Víra je stavitelka nejzázračnější

Texty Ivana Medka (174)

V šedesátých letech napsal Medek v souvislosti s dějinami České filharmonie, že „…člověk musí vědět vždycky přesně, co chce, jeho touha musí mít přesný obrys, musí umět pracovat, nemůže žít bez naděje a musí umět bojovat za svoji nezávislost, právo a svobodu.“ Toto přesvědčení patřilo především k jeho životu a uvažování. S nadsázkou říkal, že se mu v profesním životě vlastně nepodařilo nic z toho, co si plánoval a představoval. Vše bylo vždy jinak. Ale přitom se ocital v pozoruhodných situacích českého hudebního i politického života a jednal v nich způsobem, který dodnes inspiruje.

Když jsme s Jindřichem Bálkem v červenci 2009 na Letné natáčeli poslední rozhovor s Ivanem Medkem, ptali jsme se i na jeho oblíbené skladatele.

„Já jich mám víc. Ale kdybych byl odsouzen, jak se říká, vzít něco na ten pustý ostrov, tak bych si vybral Mozarta. Tam se nenudíte ani vteřinu, objevujete pokaždé něco nového a on s vámi zachází jako s partnerem, kterého potřebuje. Ne jako Beethoven, který vyslovoval takové ty tvrdé úsudky vůči publiku. Mozart má publikum rád a pro publikum píše, nepíše pro jakési abstraktní hodnoty nebo pro budoucnost. Píše konkrétně pro publikum. Já bych si vybral Figarovu svatbu a zahrál bych si z ní občas něco.“

Mozart byl pro Ivana Medka někým, kdo v hudbě symbolizoval svobodu a nezávislost. Zajímavý klíč k Mozartovi. A ke každé velké hudbě, kterou nikdy nelze definitivně popsat, vyložit, analyzovat. Cosi tajemného zůstává, aby se to při dalších a dalších interpretacích mohlo ozývat. Najdou-li se ještě hudebníci schopní taková tajemství pochopit… Přesně proti dobovému akcentu na umění jakožto pouhému zrcadlu okolního světa psal Medek už začátkem šedesátých let o vrcholné – tedy i Mozartově – hudbě toto:

„Vytváří sama svůj vlastní svět, svět tónů a myšlenek výhradně hudebních, který potřebujeme ne proto, abychom poznali skutečnosti kolem sebe v jejich vnější podobě, ale abychom lépe porozuměli skrytému tajemství stvoření, které obsahuje každá z nich. Podaří-li se nám to alespoň zčásti, budeme rozumět umění a kráse bez ohledu na to, čím a jak žijeme a co jsme.“

Láska k Mozartovi pojila Ivana Medka samozřejmě také s Václavem Talichem, pro něhož byla hudba geniálního Salcburčana zázračným, nádherným drahokamem. Talich si přitom nikdy nemyslel, že je snadné zahrát Mozarta tak, aby jeho hudba skutečně zazářila tak, jak má. Ale vždy věřil, že stojí za to se o to pokoušet.

A jako Talich rozuměl Mozartovi, rozuměl i Ivanu Medkovi, v němž po roce 1945 našel jednoho z nejbližších přátel. Dělilo je sice dvaačtyřicet let, ale přesto nacházeli mimořádné vzájemné porozumění. V určitých situacích to byl překvapivě Ivan Medek, kdo znamenal pro Talicha oporu a dirigent se na něj obracel i jako na rádce. Tak to bylo i v létě 1954, několik měsíců po Talichově návratu na koncertní pódia; vybral si pro něj Smetanovu Mou vlast. Ivan Medek vzpomíná:

„Byl to druhý koncert cyklu české hudby. Talich byl uveden na plakátech celého cyklu a není divu, že pozornost obecenstva se soustředila právě k těmto večerům. Talich se bál. Snad se to zdá neuvěřitelné a přehnané, ale bál se. Veřejnosti, Mé vlasti, sám sebe. Nebyl si jist. Hledal soustředění při zkouškách. Byl neklidný, jeho nervová labilita byla jen velmi těžko zvládnutelná. Byl prostě unaven. Obecenstvo to ovšem nevědělo a zaplnilo Smetanovu síň do posledního místa. Jako za dávných dob. (…) Ještě v den prvního koncertu (5. března 1954) nikdo ve Filharmonii nevěděl, bude-li Talich večer vůbec dirigovat. Podařilo se mu sebrat alespoň trochu sil a k pultu přišel neklidný a dojatý do krajní míry. Řídil jen Vyšehrad. Na víc nestačily síly. Při repríze (8. března) se situace trochu zlepšila a provedl již i Vltavu. Ostatní části Mé vlasti řídil Karel Ančerl, který byl od počátku připraven na tuto těžkou situaci. Když Talich přišel, obecenstvo vstalo, když po prvních číslech opět odešel, vstalo znovu. Tentokrát to již nebyla manifestace, ale projev porozumění a úcty.“

Talichovi se postupně vracela sebejistota, a tak bylo Pražské jaro 1954 do jisté míry „jeho“ festivalem. Patřil mu samozřejmě zahajovací večer – už s celou Mou vlastí. Velký ohlas měl i další koncert, kdy Talich s Českou filharmonií nastudoval Sukovu Smyčcovou serenádu a Dvořákovy symfonické básně Vodník, Polednice a Holoubek. K nadšení, které během festivalu vyvolával klavírista Svjatoslav Richter, se jedním dechem dodávalo, že by měl společně vystoupit právě s Talichem. A protože volání sílilo, uspořádala Česká filharmonie po skončení Pražského jara mimořádný koncert. „Ideální spojení Richtera s Talichem je světovou záležitostí…“, psalo se tehdy.

Během léta však přišly pochyby, nejistota a těžké myšlenky… A tehdy Talich píše Ivanu Medkovi…

11. srpna 1954

Milý příteli,

jsem už týden doma po návratu z Františkových Lázní. Mamka byla v mé nepřítomnosti operována. Trpí odchlípenou sítnicí. Operace sama se prý slušně podařila (dosud neopustila nemocnici), ale dlužno vyčkat zejména opuštění lože, kdy změněná pozice může přinést ještě mnohé nevítané překvapení. Tak tedy jsme se ocitli bez vedení a skutečné hlavy v době, kdy tolik věcí těžko čeká na rozhodnutí mámino. Jsem to v prvé řadě já sám, jenž po duševní nenormálnosti, která vystřídala podivné vzrušení v době po návratu z Bratislavy do Prahy (resp. do Berouna), ztratil jsem oprati sebeovládání v okamžení obnovy hudební činnosti a nepřikládal jsem důležitosti věcem a zjevům, které si toho jinak plně zasloužily. Nelze přece za žádných okolností najít náhradu za bohatství spořádaného rodinného života a k úspěšné práci sotva vede jiná cesta mimo cestu dobrého svědomí, onoho svědomí, jež Kristus hledí udržet i cestou nejradikálnějšího odsouzení jakéhokoliv rušitele jeho míru.