Víra je stavitelka nejzázračnější

V den, kdy uplynulo osm let od smrti Ivana Medka (13. července 1925 – 6. ledna 2010), zveřejňujeme poslední pokračování seriálu medkovských textů.

Texty Ivana Medka (174)

V šedesátých letech napsal Medek v souvislosti s dějinami České filharmonie, že „…člověk musí vědět vždycky přesně, co chce, jeho touha musí mít přesný obrys, musí umět pracovat, nemůže žít bez naděje a musí umět bojovat za svoji nezávislost, právo a svobodu.“ Toto přesvědčení patřilo především k jeho životu a uvažování. S nadsázkou říkal, že se mu v profesním životě vlastně nepodařilo nic z toho, co si plánoval a představoval. Vše bylo vždy jinak. Ale přitom se ocital v pozoruhodných situacích českého hudebního i politického života a jednal v nich způsobem, který dodnes inspiruje.

Když jsme s Jindřichem Bálkem v červenci 2009 na Letné natáčeli poslední rozhovor s Ivanem Medkem, ptali jsme se i na jeho oblíbené skladatele.

„Já jich mám víc. Ale kdybych byl odsouzen, jak se říká, vzít něco na ten pustý ostrov, tak bych si vybral Mozarta. Tam se nenudíte ani vteřinu, objevujete pokaždé něco nového a on s vámi zachází jako s partnerem, kterého potřebuje. Ne jako Beethoven, který vyslovoval takové ty tvrdé úsudky vůči publiku. Mozart má publikum rád a pro publikum píše, nepíše pro jakési abstraktní hodnoty nebo pro budoucnost. Píše konkrétně pro publikum. Já bych si vybral Figarovu svatbu a zahrál bych si z ní občas něco.“

Mozart byl pro Ivana Medka někým, kdo v hudbě symbolizoval svobodu a nezávislost. Zajímavý klíč k Mozartovi. A ke každé velké hudbě, kterou nikdy nelze definitivně popsat, vyložit, analyzovat. Cosi tajemného zůstává, aby se to při dalších a dalších interpretacích mohlo ozývat. Najdou-li se ještě hudebníci schopní taková tajemství pochopit… Přesně proti dobovému akcentu na umění jakožto pouhému zrcadlu okolního světa psal Medek už začátkem šedesátých let o vrcholné – tedy i Mozartově – hudbě toto:

„Vytváří sama svůj vlastní svět, svět tónů a myšlenek výhradně hudebních, který potřebujeme ne proto, abychom poznali skutečnosti kolem sebe v jejich vnější podobě, ale abychom lépe porozuměli skrytému tajemství stvoření, které obsahuje každá z nich. Podaří-li se nám to alespoň zčásti, budeme rozumět umění a kráse bez ohledu na to, čím a jak žijeme a co jsme.“

Láska k Mozartovi pojila Ivana Medka samozřejmě také s Václavem Talichem, pro něhož byla hudba geniálního Salcburčana zázračným, nádherným drahokamem. Talich si přitom nikdy nemyslel, že je snadné zahrát Mozarta tak, aby jeho hudba skutečně zazářila tak, jak má. Ale vždy věřil, že stojí za to se o to pokoušet.

A jako Talich rozuměl Mozartovi, rozuměl i Ivanu Medkovi, v němž po roce 1945 našel jednoho z nejbližších přátel. Dělilo je sice dvaačtyřicet let, ale přesto nacházeli mimořádné vzájemné porozumění. V určitých situacích to byl překvapivě Ivan Medek, kdo znamenal pro Talicha oporu a dirigent se na něj obracel i jako na rádce. Tak to bylo i v létě 1954, několik měsíců po Talichově návratu na koncertní pódia; vybral si pro něj Smetanovu Mou vlast. Ivan Medek vzpomíná:

„Byl to druhý koncert cyklu české hudby. Talich byl uveden na plakátech celého cyklu a není divu, že pozornost obecenstva se soustředila právě k těmto večerům. Talich se bál. Snad se to zdá neuvěřitelné a přehnané, ale bál se. Veřejnosti, Mé vlasti, sám sebe. Nebyl si jist. Hledal soustředění při zkouškách. Byl neklidný, jeho nervová labilita byla jen velmi těžko zvládnutelná. Byl prostě unaven. Obecenstvo to ovšem nevědělo a zaplnilo Smetanovu síň do posledního místa. Jako za dávných dob. (…) Ještě v den prvního koncertu (5. března 1954) nikdo ve Filharmonii nevěděl, bude-li Talich večer vůbec dirigovat. Podařilo se mu sebrat alespoň trochu sil a k pultu přišel neklidný a dojatý do krajní míry. Řídil jen Vyšehrad. Na víc nestačily síly. Při repríze (8. března) se situace trochu zlepšila a provedl již i Vltavu. Ostatní části Mé vlasti řídil Karel Ančerl, který byl od počátku připraven na tuto těžkou situaci. Když Talich přišel, obecenstvo vstalo, když po prvních číslech opět odešel, vstalo znovu. Tentokrát to již nebyla manifestace, ale projev porozumění a úcty.“

Talichovi se postupně vracela sebejistota, a tak bylo Pražské jaro 1954 do jisté míry „jeho“ festivalem. Patřil mu samozřejmě zahajovací večer – už s celou Mou vlastí. Velký ohlas měl i další koncert, kdy Talich s Českou filharmonií nastudoval Sukovu Smyčcovou serenádu a Dvořákovy symfonické básně Vodník, Polednice a Holoubek. K nadšení, které během festivalu vyvolával klavírista Svjatoslav Richter, se jedním dechem dodávalo, že by měl společně vystoupit právě s Talichem. A protože volání sílilo, uspořádala Česká filharmonie po skončení Pražského jara mimořádný koncert. „Ideální spojení Richtera s Talichem je světovou záležitostí…“, psalo se tehdy.

Během léta však přišly pochyby, nejistota a těžké myšlenky… A tehdy Talich píše Ivanu Medkovi…

11. srpna 1954

Milý příteli,

jsem už týden doma po návratu z Františkových Lázní. Mamka byla v mé nepřítomnosti operována. Trpí odchlípenou sítnicí. Operace sama se prý slušně podařila (dosud neopustila nemocnici), ale dlužno vyčkat zejména opuštění lože, kdy změněná pozice může přinést ještě mnohé nevítané překvapení. Tak tedy jsme se ocitli bez vedení a skutečné hlavy v době, kdy tolik věcí těžko čeká na rozhodnutí mámino. Jsem to v prvé řadě já sám, jenž po duševní nenormálnosti, která vystřídala podivné vzrušení v době po návratu z Bratislavy do Prahy (resp. do Berouna), ztratil jsem oprati sebeovládání v okamžení obnovy hudební činnosti a nepřikládal jsem důležitosti věcem a zjevům, které si toho jinak plně zasloužily. Nelze přece za žádných okolností najít náhradu za bohatství spořádaného rodinného života a k úspěšné práci sotva vede jiná cesta mimo cestu dobrého svědomí, onoho svědomí, jež Kristus hledí udržet i cestou nejradikálnějšího odsouzení jakéhokoliv rušitele jeho míru.

Stal jsem se snadnou obětí své náladovosti a jistě i své marnivosti v situaci, kterou mohl zvládnout jen suše posuzující rozum, dusící v zárodku jakýkoliv afekt zastírající svou vábivostí nahost neromantické pravdy. Dopustil jsem se mnohé nespravedlnosti a teď marně usiluji najít cestu zpět k umění. Je kolem mne tma a bezprostřednost rozhodování, tak prudká, pokud jsem byl bez viny, zarostla houští neproniknutelných travin, z nichž lze proniknout leda s pomocí boží za milosrdné pomoci těch, jimž jsem ublížil. Chci se kát, ale právem se obávám, že mi moje žena, duševně i tělesně tak trpící, odepře odpuštění vší té dlouhodobé nevšímavosti a neuvěří mému dobrému úmyslu pokusit se ještě jednou a už naposled najít ve službě umění svůj jediný lidský a křesťanský cíl života.

