Vladimír Chmelo: Šest měsíců v Met

Ač ho velmi dobře znají operní diváci v Praze, Brně, Ostravě i Bratislavě, v posledních letech bývá na našich jevištích k zastižení čím dál méně. Za pár týdnů osmačtyřicetiletý barytonista Vladimír Chmelo totž stále častěji zpívá venku. Začalo to na skonku devadesátých let vítězstvím v mezinárodní pěvecké soutěži Feruccia Tagliaviniho v rakouském Grazu, které Chmelovi postupně otevřelo dveře od těch menších, později pak od stále významnějších operních domů v Evropě. Dnes má Vladimír Chmelo na svém kontě celou řadu představení v Innsbrucku, Ženevě, Bonnu, Hamburku, Essenu, Janově, Madridu či Aix en Provence, ale třeba také v La Scale či Metropolitní opeře. A právě od Met se začalo naše povídání odvíjet…

Začněme tím, co máte bezprostředně za sebou – docela dlouhým pobytem v New Yorku…

V New Yorku jsem teď byl vlastně tak trochu inkognito. Když jsem v Metropolitní opeře před dvěma lety vystupoval ve známé inscenaci Janáčkova Mrtvého domu v režii Patrica Chéreaua, řekl jsem si, že když už jsem tam, tak se zúčastním audice, aby mě zástupci Met slyšeli v italském repertoáru. No a na základě toho konkurzu mně nabídli druhé obsazení – tedy post covera – v Tosce a Rigolettovi. Takže jsem vlastně celou tuto sezonu – už od září – strávil v New Yorku. Vedle nazkoušení Rigoletta a Scarpii mě nakonec poprosili, zda bych nepřipravil ještě i Tomského v Pikové dámě a Rangoniho v Borisi Godunovovi. To jsem samozřejmě s velikou radostí přijal, protože to jsou krásné role, které jsem – stejně jako Scarpiu – nikdy před tím nezpíval a moci si je nastudovat v nejlepších podmínkách, to jsem bral jako jedinečnou příležitost.

Jaký hlavní poznatek či konkrétní impuls jste si z Met odnesl?

Byl jsem Metropolitní operou přímo nadšen.V divadle panuje výborná pracovní nálada, na všech frontách jsem se setkal s vlídným a přátelským přístupem, i když jsou všichni zaměstnanci mimořádně vytíženi – vždyť se hraje od září do června každý den, v sobotu dokonce dvakrát a to pod drobnohledem kamer, přenášejících představení do celeho světa. Profesionalita všech – od techniky, kostymérů, vlásenkářů až po umělecké složky, jako jsou sbor, balet, ale i dirigenti, asistenti režie, nápovědové, korepetitoři – je na velmi vysoké úrovni. A právě hudební nastudování v Met mě obohatilo nejvíc. Myslím,že Met nemá konkurenci nikde na světě.

Nelze to srovnat ani s rakouskými či německými scénami, kde docela často zpíváte? Němci jsou přece pověstní svojí pedantností, precizností, tím že všechno dělají na sto procent…

Když bych měl Met srovnával s německými scénami, tak v Německu mně nezřídka vadí hlavně přístup režisérů. Jde hlavně o jejich často hodně osobitý výklad, který v Met – jak známo – tak řekněme naléhavý není. A za druhé – hudební stránka nastudování je v Met přece jen autentičtější, aspoň co se italských oper týče, než tomu je v německých divadlech. Němečtí dirigenti většinou – výjimky se pochopitelně najdou – pro italskou operu takový cit, jak to je běžné v Met, nemají. Takže i po té hudební stránce jsem se v Met cítil lépe, než třeba v Německu. Ale znovu dodávám – nedá se to generalizovat, s výbornými dirigenty jsem se pochopitelně setkal i v Německu.

A nebylo vám líto, že z toho jištění v Met nakonec nic nebylo? Že jste se ani v jedné roli na jevišti neobjevil?

Vůbec ne. Já si naopak myslím, že z toho všeho nakonec něco je, protože mě pozvali na příští sezonu, a to už do Metropolitní jedu opravdu zpívat. Takže z mého pohledu to jištění někoho jiného absolutně splnilo svůj účel.

Tuším, že vás v New Yorku čeká Madama Butterfly, Sharpless, že?

Ano…

Proč zrovna Sharpless? Mohl jste si aspoň trochu vybrat?

Ne, v Met mně nabídli právě tuhle roli a já jsem rád, protože to je právě italský repertoár, do kterého jsem se tam toužil začlenit. Své zřejmě udělalo to, že mě v Met viděli při zkouškách právě italského repertoáru.

Určitě už víte, s kým svého Sharplesse budete v Met příští sezonu zpívat…

Jako Butterfly to bude Patricia Racette a jako Pinkerton Marcello Giordani, dirigentem bude Marco Armiliato.

To ale budete mít báječné kolegy…

(smích)

Kolik zkoušek na to představení budete mít? Určitě už to víte…

Je to inscenace která už běží, takže to budou zhruba tři týdny zkoušek.

Ptal jsem se kvůli tomu, že lidé u nás onu inscenaci díky přenosu z Met znají, vědí, že úplně tradiční není. Ta délka zkoušek pro někoho, kdo do takové inscenace vstupuje, bude operní fanoušky u nás zajímat….

Rozumím, ale k těm třem týdnům musím dodat, že v Met se zkouší mimořádně intenzivně, od jedenácti do šesti do večera, takže ty tři týdny by měly stačit.

Když už jsme u toho hostování, zajímala by mě jedna věc: Někteří z vašich českých kolegů – i z těch, kteří se nemají za co stydět a jsou z vaší generace – si stěžují, že se jim v zahraničí – byť na méně významných scénách – přes veškerou snahu nedaří prorazit. Vy zpíváte venku nejspíš častěji, než doma -čím myslíte, že to je, že se vám to daří? Je to dobrý agent? Náhoda? Štěstí?

Upřímně řečeno – ani nemám agenturu, která by mě nějak prosazovala. Ta práce skoro pokaždé přijde tak nějak sama,shůry… Pochopitelně se nevyhýbám konkurzům, když je třeba, tak předzpívám. Taky se snažím zdokonalovat se natolik, abych v konkurenci obstál. Ta je totiž opravdu velká. Já jsem se teď proto zaměřil na vybroušení italského stylu, který se poslední dobou jakoby vytrácí, a to často i z italských divadel. Když už jsme u toho: mně se hlavně líbí styl těch starých italských pěvců do čtyřicátých, maximálně šedesátých let…

…nějaký vzor z té doby máte?

Několik vzorů – často to jsou zpěváci, kteří jsou neznámí nebo málo známí – třeba Mario Sereni, Carlo Tagliabue, Ugo Savarese, Aldo Protti – málokdo je dneska zná, ale to byli barytoni, kteří zpívali velmi, velmi dobře a stylově čistě. To jsou pro mě velké vzory. Měl jsem v tomto směru to štěstí, že jsem se dostal k pedagogovi z Florencie, který sám u těchto zpěváků studoval, takže jsem měl příležitost být přímo u zdroje, dozvědět se, jak to dělali oni. Tento styl bych chtěl rozvíjet.

Přece jen ještě k těm agentům, nedá mi to: máte ale přece nějakého agenta, který se o vás stará, ne?

Spolupracuji s jednou vídeňskou agenturou – ta mne vyslala před deseti lety do Innsbrucku, kde jsem předzpíval a ředitelka paní Brigitte Fassbender, slavná německá pěvkyně, mne tehdy angažovala jako Macbetha – a tím se to vlastně celé rozjelo. Většinou tam, kde zpívám, mě pak zavolají znovu nebo se na základě doporučení dostanu do dalších divadel. Takže od takovýchto věcí spíš než od samotných agentur se to celé odvíjí…

Když jsme zmínili režiséry – tedy téma, o kterém se dnes mezi operními zpěváky hodně debatuje: Vy jste naznačoval, že moderní režie vám příliš nesedí. Jste přitom z té pořád ještě spíše mladší generace zpěváků, čekal bych proto, že budete přinejmenším, řekněme tomu tolerovat modernější režijní přístupy. Vy ale spíš tíhnete k tradici…

Nemám nic proti tomu,když režisér dokáže vystihnout pointu nebo řekněme ducha díla a použije k tomu moderní prostředky, a to třeba i přenesením děje do dnešní doby. Ale musí počítat s tím, že společenské ovzduší, morálka mezitím prodělala vývoj, změnu, která může dějový konflikt oslabit. S nadsázkou lze říct,že dnes by uz možná Kostelnička to dítě do vody neházela. Tak se změnil společenský postoj třeba ke svobodným matkám…

Vite, ale třeba Traviatu, ve které často zpíváte, má snad každý operní divák natolik okoukanou ze všech možných stran, že by se mohlo zdát, že tradiční pojetí v tomto případě nemá už moc co nového přinést…

Právě Traviata souvisí do velké míry s morálkou společnosti, o které jsem hovořil před chvílí, takže v tomto případě bych také dal přednost zajímavému scénickému rešení při zachování původní koncepce díla, ne nějakým převratným výkladům. Na to by si režiséři snad mohli nechat napsat jinou hudbu, ne?

Už jste nějakou nabídku kvůli režii odmítl? Nebo jste to alespoň zvažoval?

No… (přemýšlí) – Některé nabídky jsem taktně odmítl…

Kvůli režii?

Ano, kvůli režii. Když to bylo možné a když to nebylo řekněme nebezpečné v tom smyslu, abych se někoho nedotknul, abych si nezhatil cestu dál, tak jsem se snažil podobným věcem vyhnout. Zatím se mně to vždycky podařilo… Vlastně: vždycky ne, třeba Trubadúra v Hamburku jsem považoval za naprostou hanebnost. Toho jsem ale neodmítl, protože tam to bylo vynahrazeno skutečně výborným hudebním nastudováním.

Simone Young?

Stefan Soltesz. Režii jsem tedy vydržel, ale bylo to s velkým sebezapřením.

Váš repertoár je docela obsáhlý, i třeba ze samotného Verdiho máte široký rozptyl. Co třeba právě z něj vám je bližší – lyričtější obor, nebo spíš ten dramatičtější?

Já mám hlavně rád role, ve kterých je o čem hrát, které se snažím pro publikum něčím obohatit. My barytoni v tomhle máme velkou příležitost, protože naše role jsou velmi rozdílné. Oněgin, Scarpia, Macbeth, Simon – to jsou všechno velice zajímavé role…

…já jsem myslel spíš po hlasové stránce.

Po hlasové stránce? Myslím, že teď jsem se dostal do takových přelomových let, kdy na sobě pozoruji velké změny v zabarvení hlasu…

…směrem k čemu? V tom smyslu, že váš hlas je hutnější? Plnější?

Ano. Můj hlas má přece jen trochu jiný charakter než dříve a proto jsem se trochu zastavil v mé kariéře a onu nabídku Metropolitní opery jsem s radostí vzal i z tohoto důvodu, že jsem zrekapituloval své dvacetileté působení na jevišti, zamyslel jsem se nad tím, co mě čeká a trochu jsem se začal zabývat jakousi rekonstrukcí hlasové techniky a ještě důslednějším studiem dechu.

Máte nějakého stálého pedagoga? Se kterým na tom všem pracujete?

Dlouhodobě jsem pracoval s Paolem de Napoli z Florencie, ted jsem měl to štěstí, že jsem našel v tomto směru pomoc v Metropolitní opeře.

Koho?

Je to klavírista a kouč, který tam působí a který má obrovské vědomosti…

To ale budete mít strašně daleko…

Teď jsem tam byl pět, vlastně šest měsíců, tak jsem toho ke studiu s ním opravdu využil.

Když už jste zmínil, že se vám v posledních letech docela změnil hlas: jsou nějaké role, které jste dřív zpíval, a které teď byste už znovu nevzal?

Myslím že ne, že všechny role, které jsem zpíval dřív, zazpívám i teď (smích), jen získaly jiný charakter. Snažím se svůj hlas udržovat tak svěží, abych třeba i Rossiniho pořád mohl zpívat.

Chcete se dál objevovat i ve slovanském repertoáru?

Ano. I v rolích, jako je Oněgin, Jelecký, Tomský…

Z těch nejbližších dalších věcí, co vás čeká?

Teď se vracím ke Carmině buraně, čeká mě v prosinci ve švýcarských městech…

Scénické provedení?

…ne ne, koncertní. Carminu jsem teď asi čtyři roky nezpíval, tak jsem zvědav, jaké to bude teď.

To už začínáte s opakováním teď, i když to je až v prosinci?

Ano…

A další věci?

Následující sezonu se kromě již zmíněné Metropolitní opery budu víc věnovat zase našim divadlům. V Bratislavě mě čekají Puritáni, které jsem tam před rokem nastudoval – moji roli v nich považuji za naprosto skvělou hlasovou hygienu…

Ale tuto sezonu jste se přitom v Bratislavě v Puritánech neobjevil…

Neobjevil, nebyl čas, kromě úvazku v Metropolitní opeře jsem zpíval třeba v Buenos Aires Forda ve Falstaffovi a Amonasra v Palermu.

Já jsem vás ale přerušil. Takže přijdou znovu Puritáni v Bratislavě a…

…chtěl bych se vrátit také ke svým dřívějším rolím, které bych rád přehodnotil, zpíval je trochu jinak. A taky se chci naučit novou roli – Verdiho Nabucca – jak pro Brno, Prahu i Bratislavu.

Myslíte, že časem budete tíhnout i k rolí třeba Wagnerovým? Nebo jinému neitalskému repertoáru, například k Richardu Straussovi?

Několikrát jsem dostal podobnou nabídku. Třeba na Straussovo Capriccio. Já se ale zatím podobným věcem chci vyhnout. Chci prostě dosáhnout stylové čistoty v italském repertoáru, kde by mě podobné věci trochu přibrzdily.

V Národním divadle máte něco v příští sezoně? Znovu Figarovu svatbu?

Ano, s Figarovou svatbou budu pokračovat, také s Aidou, ale jiné nabídky jsem nemohl z časových důvodů přijmout… Nicméně v Čechách a na Slovensku bych rád pořád zpíval, chtěl bych využít nabitých zkušeností pro naše publikum. Rovněž sleduji situaci kolem našich momentálně hlavně pražských divadel s napětím a nadějí, že se vytvoří takové prostředí, které zaručí podmínky pro profesionálnější práci a využije obrovský potenciál, který v českých umělcích je. Vrasky mně ale dělá kompetentnost lidi, kteří o budoucnosti našich divadel rozhodují – nejen na ministerstvu, ale i v samotných divadlech.Měli bychom se semknout, spojit síly – jak umělci, tak i odborná veřejnost a kritika. Protože všem jde o divadlo, o uměni, o krásné emoce a duchovní hodnoty, které máme za úkol rozdávat. Mám pořád na paměti, že jedině vrcholnými výkony můžeme ovlivnit zájem publika, předat mu nějake poselství, energii, chuť do života, zlepšit celkovou atmosféru v naší spolecnosti. To považuji zvlašť teď za velmi aktuální a těchto snah bych se chtěl zúčastnit.

Vy jste narozený na Slovensku, pracujete přitom hlavně v Čechách, kde se cítíte doma?

To je těžké, já jsem člověk internacionální. Jsem narozený na Slovensku, ale s rodiči jsem se brzy přestěhoval do Brna, kde jsem vyrůstal, kde mám nejvíc zapuštěné kořeny a kde jsem asi nejvíc doma.

Když jste pět, šest měsíců v New Yorku – to je dlouhá doba – nenudíte se tam?

V tomto případě New York byl pro mě nový, takže jsem měl co objevovat, setkal jsem se tam se zajímavými lidmi, viděl jsem opravdu hodně inscenací – prakticky každý večer jsem strávil v Metropolitní opeře. Takže rozhodně to pro mě nebyla nuda. Vylepšil jsem si jazyk, učil jsem se nové role, bylo to velmi přínosné po všech stránkách.

Není to přece jen tak trochu smutné být tak dlouho – půl roku – někde sám? Umíte být sám se sebou?

Ano, naučil jsem se být sám se sebou.Někdy to skutečně není jednoduché. Ale bojují s tím i jiní kolegové. Já jsem naštěstí velmi komunikativní, rychle ziskávám nové přátele.

Co sám na sebe prozradíte? Jaké jiné zájmy kromě opery máte? Svůj kdysi oblíbený hokej už předpokládám nehrajete…

… Hokej ale pořád sleduju, kdybych mohl, tak by se do té branky postavil! Zájmy? Naštěstí mě opravdu hodně baví cestovat, poznávat, architektura mě zajímá, jde to vlastně s hudbou a operou krásně dohromady. Můžu říct, že mám velké štěstí, že tuhle profesi můžu dělat.

Blíží se prázdniny. Držíte je? Nebo vám nevadí i přes léto pracovat?

Nevadí mě to, ale toto léto budu mít opravdu prázdninové, těším se na to…

Kde budete?

Koupil jsem takovou krásnou chatu u Brna, tak se budu učit zahradničit. Jinak nemůžu být ani rok bez Itálie, takže zajedu i do Toskánska.

Užijte si to, díky za rozhovor a hodně úspěchů.

Ptal se Vít Dvořák