Víra a slovo aneb Mojžíš a Áron v Drážďanech

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mojžíš a Áron znovu v Drážďanech
Inscenace Mojžíše a Árona v Semperoper v roce 1975 se jeví ve více pohledech jako přelomová. Nejenom tím, že dokázala „diplomaticky“ spojit operní scénu východního bloku se západoněmeckým nakladatelstvím Verlag Schott´s Söhne, ale především zařazením do repertoáru jednoho z největších dodekafonických děl v hudební literatuře i dílem s biblickou látkou i výrazně judaistickým námětem na prestižní socialistickou operní scénu. Skrytý antisemitismus fungoval a bude fungovat vždy ve všech rovinách společnosti i kultury. Režisér Harry Kupfer si ale počínal velmi chytře, v režijním výkladu se soustředil na archetypy „věčné“ látky a našel výtvarnou rovnováhu ve spolupráci se scénografem Reinhartem Zimmermannem a výtvarníkem kostýmů Hartmutem Hennigsem mezi starým biblickým prostředím a úplnou nadčasovostí. Navíc působivě postavil postavu Árona nikoliv jako demagoga, ale pragmatického vykladače nového hnutí, které každá revoluce potřebuje ve styku s masami. Premiéra 26. dubna 1975 v hlavních rolích s Wernerem Haseleuem (Mojžíš), basbarytonistou specializovaným na repertoár 20. století, a tenoristou Reinerem Goldbergem (Áron) byla jednoznačným úspěchem. Inscenace pak dosáhla neuvěřitelných 39 představení a operní pamětníci z Čech dodnes vzpomínají, jak se na inscenaci vypravili a jak velký zážitek to byl.

Současná inscenace se může opřít o vynikající hudební nastudování amerického dirigenta Alana Gilberta. Ten nejen znamenitě ovládl strukturu díla, ale dal nastudování preciznost a rytmickou přesnost. Zvuk Sächsische Staatskapelle je zcela jasný a přesně definovaný. Obdivuhodné je komplexní zvládnutí nelehké důsledně dodekafonické partitury značného rozsahu. Ač má orchestr značné zkušenosti s hudbou 20. století, tento úkol je v rámci jeho závazků koncertních i operních naprosto výjimečný. Snad ještě náročnější úkol čekal sbor Sächsischer Staatsopernchor Dresden, spojený s dalšími vokálními tělesy Vokalconsort Berlin, Sinfoniechor Dresden – Extrachor der Semperoper Dresden a Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden. Sbor se zaskvěl ve výborné sezpívanosti a bezchybně ovládl i nelehké nástupy partitury.

Schönberg: Moses und Aron, Semperoper 2018 (foto Ludwig Olah)

Pro nastudování tohoto operního titulu je nezbytné mít k dispozici vynikající interprety se zkušeností s hudbou 20. století pro dva titulní party. Ač je možné obsadit roli vůdce a proroka Mojžíše činohercem s deklamačními schopnostmi, v praxi bývá tento part dnes častěji obsazován zkušenými barytonisty či spíše basisty. V Drážďanech v této roli vystupuje anglický basista Sir John Tomlinson, který tento part vytvořil již na jiných scénách. Jeho deklamace (v partituře je vytečkován rytmus a označeno přibližné výškové nasazení) je opravdu přesvědčivá a srozumitelnost slova vynikající. Herecky tvaruje postavu jako starce na pochybách, kterému se nedostává dostatečného pochopení od jeho souvěrců. I kanadský hrdinný tenorista Lance Ryan prokazuje v pěvecky a herecky mnohem náročnějším partu Árona zkušenosti a zejména výrazovou suverenitu, která je základním požadavkem pro oba představitele. Postavu „falešného“ proroka směřuje k přesvědčení sama sebe a sám svému „učení“ také podléhá, stejně jako jím předtím manipulovaný dav. Vokálně profesionálně vedený výkon je ale zatížen snad až příliš silnou výrazovou expresí na úkor jakékoliv kantilény. Část vysokých tónu v ostatně v dosti nepohodlné tessituře role trpí ostrostí i změnou barvy. Z vedlejších rolí zaujala např. místní oceňovaná mezzosopranistka Christa Mayer, ztvárňující postavu Nemocné ženy ve froté županu, Magnus Piontek jako Kněz, v dalších rolí pak Simeon Esper, Matthias Henneberg ad. Na výborném výkonu šestici sólových hlasů umístěných ve dvou postranních lóžích se podíleli i krásná česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková a barytonista Jiří Rajniš. Adekvátnímu obsazení i nejmenších partů byla věnována velká pozornost a na výsledku je to slyšet. Navíc potěšilo, že část rolí je obsazena členy Junges Ensemble Semperoper. Světlým sopránem pak právě zaujala členka místního operního studia Tahnee Niboro (Mladá dívka a další role).