Milý Ivane, víte, že jste vždy měl moji plnou důvěru, nehledě na rozdíl let, který mezi námi ležel. To proto, že Vás život nerozmazloval, že jste se mu záhy naučil dívat přímo do očí. I teď, kdy se můj život tak náhle zkomplikoval, je mně potřebou hovořit s Vámi a hledat u Vaší nezáludné otevřenosti nadějný výhled, jenž by člověku i umělci dokázal, že víra je stavitelka nejzázračnější, nad níž možno v určitých okamžicích života snad přechodně zapochybovat, ač nikdy beztrestně, poněvadž takové pochyby podlamují samou podstatu života a jeho živný pramen. Ivánku, rozjeďte se do Berouna. Snad mnohé z toho, co teď pracně hledá literární výraz, projeví se v bezprostřednosti slova jednodušeji. Snad prostá Vaše přítomnost rozplaší moji trému ze samoty a zaplaší strašidla, která mně zatím brání v práci.

Na brzkou shledanou se těší Váš Talich

V Berouně 17. srpna 1954

Milý Ivane Medku,

vzpomínám! V roce 1918. Po skončené první evropské válce sešel jsem se nějak náhodou s Josefem Sukem v restauraci na Wilsonově nádraží. Suk se tehdy rozpovídal, jak by bylo účelné a krásné, kdyby České kvarteto uspořádalo jubilejní cyklus na rozloučenou, po jehož absolvování by pak nechalo už veřejného vystupování. Odešlo by v plné tvůrčí síle, nechávajíc za sebou stopu něčeho, s čím se člověk jen těžko smiřuje, musí-li o tom žel hovořit jako o minulém čase. Z takového hrdého a hrdinného rozhodnutí rodí se zpravidla určitá legendární velikost.

Nemo profeto in patria, říkává se, aniž bychom si kdy uvědomili, že k tomu prorokování mezi svými je taky třeba, aby naši blízcí ach tak po čertech dobře nevěděli o nejběžnějších a nejtriviálnějších intimitách našeho života, intimitách, které jsou s to porušit domnělou naši výjimečnost a staví nás pěkně svornostensky do jedné řady. Co se chceš holedbati svými prorockými dary, když my, tvoji bližní, víme tak bezpečně a dobře, že chodíš v sešlapaných botách, že tvoje kalhoty se povážlivě lesknou a jejich roztřepení naléhavě prosí o krejčovskou pomoc? A co, báťuško, jsi se včera tak nestydatě přes půlnoc zaseděl v hospodě „U zelené žáby“ popíjeje pivo! Jsou snad tohle fakta, jimiž si chceš vynutit svůj nárok na mimořádné uctívání?

Kvartetní druzi Josefa Suka v r. 1918 bohužel tehdy nepochopili prozíravost, s jakou daleko před skutečným koncem hleděl vytvořit situaci čelící kdejakému diletantu, aby se ve své nedozrálosti neslušně neotíral o přezrálost skutečně velikých umělců. Na rozchod Českého kvarteta, tohoto jedinečného sdružení, které vlastně bylo zákoníkem všeho našeho interpretačně reprodukčního umění, jsme pak čekali ještě slušnou řádku let až do doby, kdy se kritický postoj k nim stal takřka všeobecnou módou.

V rozmaru svého mládí hrozíval jsem milým filharmonikům, že do svých 80 let je budu strašit svou uměleckou neústupností, a pak snad jako poctivý Ind (zajímala mne tehdy indická filosofie) zmizím kdesi v hloubi lesů a řek s touhou rozplynout se v tichu a míru přírody, čili transkribováno do gregoriánštiny: vrátím se k prachu, z něhož jsem vyšel. To předvětí mých plánů do budoucnosti jsem s různými neočekávanými peripetiemi vcelku splnil až na ony časové korektury, které nebylo lze předvídat, když mně bylo 35–40 let. Oral jsem poctivě svoji rovinu. Dirigoval i učil jsem. Stopy mojí tvůrčí činnosti lze snadno hledat všude tam, kam mne osud postavil. Teď toužím po klidu. Jsem unaven.

Nesrovnávejte prosím desítky mých let s desítkami těch, kteří jsou ještě v plném boji. Byl asi můj život jinaký než život jejich. Vím dobře o svých chybách a nedostatcích. Jsou z velké části pochopitelným průvodcem opotřebování fysis. Vážíte-li si mnou vykonané práce, proboha nedopusťte, aby to, co mne straší jako tichá, pečlivě skrývaná hrozba, se stalo veřejně dostupným tématem, kde množství poctivě vykonané práce bude obětováno práci pochopitelně a přirozeně méně hodnotné. Což si vskutku nezasloužím, abych byl ušetřen pohledu na vlastní umělecké dožití? Má bývalý závodní kůň z důvodu sociálního nezajištění se přetvořit v konfunebráckou kobylu, které jako čestný dar bude vyhrazeno jen obstarávání pohřbů I. třídy?

Řeknete, že přeháním. Nepřeháním. To Vy z přepjatého obdivu k mé umělecké minulosti nechcete vidět věci, jak skutečně jsou, a srdečně aplaudujete moje občasné záchvaty optimismu, které se živí ze zdrojů, které vyschly nebo vysychají. Stojím před splněním nových úkolů. Nejsem s to je splnit. Pravda, je to bič, který jsem sám na sebe upletl. Dokonce v určitém sebepřecenění. Odpusťte mně to a uvědomte si, že jsem nadmíru unavený člověk, po klidu toužící. Je mně 71 rok. Diriguji 51 rok. Je to dost na normální život českého umělce. Je snad požadavkem nesmírným žádat o zajištění po dobře vykonané práci? Raďte. Já si poradit neumím.

Jsem Váš Talich

Talich se k Ivanu Medkovi obracel také v situacích, které byly těžké pro jeho mladého přítele… Slovy, ke kterým už není co dodat.

 

„Milý Ivane,“ psal mu na podzim 1953, „umřela Vám maminka. Je to vždycky velmi těžká ztráta, zejména jedná-li se o maminku, která Vás měla tolik, tolik ráda. Vzpomínám si z dob našich prvních setkání, s jakou nezlomnou důvěrou na Vás lpěla, a třebas by tak či jinak položenou otázkou se pokoušela jakoby si ověřit svoji vlastní víru ve Vaše schopnosti a v užitečnost toho, co právě děláte, byl to ve skutečnosti jen určitý rys marnivosti její mateřské lásky; měla prostě občasnou potřebu slyšet i z jiných úst to, co vlastně sama věděla s naprostou určitostí. A jistě se nemýlila: vždyť Vy jste obdivuhodný mladý muž a ‚máte cestu před sebou‘. Její cíl Vás jistě vynahradí za svízele začátků, bez nichž byste sotva získal odolnost i překvapující zralost pro šarvátky a boje, jak už je denní život přináší. To – myslím – je dědictví po mamince a přídavkem i nepopiratelná kultura srdce, takže ačkoliv už se na Vás teď dívá z ‚oné‘ strany, je jistě spokojena se svým životním odkazem. Tím spíš, že vidí ve Vaší bezprostřední blízkosti tu milou, malou maminečku Ljubu, která má jistě všechny schopnosti, aby vytvořila tradici rodu Medkova.

Buďte všichni hodně zdrávi! Jsem Váš Václav Talich.“