známými pěvci, jako jsou Thomas Hampson a Rolando Villazón, navíc bude dirigovat mnichovský generální hudební ředitel Kirill Petrenko a režii má Hans Neuenfels. Jen vaše jméno je u nás dosud málo běžné, ačkoli ve své vlasti jste nejznámější soudobý skladatel. Jak se k té situaci stavíte?

Máte pravdu, že získat jako skladatel pro operní debut ve velkém divadle takovéto obsazení se rovná zázraku. S tím, jak jsou známí oni, se nemohu rovnat. Česká, a zvlášť soudobá scéna stále ještě není dost otevřená ven. Vládnou různé tradice, způsob financování, otázky jazyka, různá očekávání a také společenský konzervatismus a obavy. Spojit nějakého skladatele uvnitř malého světa klasické hudby s operní hvězdou, k tomu je potřeba překonat neuvěřitelně mnoho překážek. To dokáže jen velké operní divadlo. A není na škodu, když se nová opera neznámého skladatele zatraktivní prominentním obsazením. Když mi Nikolaus Bachler navrhl jména Rolanda Villazóna a Thomase Hampsona, ztratil jsem nejdřív řeč. Ale pak mi bylo jasné, že to na mém kompozičním procesu nesmí nic změnit. Takže jsem šel svou obvyklou cestou: Nejdřív jsem si poslechl sólisty naživo a seznámil se s nimi osobně. Nepíšu jen pro velká jména, nýbrž pro upřímné lidi zaujaté pro věc. A je potřeba si být sám sebou jistý, lhostejno, jak krásný je hlas, pro který píšu.

Vaše opera pojednává o konkurentech v dobývání jižního pólu, Robertu Scottovi a Roaldu Amundsenovi. Měl jste na volbu námětu vliv, nebo to bylo dáno?

Nedávno jsem ve starých e-mailových zprávách našel zprávu z roku 2010, kdy jsem libretistovi Tomu Hollowayovi to téma poprvé navrhl. Nabídka Bavorské státní opery tehdy ještě neexistovala. Po počátečních debatách o námětu v roce 2011 s Nikolausem Bachlerem padlo nejprve na obou stranách několik návrhů. Některé se nehodily, jiné nás nadchly, ale nezískali jsme potřebná práva. Téma Scott a Amundsen leželo na stole od začátku, protože už jsem ho měl dlouho v hlavě. Vyvolala ho osobní zkušenost: Vždycky na podzim jezdí skupina dlouholetých přátel, českých hudebníků a hudebních vědců, se svými pomalu dospívajícími syny na několik dní na jednu odlehlou chatu v Krkonoších. Je potřeba k ní jít deset kilometrů pěšky, jinak se tam nedostanete. Žádná teplá voda, elektřina, žádný signál. Když byli naši synové ještě malí, vzal s sebou jeden z otců knihu o polárníkovi Ernestu Shackletonovi a vždycky před spaním z ní předčítal. Tehdy mě napadlo, že Antarktis je svět, který patří na operní jeviště. Antarktická krajina v sobě má z hlediska civilizace něco absolutně surreálného, stylizovaného, tak jako je stylizovaný a surreálný prostor a čas operního jeviště. Deníky polárníků často zmiňují nekonečně bílý sníh, kam se člověk podívá; to, jak při bouřce zmizí přechod mezi pevninou a horizontem; píší o nekonečném polárním dni… Nesnadno řešitelnou otázku po realismu v opeře si najednou ani není třeba klást.

Jak vybavujete takové téma hudbou?