Schönberg: Moses und Aron, Semperoper 2018 (foto Ludwig Olah)

Jméno operního režisér Calixta Bieita u takovéhoto titulu slibovalo kontroverzní až skandální podívanou. Nestalo se tak. Ač v inscenaci zopakoval své oblíbené postupy jako je práce s děleným sborem, nahota, tematizace těla jako nástroje k uspokojení, použití krve a vůbec násilné scény i použití videoprojekcí, výsledek je spíše matný. První hodinu představení (hraného bez přestávky) se totiž na scéně neodehraje nic zásadního. Omezení rekvizit pak přináší určitou dezorientaci v textu. Teprve ve scéně klanění se modle, zlatému teleti, a následnému Tanci kolem zlatého telete, se režisérova invence rozběhla rychlejšími obrátkami. Základní idea Bieitovy koncepce není špatná, byť také ne zvláště originální. Nahrazuje nabízené skutečné požitky pouze jejich virtuální variantou. Sboristé si nasazují 3-D brýle určené pro počítačové hry a hmotná lákadla se odehrávají pouze v jejich mysli (takže chybí i obvyklá scénická plastika zlatého telete). Zmanipulovanému davu v moderní informačně-konzumní společnosti pak stačí pouze technicky zprostředkovaná představa a nikoliv realita. Sexuální orgie se pak odehrává především jako osamocené uspokojování. A zde poněkud selhala režijní příprava sboristů a komparsistů, náznakovost a až určitá neochota či nesmělost v znázornění orgiastické části Tance kolem zlatého telete vede k velmi vlažnému divadelnímu efektu, tedy v místě, které by se mělo stát vrcholem představení. Představení uškodilo i dnes častá neúčast choreografa, když pohybová složka je aranžována režisérem. Dnes panující nechuť režisérů vůči tanečním scénám v opeře se nemusí vždy vyplatit. Sbor a kompars se pohybuje někdy netečně, někdy až neohrabaně v nepříliš promyšlených formacích. Nebyla také věnována dostatečná péče individuálním (pohybovým) výkonům sboru. Pohled na soustředěného Árona zaměstnaného cupováním igelitové fólie pak působí zdlouhavě a v rámci vytvořené jevištní kompozice beze smyslu. Naopak dynamiku této rozsáhlé scéně naopak dodávají promyšlené videoprojekce (Sarah Derendinger), přecházející od rychlých binárních sekvencí ke změti příkazových řádků měnících se v abstraktní rastry v rychlém překrytí. Vizuální dojem inscenace neposílí ani jednoduchá jednotná scéna (Rebecca Ringst), geometrická stavba z bíle natřených prken, která sice nic nekazí, ale není příliš pohodlná pro slézání a vystupování sólistů a sboru. Zároveň velmi málo evokuje vizuální fantazii v divákově mysli. Pokud tím tvůrci zamýšleli vytvoření civilizačně zpustlého prostředí, ve kterém je vše nahrazeno virtualitou, tak tato myšlenka (obvyklá v mnoha současných sci-fi filmech) zůstává nedořečená. Ve stejném střízlivém výtvarném klíči jsou navrženy kostýmy v kombinaci současných civilních a pracovních oděvů (Ingo Krügler).

Drážďanská inscenace Schönbergovy opery ale jistě stojí za zájezd do saské metropole pro kvalitu hudebního nastudování, za nímž ale bohužel scénická realizace dosti zaostává. Jde ale o zcela mimořádnou příležitost tento titul spatřit na scéně.

 

  1. 1
  2. 2
  3. 3