Vítězný únor

Dmitrij Šostakovič měl hodně co do činění s politikou. Ale Sergej Prokofjev? Tomu šlo především o něj samotného. Po bolševické revoluci odešel ze Sovětského svazu do Ameriky, protože neměl peníze. Když je neměl ani ve Spojených státech, odcestoval do Evropy. A když už to nešlo ani v Paříži, vrátil se do Sovětského svazu. Takhle, i s vědomím velkého zjednodušení, vidí rozdíl mezi dvěma ruskými skladateli mladý portugalský dirigent Eduardo Strausser, který je v těchto dnech v Praze. Oba geniální hudebníci nicméně nakonec stejně utrpěli od sovětského režimu stejnou újmu – komunistická strana je počátkem roku 1948 nazvala protilidovými formalisty. Jejich hudbu podrobila zdrcující kritice a nutila je ke zjednodušení kompozičních postupů a struktury skladeb.

Česká filharmonie v minulých dnech s mladou sólistkou Alisou Weilerstein a s dirigentem Tomášem Netopilem uvedla První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče. I v této skladbě z roku 1959 se dá vystopovat to, co v řadě jeho dalších děl – autobiografické prvky, groteskní škleb, sarkasmus, skrytý hořký podtón, existenciální tíseň. Šest let po Stalinově smrti si zde hudebně, v hudbě a hudbou řeší svůj vztah ke stalinské totalitě… Ať už jsou Šostakovičovy paměti, zaznamenané Solomonem Volkovem, autentické, nebo ne, jedno je jisté – Šostakovič režimu stejně tak sloužil, jako v něm současně trpěl, stejně tak mu věřil, jako jím opovrhoval. Uměl naoko vycházet vstříc požadavkům na sdělnost a zakódovat do hudby opačně míněné vzkazy. Uměl psát tak, aby byl pochválen, i tak, že nás mrazí. Byl schopen napsat propagandistická díla poplatná režimu, například bizarně pozitivní, až podvratně naivní Píseň o lesích, ale také hudbu tichou a tragickou – a „do šuplíku“ zkomponovat výsměšnou frašku parodující funkcionáře… Byl celebritou, protože napsal Leningradskou symfonii, ale přesto byl v nemilosti… O jeho tvorbě se hovoří jako o hudební kronice zklamání a katastrof dvacátého století. Prokofjev byl v porovnání s ním skutečně o hodně apolitičtější osobností. Zemřel ovšem už v roce 1953 – a Šostakovič až o dvaadvacet let později.

Není náhodné, že politické tažení proti Šostakovičovi, Prokofjevovi a dalším hudebníkům má podobné datum jako takzvaný Vítězný únor. Bylo pár let po válce, vítězové určovali sféry vlivu, Sovětský svaz se nadechoval k upevnění vnitřní poslušnosti, moskevská ideologická centrála pracovala naplno. Komunistický puč z 25. února 1948 se po čtyři desetiletí vykládal jako „vítězství československého pracujícího lidu“. Až z odstupu je možné nazývat věci pravými jmény – šlo samozřejmě o přechod od demokracie, byť vnějškové, k totalitě. O připojení k sovětskému mocenskému bloku.

Doba, kdy se nově rozdělovala moc, s sebou i u nás nesla v kultuře mnohé paradoxy. Byli tu hudebníci, kteří ochotně přispívali budovatelskými písněmi, řečnili na sjezdech svazu skladatelů, papouškovali sovětské poučky o nebezpečí hrozícím z dekadentního Západu a tvrdili, že je potřeba komponovat jako Smetana, aby umění bylo srozumitelné lidu. Třeba Václav Dobiáš. Angažovaní skladatelé, sloužící zároveň jako vedoucí pracovníci velkých institucí, třeba Jiří Pauer, u nichž dodnes není jasné, zda víc škodili – tím, jak dávali své schopnosti k dispozici stranické linii, nebo zda přece jen někdy byli prospěšní – tím, že chránili své zaměstnance před zvůlí těch nejprimitivnějších ideologů.