Nejdřív si vždycky musím odpovědět na otázku: Proč se na jevišti vůbec zpívá? V South Pole jsem vyšel z paralely, že operní zpěvák při představení – aspoň na chvíli a pomocí jiných svalů – musí podat srovnatelně náročný fyzický výkon jako muži v Antarktidě. Na základě této úvahy se stává zpěv obrazem proměňujícího se fyzického stavu polárníků během cesty. Jejich na začátku pozitivní a nadšené vokální fráze se v průběhu opery stále více demontují, tak jak postupně vyhasíná životní energie cestovatelů. Vezmeme-li to z humorné stránky, je skladatelovým největším potěšením, když může nechat tenora na jevišti zvukově „zamrznout“. Tradice soudobé hudby rozkládá zpěv většinou na molekulární zvukové a řečové jednotky a skládá z nich nový zpěv, který často potřebuje jiný druh hlasu. O to jsem se například pokusil ve své skladbě My Life Without Me. Když se ale rozhodnu psát pro Bavorskou státní operu a pro takovéhle pěvce, musím být stylově připraven napsat hudbu pro klasicky školené hlasy. V rámci soudobé hudební kultury to je skutečná výzva. Proto jsem se rozhodl zasadit operní hlas do jiného kontextu. Nejen už jmenovanou fyzickou, „zamrzávající“ demontáží, nýbrž také tím, že zpěváci zpěvem reflektují své vlastní hlasy a další operní hlasy jako objekty. Se svými hlasy si záměrně hrají a aktivně je zkoumají. Jejich hlasy například přecházejí do tehdejších komunikačních médií jako Morseova abeceda do telegrafu nebo se přibližují hlasům jiných životních forem Antarktidy. Oba týmy s sebou tehdy měly gramofony, aby si mohly krátit polární noc oblíbenými nahrávkami; také to zde najde svůj protějšek.

Je pro vás důležitým stylovým prostředkem elektronika?

Elektronika nesmí nikdy být jen stylový prostředek, musí sloužit jako dramaturgický prostředek. Při hledání takového podkladu jsem extrémně vybíravý. V South Pole bude elektronika využitá jako vzpomínka na civilizaci. Oba gramofony na jevišti budou přehrávat hlasy Enrika Carusa a Borghild Langaardové z historických nahrávek, izolovaně, bez doprovodu. Jeden z gramofonů se později také stane aktivní součástí děje, když ho muži přebudují na „carusofon“, takže místo budíku, který zapomněli, z něj v určitou hodinu hlasitě zazní „Květinová árie“ z Carmen. Uvnitř celkové orchestrální struktury s různými tempy pak budou tyto historické nahrávky simulovány elektronickou live filtrací zpěvákova hlasu.

Když jsem navštívil Rolanda Villazóna v jeho pařížském bytě, trochu jsme experimentovali a zjistili jsme, jak v tichu obývacího pokoje najednou vznikají zvlášť bohaté možnosti tichého zpěvu bez vší námahy. Z toho se zrodila myšlenka zesílit úseky, v nichž znějí hlasy obou kapitánů a jejich manželek tak, aby se ty klidné, zblízka znějící hlasy velmi tichého zpěvu hlavních představitelů proměnily v něco zvukově velmi intimního.

Jste technický nadšenec?

Jsem nadšenec vědy. A s technikou jsem vyrostl. Jako u mnohých z mojí generace, na jejichž stolku stál už od dětství počítač, představuje pro mě integrální součást. Během studia se mi computer proměnil v notový papír. V mladé skladatelské generaci už je to dávno běžné. I když komponujeme čistě akustickou hudbu, umožňuje zapojení počítače do kompoziční práce jiný způsob zkoumání a přípravy materiálu. V South Pole jsem ho konkrétně uplatnil dvakrát. Za prvé při přípravě orchestrálního proudu: Chtěl jsem vytvořit mnohotvárnou polyfonní strukturu, která by se pohybovala velmi přirozeně. Už léta se zajímám o tzv. „kolektivní inteligenci“, vědecký model pohybu ptačího hejna v těch známých fascinujících obrazech na obloze. Po předběžných studiích na stále větších skladbách s více hlasy jsem si v South Pole troufl  na skutečně mohutnou polyfonii velkého orchestru. Abych každému nástroji ve velkém orchestrálním hejnu vytvořil opravdu přirozenou a plynulou dráhu letu, studoval jsem Bézierovy křivky, vyvinuté pro design automobilů, a převedl je do zvuku.

A za druhé to byl v procesu vzniku opery způsob, jak přenést historické gramofonové nahrávky do současné orchestrální struktury. Inspiroval mě videomapping, který starým nehybným architektonickým objektům pomocí světla dodává pohyb, a podobně jsem mohl staré známé melodie přeměnit na harmonicky plynule se pohybující struktury.

V South Pole existují dvě roviny, dvě linie: Scottova vědecká cesta a Amundsenovo předstírání, že cestuje k severnímu pólu, protože chtěl dosáhnout rekordu a dostat se k jižnímu pólu jako první. Jak se to promítlo do zhudebnění?

Tom Holloway napsal po vydatném pramenném bádání napínavý dvojpříběh, dva paralelní děje, dvě cesty za zdánlivě stejných startovních podmínek. Vlastní rozhodování v průběhu expedic pak obě linie od sebe stále více vzdaluje, jeden tým dovede ke smrti a druhý k vítězství. Jako důsledek takto konstruovaného libreta pro mě vznikla řada symetrií a paralel jako základ pro formu partitury. Jeviště je rozdělené na dvě simultánní scény, diváci neustále vidí oba týmy, ty o sobě však vzájemně nevědí a nikdy se nepotkají. Je to cesta tam a zpět. Jižní pól je jediný styčný bod, symbolický i skutečný, na němž skutečně první výprava té druhé zanechala zprávu.

Také obsazení je symetrické. Každý tým tvoří pět zpěváků – pět tenorů britskou výpravu, pět barytonů norskou. Oba týmy mají také svá zvířata – šest lesních rohů symbolizuje britské poníky, šest klarinetů psy Norů. Když jsou zvířata na jevišti zabíjena, přejdou nástroje do orchestřiště, aby tak na sebe tým upomínaly jako znějící vědomí. K oběma kapitánům patří také žena, jako vzpomínka na Evropu a zrcadlo jejich vnitřní motivace.

Při kompozici mě fascinovaly komunikační vzory. Na jedné straně absolutní, dnes sotva představitelné komunikační vakuum mezi oběma týmy. Na druhé straně tak dlouhé, extrémní a intenzivní soužití uvnitř týmu, že debaty mužského kolektivu, na začátku skoro nikdy vážné, zato velmi hravé, sportovní a hlasité, stále více přecházejí v téměř psychoanalytickou, monologickou hloubku.

Fascinují vás extrémní životní situace, ale sám máte zřejmě velmi uspořádaný denní režim, jak píšete ve svém blogu. Žijete zdravě, pracovní den začínáte procházkou… Jak se to projevuje?

Programově zdravě nežiju. Jen se snažím vést prostý a tichý život a hodně pracovat. O komponování kolují všelijaké romantické představy. Ve skutečnosti je k němu potřeba hodně discipliny a trpělivosti – obojí jsou vlastnosti, které mi spíš chybí. Partitura South Pole má čtyři sta stránek formátu A2. To už se musí člověk hodně ukáznit, aby něco takového zrealizoval. Jak ale vím, může na druhé straně pravidelnost a přísnost pracovního dne skladatele na jeho okolí také působit jako výstřednost…

 

Miroslav Srnka:
South Pole
Hudební nastudování a dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Hans Neuenfels
Scéna: Hans Neuenfels, Katrin Connan
Kostýmy: Andrea Schmidt-Futterer
Světla: Stefan Bolliger
Dramaturgie: Malte Krasting
Bayerisches Staatsorchester
Světová premiéra 31. ledna 2016 Nationaltheater Mnichov

Robert Scott – Rolando Villazón
Kathleen Scott – Tara Erraught
Lawrence Oates – Dean Power
Edward “Uncle Bill” Wilson – Kevin Conners
Edgar Evans – Matthew Grills
Henry “Birdie” Bowers – Joshua Owen
Mills Roald Amundsen – Thomas Hampson
Landlady – Mojca Erdmann
Hjalmar Johansen – Tim Kuypers
Oscar Wisting – John Carpenter
Helmer Hanssen – Christian Rieger
Olav Bjaaland – Sean Michael Plumb

www.staatsoper.de
www.suedpol.staatsoper.de

Přeložila Vlasta Reittererová