Vladimír Roubal: Vedení hudebního kůru je nejen práce s lidmi, ale i práce na sobě samém

Jsi známý jako vynikající varhaník, dirigent a fenomenální improvizátor. Máš nějaké stylové preference, ať už ve varhanní literatuře nebo improvizaci? U jakých skladatelů čerpáš inspiraci?
Největší bohatství v oblasti harmonie a barev jsem vždy nacházel hlavně na domácí půdě. Hlavním zdrojem inspirace byl a stále je Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foerster, Zdeněk Fibich, Leoš Janáček. Ale to jsou ti nejviditelnější. Během své praxe varhanické i kapelnické jsem se seznámil i s tvorbou našich tzv. „kůrovců“, a to především z období 18. – 20. století, jejichž jména se objevují hlavně v tvorbě chrámové hudby a kteří neprávem zůstali světu neznámými (F. X. Brixi, J. V. Tomášek, V. E. Horák, K. F. Pitsch, R. Führer a další). Tím nechci vyloučit zahraniční tvorbu, ale v naší zemi jsme vždy měli dostatek hodnotné hudby církevní i světské. Rád bych vyzdvihl českou tvorbu pastorální. Myslím, že na tomto poli nemáme ve světě konkurenci. Věřím, že každý varhaník začíná s improvizací inspirován vánoční tvorbou (a nemyslím jen Jakuba Jana Rybu). Podívejte se, kolik máme vánočních mší, pastorel, motet i nepřeberné množství koled. Nebývají harmonicky náročné, jsou čitelné i pro lidové hudebníky, a navíc mají ducha laskavosti, radosti a hravosti. I zbožnosti. A zde je patrná paralela s folklórem v jednotlivých regionech. Dostáváme se k úplnému základu naší přirozené muzikality a tím je lidová píseň. V ní vnímáme jak melodiku, tak nejpevnější základy harmonie.

Dne 1. července 2020 jsi slavil třicetileté výročí svého působení jako regenschori Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Jak bys toto období zhodnotil? Je něco, co bys udělal jinak nebo chtěl změnit? Pro čtenáře Opery plus, v čem přesně spočívá Tvá práce?
Kontinuita činnosti varhaníků a chorregentů byla válkami i komunismem často narušena, a tak jsem volil cestu tradice a čerpal z vyprávění pamětníků a kronik v přímé konfrontaci s požadavky a svým vnitřním založením. Na Strahově působila celá řada velkých osobností (J. L. Oehlschlägel, J. K. Kuchař, R. Führer, aj.). Významnou událostí byla návštěva W. A. Mozarta, který si zahrál na velké strahovské varhany přestavěné P. J. L. Oehlschlägelem. Jeho improvizaci zaznamenal na papír tehdy zastupující varhaník P. Norbert Lehmann. Stačil zaznamenat 57 taktů. To pokládám za úctyhodný výkon. Mozart si velmi vážil i J. K. Kuchaře, kterému vzdal hold v opeře Don Giovanni.

Vstupní inspirací pro moji činnost v roli chorregenta byla krásná liturgie, jejíž nedílnou součástí je hudba. Mše jako forma a neměnná část (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei) se stala pilířem činnosti kapelníka a sboru. Doprovod obecného lidu, vytváření předeher, meziher a doher je praxe varhanická. Ta v sobě zahrnuje i velkou příležitost k maléru v podobě chytání odpovědí na invokace celebrantů, kteří si vůbec neuvědomují, že chudáka varhaníka „vymáchají“ ve všech existujících (i neexistujících) modech. Varhaník musí rychle reagovat a suverénně se pohybovat ve všech tóninách, což je také základním předpokladem toho, aby se naučil improvizovat. To souvisí se stupnicemi, akordy, pedálovou technikou, souhrou manuálu s pedálem atd. Tím jako varhaník musím procházet. Je to řemeslo ke zvládnutí role. Jako kapelník pracuji se smíšeným sborem, orchestrem, trubači, sólisty, studiem partitur a dirigentské „gramatiky“. U tzv. figurální mše potřebuji mít u varhan člověka, který zná liturgii, je schopen doprovodit sbor vhodnou registrací a zároveň je s to doprovodit odpovědi kněze, vytvářet předehry, mezihry a dohry. Tuto krásnou, leč někdy náročnou práci ve Strahovském klášteře dělám 30 let. Je to práce s lidmi a zároveň práce na sobě samém, a jak známo, kde člověk, tam malér… Občas to působí více jako vzájemná psychoterapeutická setkávání s duchovní hudbou. Úžasná zkušenost. A jedinečná možnost sdílení se…

Kteří pedagogové nebo osobnosti Tě v životě nejvíce ovlinili a jak? Tvůj profesor improvizace Jaroslav Vodrážka prohlásil, že jsi byl jeho nejtalentovanějším žákem. Jaký je podle Tebe jeho odkaz pro budoucí generace?
Mým prvním kantorem byl pan učitel Karel Hofman, violista Symfonického orchestru ČR v Plzni. Učitel ze „staré školy“. Vždy v obleku a s vázaným motýlkem. Dokázal výborně improvizovat a často mi předváděl různé styly s otázkou, co mě nejvíce zaujalo. Skvělý průzkum hudebnosti. Bohužel zemřel, když mi bylo 11 let, ale nikdy na jeho noblesu nezapomenu. Po jeho smrti mě rodiče přihlásili na harmoniku (akordeon) na LŠU 1 v Plzni a paní učitelka Špačková na konci 1. cyklu rozhodla, že půjdu na konzervatoř a basta. Ani nebylo možné protestovat. Učitel byl ve výchově mých rodičů autorita. Ta rozhodla, jakou cestou dál. Varhany mě přitahovaly díky vlivu varhaníka Dr. Václava Větrovce. Právě ten měl největší zásluhu na tom, že se varhany staly mým osudovým nástrojem. Na konzervatoři se mě ujala prof. Jitka Chaloupková, později v Praze prof. Jan Hora. Oba byli studenty J. Reinbergera a J. E. Köhlera, takže hovořili jedním jazykem, třebaže byli rozdílnými osobnostmi. Setkávání s prof. Jaroslavem Vodrážkou byla nezapomenutelná. Nemohu hovořit o výuce v oboru improvizace, ale o velkých exercíciích. Nejenom o hudbě, ale i o životě. Vždy se pozastavoval nad tím, jak se lidé v dnešní době bojí být normálními. Být „normální“ považoval za vstupní nutnost do světa kreativity spolu s duchovním životem. Velmi ho fascinoval J. S. Bach svým dokonalým řádem, i A. Dvořák svými harmoniemi s využitím chromaticko-terciové příbuznosti. O tom jsme vedli mnohé nezapomenutelné debaty. A vzkaz budoucím generacím? Nebojte se být normálními…

Kromě toho, že jsi velkým znalcem varhan, jsi také organologem Královské kanonie premonstrátů. Jak se díváš na současný stav varhan u nás, respektive vztah k nim ze strany společnosti, církve, varhanářů a varhaníků? Dle mého názoru se u nás nejen starší, ale bohužel i mladší generace koukají stále na romantický typ varhan skrz prsty, byť na západě se pohled na ně dávno rehabilitoval.
V naší zemi se nachází mnoho zajímavých nástrojů, ať už barokních, romantických nebo varhan impresionistického typu. Bohužel, mnoho jich chátrá, a tak jsou odsouzeny k zániku. Některé přežijí, ale vždy to vyžaduje velké finanční náklady a mnohdy se ani odborníci nemohou shodnout, co s příslušným nástrojem udělat. Takto to odneslo i několik romantických varhan, když se je někdo pokusil „vylepšit“, aby bylo možné interpretovat „staré mistry“.

Na Tvém koncertě na Vyšehradě jsem obdivoval zejména umění registrace (výběr varhanních rejstříků a jejich kombinace, pozn. redakce). Máš nějaký návod, jak si vypěstovat cit pro barvu,  mám na mysli určitou estetiku registrování?
K otázce registrace mohu jen doporučit vnímání odezvy od nástroje i z prostoru (samozřejmě i znalost interpretované hudby). Mně velmi pomohla práce se sborem a ještě více s orchestrem. Například u Antonína Dvořáka můžeme postřehnout, jaké nástrojové skupiny těsně spolupracují a jaké rozhodně ne. Jakou roli měly pozouny kontra lesní rohy, proč druhý fagot nepoužíval jako basový v rámci skupiny dřev, ale raději kontrafagot nebo basklarinet a tak podobně. A tento způsob uvažování aplikuji při registraci.

Za léta svého působení jsi toho spoustu zažil. Máš nějakou vtipnou “historku z natáčení”, která by uzavřela náš rozhovor?
Před lety jsme zpívali při velikonoční bohoslužbě Mariazellermesse Josepha Haydna a na závěr Regina coeli Karla Ditterse von Dittersdorfa. Pro náročnost provedení Haydnovy mše se na Dittersdorfa při zkoušce nedostalo času. Během provedení jsem si uvědomil, že chybí druhý sólový soprán. S taktovkou v ruce jsem jen odvrátil tvář od kvarteta sólistů a pud sebezáchovy mi nadělil do hrdla sopránovou fistuli. Od prvního pultu prvních houslí po tympány jsem registroval pohyby ramen a slzy od smíchu, leč dole nikdo nic nepoznal. Po produkci jásala nadšením maminka naší sopranistky: „Holka, to ti bylo tak náádherný… a ti dva andílci na konci …“ Představil jsem se hlubokým hlasem a rychle odešel.