Existovali skladatelé, kteří se snažili si nezadat, projít úžinami a psát dobrou, poctivou a humanitními myšlenkami nesenou hudbu. Jan Hanuš. Tvořili zde takoví, kteří se netajili například svou vírou, a byli přesto nějak trpěni – Petr Eben. I takoví, kteří se projevovali tak zásadově, že si víceméně uzavřeli cestu k veřejnému provozování své tvorby jako Klement Slavický. Solitérní tvůrci, kteří stáli mimo – jako Miloslav Kabeláč, po němž zůstal obdivuhodný moderní závažný odkaz. A pak ti, kteří se během postupného uvolňování přece jen čím dál více mohli věnovat Nové hudbě, avantgardě, experimentům, i když přísun informací za železnou oponu byl filtrován a možnost uplatnění vlastních děl zpočátku mizivá. I ti vnitřně svobodní nicméně po celých čtyřicet let nebyli imunní vůči autocenzuře, když se někdy snažili uvažovat o tom, co ještě mohou, co se ještě může, a co už ne.

Někteří emigrovali. Jan Novák. A někteří, kvůli antisemitismu, který v komunistické ideologii zesílil po vzniku státu Izrael, byli zapomenuti. I když byli mezi obětmi tolik odsuzovaných nacistů.

A ještě jeden paradox existoval. Byli tu předváleční avantgardní levičáci, jimž byl blízký jazz, kteří však náhle museli nad touto „úpadkovou americkou hudbou“ ohrnovat nos a chtě nechtě ji přesunout kamsi do neoficiálních rovin.

Situace se samozřejmě postupně proměňovala. Po smrti Stalina a Gottwalda později procházely některé věci, které byly předtím nemyslitelné. Často šlo i o osobní iniciativy, přinášející dílčí úspěchy navzdory vládnoucí ideologii. Ale komunistický režim vždy uměl udržovat napětí – nikdy jasně nebylo řečeno, co se smí, co se nesmí.

Řada skladatelských osobností se – navzdory předpisům týkajícím se socialistického realismu a navzdory tíze reálného socialismu – myšlenkově vyvíjela. Vladimír Sommer je podepsán i pod tendenční hudbou, ale pak ve své Vokální symfonii hodil režimu rukavici takovým způsobem, že nám při jejím poslechu dodnes tuhne krev v žilách. Svatopluk Havelka věřil pokroku, aby v náhlém prozření v sedmdesátých letech uvěřil Kristu a obrátil svůj život i tvorbu o sto osmdesát stupňů.

Dodnes vzbuzuje údiv, jak mohlo tolik lidí v Československu volit později v roce 1948 komunisty a jak mohlo tolik lidí podlehnout po roce 1968 normalizačnímu tlaku. Stejně tak se zdá být nepochopitelné, jak velká byla až do roku 1989 šedá zóna, jak uměli lidé využívat nepořádky a nešvary ve svůj prospěch, kolik bylo švejkovství a dvojí tváře – té doma a té druhé. A kolik hudebníků sloužilo tiše, se skloněnou hlavou, režimu.

Ale ještě je tu případ jménem Bohuslav Martinů. Někteří ho po válce chtěli do Prahy, někteří se báli, že by přinesl moc vzruchu a že by je převyšoval, a nechtěli ho. On sám by se rád vrátil, ale po Únoru už určitě ne natrvalo, navíc by měl v USA po návštěvě komunistické země s americkým pasem určitě problémy. Moc se nehrál, později trochu víc, nakonec se paradoxně už i před rokem 1990 od něj hrálo dost. Ale určitě ne vše. A jeho hudba i převoz jeho ostatků ze Švýcarska do Poličky sloužily normalizačnímu režimu podobně jako třeba klamavá výkladní skříň festivalu Pražské jaro – jako zdání něčeho, co tu ve skutečnosti nebylo: svobody. Té svobody, kterou umlčel, znásilnil a popravil komunistický puč, takzvaný Vítězný únor.