Vlastenecká skladatelka Sláva Vorlová, s níž se osud nemazlil

Na dnešní den připadá padesáté výročí úmrtí významné české skladatelky 20. století Slávy Vorlové. Přes celoživotní zdravotní útrapy se nevzdala a šla vstříc svým snům.
Sláva Vorlová (zdroj Last FM)
Sláva Vorlová (zdroj Last FM)

Raná léta a studia

Sláva Vorlová se narodila 15. března 1894 v Náchodě (na náměstí v domě č. 70) do hudební rodiny, tehdy ještě se jménem Miroslava Johnová. Její matka Emilie Johnová (roz. Schmidová) byla zpěvačkou, klavíristkou a členkou náchodského pěveckého sboru Hron. Otec Rudolf se živil jako hodinář a zlatník. Později se stal náchodským radním a zřídil městkou kapelu, kterou sám vedl. Jejím dědečkem byl regenschori a skladatel z Kuksu, Bedřich Smied. Strýc Jiří Červený byl skladatel, textař, zpěvák a zakladatel kabaretu Červená sedma, otec Soni Červené.

Základy klavíru jí od šesti let vyučovala matka Emilie, které věnovala svou první skladbu – zkomponovala ji ve svých osmi letech. O rok později absolvovala operaci levého ucha. Po úraze, který se stal krátce po operaci, však na ucho zcela ohluchla.

Protože chtěla kráčet ve stopách své matky a stát se profesionální zpěvačkou, od roku 1907 zpívala v pěveckém sboru Hron, pro který později zkomponovala několik skladeb. Studovala na reálném gymnáziu, školu ale nedokončila.

Hudební studium, na doporučení sbormistra Františka Gregora z pěveckého sboru Hron, započala v roce 1911 na vídeňské Akademie für Musik und darstellende Kunst, kde studovala zpěv u Rosy Papier. Krátce po nástupu na akademii onemocněla tuberkulózou, která jí při zpěvu činila potíže. Podstoupila operaci nosu, k tomu všemu ještě měla strukturální vychýlení páteře. Byla nucena odjet se léčit do chorvatské Dalmácie a studium zpěvu opustit. Když její nemoc ustoupila, vrátila se do Náchoda.

V lednu 1916 se přestěhovala do Prahy a soukromě studovala, na doporučení houslového virtuóza Jaroslava Kociana, u skladatele Vítězslava Nováka. Ten jí dal zase doporučení k soukromému studiu klavíru u Václava Štěpána. Současně chodila na speciální přípravný kurz Obecné jednoty cyrilské.

6. května 1918 složila státní zkoušky ze zpěvu, klavíru, sbormistrovství a hudební pedagogiky. Poněvadž její otec Rudolf už neměl peněz nazbyt, aby jí dopřál další studium, učila hru na klavír v rodném Náchodě.

V Náchodě se seznámil se Slávou syn významné obchodnice Rudolf Vorel (1891–1945) a 11. ledna 1919 se vzali v Praze u sv. Jakuba. Manželé se téhož roku přestěhovali z Náchoda do Prahy, aby vedli malý obchod s výrobou dámských klobouků a doplňků, který novomanželům odkázala Rudolfova matka. Sláva hudební dráhu opustila a v rodinné firmě pracovala zhruba patnáct let.

Kariéra a dílo

Ke komponování se vrátila až v roce 1933. V té době se manželům Vorlovým finančně dařilo a mohli si dovolit postavit vilu v nové vilové čtvrti na Barrandově. Jejím prvním dílem po dlouhé pauze byl smyčcový kvartet Beskydy (1933) zkomponovaný pro Ondříčkovo kvarteto. V té době se také zúčastnila mistrovských kurzů v oboru skladby na Pražské konzervatoři u skladatele a dirigenta Jaroslava Řídkého. Klavír studovala soukromě u Františka Maxiána staršího. Ve třicátých letech byla její tvorba ovlivněná impresionismem a díly jejího profesora Vítězslava Nováka.

V druhé polovině třicátých let komponovala intimní komorní a písňové skladby. Později, během okupace, byla její tvorba zaměřena na vlastenectví, naději a osvobození. Z té doby můžeme jmenovat například kantátu Maličká země, op. 7 (1942) a Bílá oblaka, cyklus písní pro ženský pěvecký sbor a orchestr op. 8 (1942–43), kde se místy odkazovala na českou hymnu.

Po válce mohli slyšet její díla už i zahraniční posluchači – například ve Švýcarsku a Bruselu. V té době spolupracovala s básníkem a libretistou Vladimírem Hlochem, který vystupoval pod pseudonymem V. H. Roklan. Jejich společnými díly byli například symfonický epos Zpěvy Gondwany, op. 19 (1949), orchestrální suita Božena Němcová, op. 24 (1952) a opery Zlaté ptáče, op. 27 (1950), Rozmarýnka, op. 30 (1953), Náchodská kasace, op. 37 (1955) a Dva světy, op. 45 (1958).

V padesátých letech se inspirovala folklórem. Důkazem toho jsou například Slovácký koncert pro violu a orchestr, op. 35 (1954) a Doudlebské tance, op. 36 (1954). Dále zkomponovala Koncert pro basklarinet a smyčce, op. 50 (1961).

Od šedesátých let se věnovala seriální technice a vymyslela vlastní numerologickou seriální kompoziční metodu (například Dedikace, op. 65 z roku 1965, Bhukhar, op. 67 z roku 1965, Polarizace pro harfu dechový orchestr a bicí nástroje, op. 84, Spektra, op. 86 a Esoterika, op. 87). Tvorba Vorlové oslovila soubor Los Angeles Brass Quintet a objednal si u ní žesťový kvintet 6 pro 5. V té době také zkomponovala komorní díla pro svého přítele, basklarinetistu a zakladatele Due Boemi di Praga, Josefa Horáka. Prvním dílem byl Koncert pro basklarinet a smyčce, op. 50 z roku 1961, který měl premiéru 14. července 1961 v Trenčianských Teplicích. Horák si přál, aby pro něj Vorlová napsala aleatorická díla, mezi něž můžeme zařadit například Droleries bascclarinerriques pro basklarinet, op. 63 z roku 1964.

Dalo by se říci, že byla všestrannou umělkyní. Kromě toho, že se věnovala zpěvu, klavíru a skladbě, komponovala vokální, orchestrální, komorní, operní, písňovou a sborovou hudbu. Psala také klavírní skladby pro děti. Zanechala po sobě téměř stovku skladeb.

Zajímavosti

V roce 1929 manželé Vorlovi koupili pozemek v nové čtvrti na Barrandově a postavili na něm moderní vilu. Bydleli ve Skalní ulici č. 8. V hudebním salónu měly stát varhany, ale k jejich realizaci nikdy nedošlo. Jejich dům měl otevřené dveře pro mnohé hudebníky a jiné umělce, například pro členy Ondříčkova kvarteta, Karla Hoffmanna, Jaroslava Řídkého, Aloise Hábu, Bedřicha Antonína Wiedermanna, Františka Maxiána, Jana Panenku, Františka Bílka, Juliette Aranyi, Josefa Páleníčka, Vladimíra Čelakovského a Miloše Sádla. Společně pořádali soukromé hudební večery a vzniklo tam Barrandovské kvarteto ve složení Antonín Seeman (první housle), Karel Sušický (druhé housle), Jiří Podubecký (viola) a jeho bratr Eugen Podubecký (violoncello).

Během okupace provozoval Rudolf Vorel s dalšími lidmi ilegální činnost, kvůli níž byl 8. května 1945 jednotkou SS zastřelen společně s Antonínem Seemanem a dalšími muži v ulici Pod Habrovou před čp. 350/16. Sláva Vorlová popravu viděla na vlastní oči a toto trauma si v sobě nesla až do své smrti. S psychikou se léčila v jesenických lázních a na rok komponování zanechala.

Tři roky po manželově popravě spolupracovala s básníkem a libretistou V. H. Roklanem, za kterého se nakonec provdala.

Koncert pro basklarinet a smyčce, op. 50 z roku 1961, který zkomponovala pro Josefa Horáka, byl úplně prvním koncertem pro tento nástroj na světě.

Používala pseudonym Mira Kord, výhradně na jazzové skladby.

Ocenění a odkaz

Za kantátu Maličká země získala po druhé světové válce vyznamenání hlavního města Prahy.

Cenu HAU 1953 získala za Tři české tance, op. 29.

V roce 1962 se umístila na třetím místě v bratislavském Osvetovém ústavu se skladbou Malinierky.

22. dubna 1959 získala vyznamenání za vynikající práci od prezidenta Československé republiky.

Symfonický orchestr Náchodského kulturního střediska se v roce 1971 na Vorlové památku přejmenoval na Komorní orchestr Slávy Vorlové.

Smrt

Dlouho bojovala s Grawitzovým tumorem ledvin, kterému nakonec podlehla 24. srpna 1973 v Praze.


Zdroj info: autorský článek

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments