Vokální akrobat Rockwell Blake

  1. 1
  2. 2

I evropské (především italské, francouzské a španělské) publikum si Blake zcela podmanil, a to jak rozsahem dvě a půl oktávy, tak dokonalým provedením náročných árií, zejména čistými a neuvěřitelně dynamickými koloraturami, fascinujícími „messe di voce“, schopností zpívat dlouhé pasáže bez jediného nádechu, přesným frázováním, perfektním porozuměním textu a jeho celkovým přednesem a v neposlední řadě skvostnou italskou a francouzskou výslovností bez jediného akcentu. A tentokrát byly s názorem publika za jedno i kritiky, které nešetřily obdivem, přestože do jisté míry souhlasily s americkými kolegy. „Největší potlesk večera si odnesl Rockwell Blake, který nemá nejhezčí hlas, ale používá jej jako Benedetti Michelangeli (pozn. autora: světově proslulý italský klavírní virtuos, mnohými označovaný za jednoho z nejlepších pianistů 20. století) klaviaturu. Každou notu vybrousí do hry perel. Právě pro něj si hlediště vyhradilo nejmohutnější ovace,“ psal například v La Stampa Paolo Gallanti o úspěšném představení La donna del lago v La Scale.

Nebyla to však jen Rossiniho hudba, kterou Blake dokázal skvostně interpretovat. Stejné úspěchy slavil i v operách Donizettiho, Belliniho, Mozarta, Händela a dalších.

Dirigenti (především Evelino Pidó, Bruno Campanella, Patrick Fournillier a již zmiňovaný Alberto Zedda) a ředitelé operních domů využívali jeho hlasových schopností a na program operních představení či koncertů zařazovali díla, která dlouhá desetiletí čekala, než znovu spatřila světlo světa. Znovuuvedení se tak dočkaly například Rossiniho Zelmira, Ermione, Adina, Argene e Melania, Il pianto delle Muse in Morte di Lord Byron, Mozartův Mitridate, Re di Ponto či Zaide, Haydnova L´infedelta delusa, Donizettiho Il furioso all´isola di San Domingo či Marino Faliero, Belliniho Il pirata nebo Meyerbeerovi Il crociato in Egitto a Robert le diable. Blake se vždy snažil držet se co nejpřesněji původního záměru skladatele, proto pokaždé žádal o to, aby se vycházelo z originálních partitur a opery se (alespoň pokud jde o party pro tenory) nekrátily. Díky tomuto postoji tak svůj návrat slavily například árie Cessa di piú resistere z Il barbiere či Ah dov’è, dov’è il cimento v Semiramide.

Na svých CD věnovaných Rossinimu, Mozartovi a áriím z francouzských oper se posluchačům snažil přiblížit málo známé skvosty, které často sám vyhledával v archívech.

Nejinak tomu bylo při projektu La dame blanche, na kterém spolupracoval s Marcem Minkowskim. Před jeho realizací strávil hodiny v Národní knihovně v Paříži, aby nalezl původní partituru této neprávem opomíjené opery Françoise Adriena Boieldieu. Tímto projektem Blake také završil svou exkurzi do světa francouzské, především rané opery, které se věnoval převážně ve druhé části své kariéry. Za svůj neoddiskutovatelný přínos opeře získal v roce 1994 nejvyšší italský řád Ordine al Merito della Repubblica Italiana a v roce 2000 také francouzský Ordre des Arts et Lettres de la République Française.

Přestože jeho kariéra trvala bezmála třicet let, byla většina operního světa jejím ukončením velmi překvapena. Blakeovi bylo totiž v době, kdy jej oznámil teprve padesát let. Nejednalo se však o žádný náhlý odchod, ale o pozvolné stažení se do ústraní. V následujících pěti letech přijal Blake každoročně jen jednu až dvě nabídky na účinkování v operních představeních a výkony, které v tomto období podával například v Donizettiho Marino Faliero či Meyerbeerových Les Huguenots, jednoznačně vyvracely spekulace o ztratě hlasu a ve velkém vyvolávaly otázky, zda bylo skutečně nutné, aby operní jeviště opustil tak brzy.

Tento věčně usměvavý Američan, k jehož úsměvu v průběhu zpívání do jisté míry přispívalo i používání techniky „bocca di sorriso“, stál vždy nohama pevně na zemi a i to byl jeden z mnoha důvodů proč se těšil oblibě jak u svých kolegů, tak i fanoušků. Ti si ho navíc ohromně vážili i pro jeho vstřícné chování, kdy si na ně po sebenáročnějším vystoupení vždy našel čas a často je pozval i do své šatny na kousek řeči. Měli tak mimo jiné i možnost setkat se s Blakeovou manželkou Debbrou (a často i s jejich psy), která vystudovala zpěv a společně s manželem tvořila sehraný tým. Při zkouškách vždy procházela divadlem a zjišťovala do jaké míry je zpěv v kombinaci s hudbou na různých místech slyšet a kudy po jevišti by se tedy zpěvák měl pohybovat, aby ho dobře slyšel i majitel nejlevnějšího lístku.

Absence jakýchkoli hvězdných manýrů byla u Blakea do jisté míry ovlivněna i prostředím, z něhož vzešel. Jeho otec byl pomocným dělníkem na kožešinové farmě, což v Americe padsátých let znamenalo živoření na hranici chudoby. Až do doby, než odešel studovat na State University of New York, se Blake nikdy nepodíval dál než na hranici rodného města Plattsburghu. V něm žije dodnes a o tom, že na něj resp. na své spoluobčany nezapomínal ani v průběhu své profesní dráhy, svědčí několik recitálů, které v Plattsburghu uspořádal.

Stejně jako na začátku své kariéry, kdy přesně věděl, čemu se chce v jejím průběhu věnovat, měl Blake i velmi jasnou představu o tom, co bude dělat po jejím skončení. Chtěl se zaměřit na výuku mladých začínajících zpěváků, protože s nelibostí sledoval jejich špatné návyky a neochotu dřít techniku, což často vedlo k devastaci hlasu. Velmi mu také vadilo, že se mnozí z mladé generace chovali, jako by věděli všechno nejlépe. Proto se vždy snažil odvádět ten nejlepší výkon, „…. aby moji studenti měli takový respekt pro to, co jsem dělal, že budou naslouchat tomu, co jim mohu nabídnout.“ Skutečně se mu podařilo naplnit i tento cíl a studenti v USA, Itálii, Francii či Německu mají již desetiletí možnost naslouchat jeho přednáškám a pěveckým kurzům.

  1. 1
  2. 2

5
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
5 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
VT Slajer

Vubec jsem netusil, jaky poklad se skryva 100km na jih od Montrealu! Do Plattsburgu jezdi lidi vetsinou pouze nakupovat… Ackoli RB ma teprve 60 let a posledni operu zpival udajne v roce 2005, mozna by mohl vypomoci v L'Opera de Montreal, kde to jde rok od roku z kopce! Peripetie jeho kariery mi trochu pripominaji, ze neco podobneho zazila i Cheryl Studer, ktera mj. zpivala Rossiniho a spoustu dalsich a operni kariery se jeste nechce vzdat ani ted, ackoli jeji hlas uz davno neni to co byval. Vyborne napsany prispevek, dekuji.

Anonymous

Další z vysoce kvalitních článků. U nás skoro neznámý legendární (a navíc ještě žijící) tenorista. Výborný nápad uveřejňovat takovéto články o legendách ve stínu marketingově podporovaných pěvců.
Navíc se mi líbí autorčin styl. Děkuji a čekám netrpělivě na pokračování. O kom bude?

JJ

Anonymous

Zajímavé, těším se na další díly.

Petra Vrbová

Velmi zajímavý článek. Zaujalo mě, že autorka píše, že jeho hlas označovali kritici za "slabý" nebo "plechový". Inu kritika bývá nespravedlivá a často pomýlená (však to tu paní Vlasta Reiterrerová dokládá ukázkami z historických kritik). Z uvedených ukázek naopak vyplývá, že má absolutně vyrovnaný a krásně znělý hlas, kterému narozdíl od podobně diosponovaných tenorů chybí takovéto zúžení hlasu v nejvyšších tónech, které působí skoro jako mečení (oplývá jím zejména nejslavnějšéí rossiniovský tenor současnosti J.D. Flórez). Z tohoto pohledu to byl krásný a mužně znějící hlas i ve váškách. Škoda, že už nezpívá a přestal relativně brzy.

Anonymous

Jistě, byl to velký pěvec. Ale takových dobrých tenorů, barytonů, basů i koloraturních sopránů je po světě mnoho. Jen mnozí z nich nepodléhají tlaku reklamy a nenechají sebou vláčet jako zvěř v zájmu reklamy nahrávacích impérii Decca a DG.