Vítězství v prestižnějších soutěžích je o štěstí

  1. 1
  2. 2

To si myslí violoncellista Ivan Vokáč, vítěz Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka 2013.


V loňském roce jste zvítězil na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka v Brně v konkurenci více než třiceti violoncellistů celého světa. V čem jste byl, dle vašeho názoru, lepší než ostatní?

Domnívám se, že se nedá říct, že bych byl v něčem lepší. Samozřejmě dosáhnout finálové účasti v tříkolové soutěži vyžaduje tu nejvyšší úroveň technické vybavenosti a zároveň řadu vlastností, které bych shrnul do termínu „umělecká přesvědčivost“. V průběhu soutěže jsem si byl několik konkurentů poslechnout – finalisty jsem slyšel všechny a každý z nich hrál technicky naprosto bezchybně, ale zároveň měl zralý osobitý hudební „názor“. Vítězství v prestižnějších soutěžích je podle mě o štěstí – trefit se svým hudebním „názorem“ do vkusu té konkrétní poroty. Tím nechci říct, že by měl muzikant měnit svou interpretaci podle složení poroty. (smích) Ale jak říká jeden můj kamarád už několik let – „Ty máš prostě štěstí!“ Tentokrát jsem měl asi štěstí na vkus poroty.

Jak jste se připravoval?

Příprava na tuto soutěž nebyla paradoxně nijak zvlášť náročná. Většinu skladeb jsem již v minulosti hrál, takže spočívala víceméně v „oprašování“ repertoáru. Do módu intenzivního cvičení jsem přešel asi čtrnáct dní před soutěží.

Můžete popsat průběh soutěže – jaké skladby jste hrál?

Jak už bylo řečeno, soutěž byla tříkolová – v prvním kole bylo povinností přednést tři části z vybrané Bachovy suity (já si vybral Suitu D dur), libovolné Capriccio Carla Alfreda Piattiho, což je cellová obdoba Paganiniho houslových Capriccií, a na závěr jednu ze šesti sonát Luigiho Boccheriniho (v mém případě Sonáta A dur). Druhé kolo pro dvanáct postoupivších obnášelo povinné Rondo Antonína Dvořáka, Pohádku Leoše Janáčka a nakonec sonátu od autora první poloviny dvacátého století – já si vybral svého oblíbence – Bohuslava Martinů. Ve třetím kole si mohli čtyři finalisté zvolit jeden ze čtyř koncertů, které patří mezi pilíře cellové literatury, ale tady jsem s výběrem neváhal ani vteřinu – Dvořákův Koncert h moll byla jasná volba. (smích)

Úspěšný jste byl na několika dalších soutěžích v předchozích letech. Kterého vítězství si ceníte nejvíce a proč?

Vždy toho posledního, protože je pro mne povzbuzením, že jdu správným směrem. Ale stejně jako bývá například ve fotbale těžší prosadit se v zahraniční lize než v té domácí, i já si velmi cením svá prvenství ze soutěží v Rakousku a Německu.Vy ale ovládáte i klavír. Jak se dají zvládnout dva nástroje na špičkové úrovni?

Na špičkové úrovni ovládá dva nástroje jenom pár jedinců na světě, momentálně mne napadá pouze Julia Fischer, která hraje skvěle jak na housle, tak i na klavír. To není můj případ, u mě byl klavír vždy na druhé koleji, spíš taková forma relaxu, odmalička jeho prostřednictvím především ventiluji svou vášeň pro jazz.

Vystupujete s Praque Cello Quartet, o němž se píše, že je v České republice zcela unikátním uskupením. Rád v hudbě experimentujete?

Jistě! Myslím, že to láká každého muzikanta. A naše kvarteto už jen svým netradičním nástrojovým složením a repertoárovým zaměřením otevírá k experimentování obrovský prostor.

Jste členem i dalších hudebních těles?

Ano, hned tří. V prvé řadě je to Lobkowicz trio, ve kterém hraju společně s klavíristou Lukášem Klánským a Janem Mráčkem, čerstvým vítězem jedné z nejprestižnějších houslových soutěží na světě (Fritz Kreisler Wettbewerb ve Vídni). Dále je to Escualo Kvintet, se kterým se věnujeme interpretaci stylu Tango argentino ve všech jeho podobách včetně skladeb argentinského skladatele Astora Piazzolly. A protože Astor Piazzolla se ve své tvorbě často opírá o prvky jazzu, našel jsem v tomto souboru ideální klavírní uplatnění. Také jsem od ledna členem České filharmonie.

Pocházíte z muzikantské rodiny. Potkal jste se na podiu se svými sourozenci?

Kromě pár příležitostí v symfonických tělesech v podstatě ne, ale už mnoho let jsme si přáli uskutečnit čistě rodinný koncert. A minulé léto se nám to konečně podařilo, ve Volyni, odkud pocházím, jsem vystoupil společně s manželkou (housle), sestrami (housle, viola), a strejdou (klavír). Byl to krásný zážitek a věřím, že to nebylo naposledy.

Na cello hrajete od čtyř let, což je i při vašem mládí už poměrně dlouhou dobu. Stále vás to baví?

Baví, strašně moc! Hra na violoncello pro mne byla zábava odmalička a nyní je i mým živobytím. Můžu si přát něco víc?

Děkuji za rozhovor!
Vizitka:

Ivan Vokáč (1987) patří mezi nejvýraznější violoncellisty mladé generace. Je absolventem hry na violoncello na Pražské konzervatoři a nyní studuje na Akademii múzických umění v Praze ve violoncellové třídě profesora Miroslava Petráše. Absolvoval Masterclassy u profesorů Stevena Isserlise, Pietera Wispelweye a Raphaela Wallfishe.

V roce 2008 vystoupil na zahajovacím koncertu v Dvořákově síni Rudolfina v rámci oslav výročí Pražské konzervatoře s Koncertem h moll Antonína Dvořáka.

Je laureátem řady mezinárodních interpretačních soutěží. Nejvýraznější z nich jsou vítězství v rakouském Liezenu 2002, na Dotzauerově soutěži v Drážďanech 2005, na soutěži Bohuslava Martinů v Praze 2008 a absolutní vítězství na rozhlasové soutěži Concertino Praga 2006. V roce 2010 vyhrál soutěž o stipendium, kterou pořádá Nadace Yamaha Music Foundation of Europe a v roce 2012 se stal jako semifinalista nejúspěšnějším českým účastníkem mezinárodní soutěže Pražské jaro. V roce 2013 zvítězil na devatenáctém ročníku Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně.

Jako člen souboru Taras Piano Trio zvítězil v mezinárodních soutěžích Internationaler Johannes Brahms Wettbewerb (Pörtsnach, Rakousko, 2007) a Rovere d´Oro v italském San Bartolomeu (2008).

Je členem Praque Cello Quartet, dále Lobkowicz trio,  Escualo Kvintet (zde jako pianista) a od ledna 2014 také České Filharmonie.

Ivan Vokáč také uvádí, že jeho oblíbeným jídlem je tatarák, sportem trochu překvapivě fotbal, skladatelem Bohuslav Martinů, hudební skupinou Beatles a filmem Skála. Nejexotičtější zemí, kterou dosud navštívil, je Kypr.

www.pcq.cz

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat