Volání po svobodě. Vídeňská státní opera oslavila 60 let od svého „vzkříšení“

  1. 1
  2. 2

5. listopadu uplynulo šedesát let od znovuotevření Vídeňské státní opery, jejíž budova podlehla v posledních týdnech války bombardování. Spojenecký nálet ji zasáhl 12. března 1945, částečně postižena byla také Albertina, ničivou dávku dostal i Burgtheater.

Wiener Staatsoper v plamenech po bombardování 12. března 1945 (foto Wiener Staatsoper)
Wiener Staatsoper v plamenech po bombardování 12. března 1945 (foto Wiener Staatsoper)

Ve Státní opeře se paradoxně právě toho dne mělo konat slavnostní představení k výročí připojení Rakouska k Hitlerově říši.

Dirigent Karl Böhm se o náletu dozvěděl od své ženy, která byla právě v centru města. „Manželka byla jedním z prvních svědků. Divadelní železná opona byla sice dole, ale první bomba dopadla přímo na jeviště a obrovskou silou vrhla oponu do hlediště. Další bomby trefily hlediště a vyvolaly požár,“ napsal ve svých vzpomínkách dirigent.

Wiener Staatsoper po bombardování 12. března 1945 (foto FB Wiener Staatsoper)
Wiener Staatsoper po bombardování 12. března 1945 (foto FB Wiener Staatsoper)

Protože nálet poškodil i hydranty a vodovodní potrubí, byly snahy požárníků marné. Propadly se střechy, z budovy zbyla pouze přední fronta, hlavní schodiště a takzvané „Schwindovo foyer. Oheň se podařilo definitivně uhasit až za dva dny. Podle svědectví jednoho člena orchestru se hudebníci po vyhlášení poplachu uchýlili do krytu v parku u Hofburgu. Když se dozvěděli, co se stalo, stihli ještě z divadla vynést většinu nástrojů, not a nějaké kostýmy, což umožnilo, aby se už 1. května uskutečnilo představení Figarovy svatby v nepoškozené Volksoper. 6. října 1945 následovalo zahájení sezony v narychlo připraveném Theater an der Wien s Beethovenovým Fideliem. Symbolická hodnota jediné Beethovenovy opery získala další rozměr.

Rakousko, jako poražená země zkompromitovaná takzvaným „austrofašismem“ a nacionálním socialismem, ještě stále svobodné nebylo – až do roku 1955 se dělilo na čtyři okupační zóny, které rozdělily i hlavní město Vídeň. 15. května 1955 podepsali zástupci spojeneckých mocností – Spojených států, Sovětského svazu, Francie a Velké Británie – Rakouskou státní smlouvu, která ukončila zahraniční dohled. K symbolům dějin střední Evropy přibyl známý snímek ministra zahraničí Leopolda Figla na balkonu zámku Belvedere a jeho slova „Österreich ist frei“.

15. května 1955: ministr zahraničních věcí Leopold Figl ukazuje z balkonu zámku Belvedere podepsanou Státní smlouvu. Vídeň, 1955 (foto © Erich Lessing)
15. května 1955: ministr zahraničních věcí Leopold Figl ukazuje z balkonu zámku Belvedere podepsanou Státní smlouvu. Vídeň, 1955 (foto © Erich Lessing)

Atmosféra oslavy svobody se vznášela i nad představením Fidelia dne 5. listopadu 1955, jímž se po deseti letech budova Státní opery znovu otevřela. Do slavnostní nálady se ale přece jen mísila kapka trpkosti. Představení řídil Karl Böhm, jehož se – tak jako Clemense Krausse, Wilhelma Furtwänglera, Hanse Knappertsbusche a Herberta Karajana – týkal poválečný dvouletý zákaz činnosti. (Jak se dnes ví, „máslo na hlavě“ měla celá řada členů orchestru Vídeňských filharmoniků – zároveň operního orchestru – a jednoho z nejprovinilejších si dokonce zvolili do svého čela.) V letech 1947–1955 působil Karl Böhm jako hostující dirigent po celém světě, ale vztah s Vídní nebyl nejlepší. Zahajovací sezona obnovené Státní opery se ovšem přece jen odehrála pod jeho vedením. Karl Böhm se však nehodlal nechat funkcí svazovat, nechtěl se vzdát zahraniční kariéry, a už v březnu 1956 funkci složil. Jeho nástupcem se stal Herbert Karajan. K. Böhm nicméně později řídil ve Státní opeře řadu nezapomenutelných představení.

Weiner Staatsoper před premiérou Fidelia 5. listopadu 1955 (foto FB Wiener Staatsoper)
Weiner Staatsoper před premiérou Fidelia 5. listopadu 1955 (foto FB Wiener Staatsoper)

Slavnostní premiéra Fidelia byla zároveň zahájením operního festivalu, při němž následovala představení Dona Giovanniho, Rosenkavaliera, Ženy beze stínu, Mistrů pěvců norimberských a Aidy – té v nastudování Rafaela Kubelíka, působícího tehdy v Covent Garden; pro Československo byl Kubelík západní emigrant, který jako by neexistoval. Je to s tou svobodou zapeklité…

Po šedesáti letech
Zatímco zničení budovy Vídeňské státní opery před sedmdesáti lety věnoval na jaře 2015 rakouský tisk dostatečnou pozornost, šedesáté výročí jejího znovuotevření 5. listopadu 1955 prošlo v novinách a časopisech bez povšimnutí. Před deseti roky se konal slavnostní koncert, při němž účinkovali Plácido Domingo, Agnes Baltsa, Thomas Hampson, Bryn Terfel, Edita Gruberová a Angelika Kirchschlager, dirigenti Seiji Ozawa, Christian Thielemann, Zubin Mehta, Franz Welser-Möst a Daniele Gatti. Letos je možno v Mahlerově sále zhlédnout výstavu dokumentů z období rekonstrukce budovy, jinak se ve Studiu Walfischgasee, které ke Státní opeře patří, uskutečnila beseda uvedená jako vzpomínání na rok 1955 za přítomnosti Christy Ludwig, člena Vídeňských filharmoniků Waltera Barylliho a tehdejšího zástupce ředitele a korepetitora Huberta Deutsche. Ve Státní opeře se večer hrál Evžen Oněgin.

Televizní stanice ORF III však zařadila americký dokumentární film Call to Freedom z roku 1955, jehož producentem pro studio NBC byl Henry Salomon, který za druhé světové války působil u amerického námořnictva (byl také například producentem seriálu Victory at Sea). Film zapůsobil víc než jakékoli vzpomínkové články. Kombinuje příběh budovy s příběhem Rakouska jako státu a země hudby. Na začátku se prolínají záběry Beethovenových autografů se stručným vyprávěním o vzniku jeho jediné opery a zastávkami v dějinách monarchie za vlády Františka Josefa I. a střídají se se scénami zahajovací inscenace Fidelia z 5. listopadu 1955.

premiéra Fidelia ve Wiener Staatsoper 5. listopadu 1955 (foto FB Wiener Staatsoper)
premiéra Fidelia 5. listopadu 1955 – Wiener Staatsoper (foto FB Wiener Staatsoper)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat