Víra je stavitelka nejzázračnější

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Stal jsem se snadnou obětí své náladovosti a jistě i své marnivosti v situaci, kterou mohl zvládnout jen suše posuzující rozum, dusící v zárodku jakýkoliv afekt zastírající svou vábivostí nahost neromantické pravdy. Dopustil jsem se mnohé nespravedlnosti a teď marně usiluji najít cestu zpět k umění. Je kolem mne tma a bezprostřednost rozhodování, tak prudká, pokud jsem byl bez viny, zarostla houští neproniknutelných travin, z nichž lze proniknout leda s pomocí boží za milosrdné pomoci těch, jimž jsem ublížil. Chci se kát, ale právem se obávám, že mi moje žena, duševně i tělesně tak trpící, odepře odpuštění vší té dlouhodobé nevšímavosti a neuvěří mému dobrému úmyslu pokusit se ještě jednou a už naposled najít ve službě umění svůj jediný lidský a křesťanský cíl života.

Milý Ivane, víte, že jste vždy měl moji plnou důvěru, nehledě na rozdíl let, který mezi námi ležel. To proto, že Vás život nerozmazloval, že jste se mu záhy naučil dívat přímo do očí. I teď, kdy se můj život tak náhle zkomplikoval, je mně potřebou hovořit s Vámi a hledat u Vaší nezáludné otevřenosti nadějný výhled, jenž by člověku i umělci dokázal, že víra je stavitelka nejzázračnější, nad níž možno v určitých okamžicích života snad přechodně zapochybovat, ač nikdy beztrestně, poněvadž takové pochyby podlamují samou podstatu života a jeho živný pramen. Ivánku, rozjeďte se do Berouna. Snad mnohé z toho, co teď pracně hledá literární výraz, projeví se v bezprostřednosti slova jednodušeji. Snad prostá Vaše přítomnost rozplaší moji trému ze samoty a zaplaší strašidla, která mně zatím brání v práci.

Na brzkou shledanou se těší Váš Talich

Václav Talich a Ivan Medek – komorní koncert na počest Václava Talicha – Dům umělců 28. září 1957 (zdroj nm.cz)

V Berouně 17. srpna 1954

Milý Ivane Medku,

vzpomínám! V roce 1918. Po skončené první evropské válce sešel jsem se nějak náhodou s Josefem Sukem v restauraci na Wilsonově nádraží. Suk se tehdy rozpovídal, jak by bylo účelné a krásné, kdyby České kvarteto uspořádalo jubilejní cyklus na rozloučenou, po jehož absolvování by pak nechalo už veřejného vystupování. Odešlo by v plné tvůrčí síle, nechávajíc za sebou stopu něčeho, s čím se člověk jen těžko smiřuje, musí-li o tom žel hovořit jako o minulém čase. Z takového hrdého a hrdinného rozhodnutí rodí se zpravidla určitá legendární velikost.

Nemo profeto in patria, říkává se, aniž bychom si kdy uvědomili, že k tomu prorokování mezi svými je taky třeba, aby naši blízcí ach tak po čertech dobře nevěděli o nejběžnějších a nejtriviálnějších intimitách našeho života, intimitách, které jsou s to porušit domnělou naši výjimečnost a staví nás pěkně svornostensky do jedné řady. Co se chceš holedbati svými prorockými dary, když my, tvoji bližní, víme tak bezpečně a dobře, že chodíš v sešlapaných botách, že tvoje kalhoty se povážlivě lesknou a jejich roztřepení naléhavě prosí o krejčovskou pomoc? A co, báťuško, jsi se včera tak nestydatě přes půlnoc zaseděl v hospodě „U zelené žáby“ popíjeje pivo! Jsou snad tohle fakta, jimiž si chceš vynutit svůj nárok na mimořádné uctívání?

Kvartetní druzi Josefa Suka v r. 1918 bohužel tehdy nepochopili prozíravost, s jakou daleko před skutečným koncem hleděl vytvořit situaci čelící kdejakému diletantu, aby se ve své nedozrálosti neslušně neotíral o přezrálost skutečně velikých umělců. Na rozchod Českého kvarteta, tohoto jedinečného sdružení, které vlastně bylo zákoníkem všeho našeho interpretačně reprodukčního umění, jsme pak čekali ještě slušnou řádku let až do doby, kdy se kritický postoj k nim stal takřka všeobecnou módou.

V rozmaru svého mládí hrozíval jsem milým filharmonikům, že do svých 80 let je budu strašit svou uměleckou neústupností, a pak snad jako poctivý Ind (zajímala mne tehdy indická filosofie) zmizím kdesi v hloubi lesů a řek s touhou rozplynout se v tichu a míru přírody, čili transkribováno do gregoriánštiny: vrátím se k prachu, z něhož jsem vyšel. To předvětí mých plánů do budoucnosti jsem s různými neočekávanými peripetiemi vcelku splnil až na ony časové korektury, které nebylo lze předvídat, když mně bylo 35–40 let. Oral jsem poctivě svoji rovinu. Dirigoval i učil jsem. Stopy mojí tvůrčí činnosti lze snadno hledat všude tam, kam mne osud postavil. Teď toužím po klidu. Jsem unaven.

Nesrovnávejte prosím desítky mých let s desítkami těch, kteří jsou ještě v plném boji. Byl asi můj život jinaký než život jejich. Vím dobře o svých chybách a nedostatcích. Jsou z velké části pochopitelným průvodcem opotřebování fysis. Vážíte-li si mnou vykonané práce, proboha nedopusťte, aby to, co mne straší jako tichá, pečlivě skrývaná hrozba, se stalo veřejně dostupným tématem, kde množství poctivě vykonané práce bude obětováno práci pochopitelně a přirozeně méně hodnotné. Což si vskutku nezasloužím, abych byl ušetřen pohledu na vlastní umělecké dožití? Má bývalý závodní kůň z důvodu sociálního nezajištění se přetvořit v konfunebráckou kobylu, které jako čestný dar bude vyhrazeno jen obstarávání pohřbů I. třídy?

Řeknete, že přeháním. Nepřeháním. To Vy z přepjatého obdivu k mé umělecké minulosti nechcete vidět věci, jak skutečně jsou, a srdečně aplaudujete moje občasné záchvaty optimismu, které se živí ze zdrojů, které vyschly nebo vysychají. Stojím před splněním nových úkolů. Nejsem s to je splnit. Pravda, je to bič, který jsem sám na sebe upletl. Dokonce v určitém sebepřecenění. Odpusťte mně to a uvědomte si, že jsem nadmíru unavený člověk, po klidu toužící. Je mně 71 rok. Diriguji 51 rok. Je to dost na normální život českého umělce. Je snad požadavkem nesmírným žádat o zajištění po dobře vykonané práci? Raďte. Já si poradit neumím.

Jsem Váš Talich

Ivan Medek, Václav Talich a Josef Vlach (zdroj archivu rodiny Medkovy)

Talich se k Ivanu Medkovi obracel také v situacích, které byly těžké pro jeho mladého přítele… Slovy, ke kterým už není co dodat.

 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář