Vousatá Cecilia jako Ariodante v Salcburku na cestě za sebepoznáním

  1. 1
  2. 2
Originalita především! Už čtyři roky si na začátku článků o právě skončeném ročníku Svatodušního festivalu v Salcburku (Salzburger Festspiele Pfingsten) pravidelně vypomáhám citacemi z úvodních programových promluv umělecké ředitelky Cecilie Bartoli. Stejně bych mohl učinit i po letošní čtyřdenní přehlídce, konané mezi 2. – 5. červnem 2017 pod tématem Wonne der Wehmut (což můžeme zvukomalebně přeložit třeba jako Slast bolesti). Vzhledem k velmi netradičním okolnostem, které aktuální festival provázely, ovšem soudím, že přišel čas na změnu. Tentokrát totiž uděláme nejlépe, když se naopak podíváme na ředitelčino slovo závěrečné…
Georg Friedrich Händel: Ariodante – Cecilia Bartoli (Ariodante) – Salzburger Festspiele Pfingsten 2017 (zdroj salzburgerfestspiele.at / foto © Salzburger Festspiele/Monika Rittershaus)

„Skutečnost, že se moje vize, jak naplnit program Svatodušního festivalu, setkávají se stále větším zájmem publika, mě nesmírně těší. Inspiruje mě to k dalším nápadům, jak prezentovat, kombinovat a ozvláštňovat festivalovou nabídku do budoucna… Jednu věc vám každopádně můžu slíbit už nyní: v roce 2018 se sem vrátím jako Isabella z Rossiniho Italky v Alžíru a k nalezení svého ztraceného milence už rozhodně nebudu potřebovat plnovous.“

Kdo se nepohyboval počátkem června po salcburských ulicích nebo po internetu, možná autorčin závěrečný „vousatý vtip“ nepochopí. Ti, kteří to štěstí měli, však nepochybně rozumějí dokonale. Zkrátka a dobře: fotografie Cecilie Bartoli v nadýchaných ženských šatech a zároveň s mužným plnovousem na tváři se staly tak výrazným symbolem letošních Pfingstfestspiele, že mají už teď nemalý ikonický potenciál. Mohli bychom zde následovat příkladu médií a potměšile srovnávat nejnovější zpěvaččinu vizáž s exteriérem bizarní hvězdy rakouského showbusinessu jménem Conchita Wurst – mám ale za to, že je to pro tento článek celkem nepodstatné. Ano, vousatou zpěvačku z Eurosongu a androgenního titulního hrdinu Händelova Ariodanta, jehož Bartoli na snímcích představuje, možná přece jen cosi spojuje: přinejmenším společná touha bořit předsudky a posunovat hranice tolerance ve svém okolí. V nové inscenaci zkušeného německého režiséra Christofa Loye je však se symbolikou „ženy s plnovousem“ zacházeno přece jen rafinovaněji a umělecky hodnotněji, než abychom se spokojili jen s uvedenou vnějškovou podobností.

Na úvod jen několik důležitých informací: letošní Svatodušní (nebo také Letnicový) festival v Salcburku rámovala dvojice představení nové operní inscenace, v tomto případě už zmíněného Ariodanta Georga Friedricha Händela. Do prodlouženého hudebního víkendu se toho ale jako obvykle vešlo ještě mnohem víc: koncert Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia pod taktovkou jeho šéfdirigenta Antonia Pappana a s hvězdnými sólisty Tatianou Serjan a Brynem Terfelem, představení La Sylphide baletního souboru Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, recitál houslistky Anne-Sophie Mutter, koncertní podoba Rossiniho opery La donna del lago opět s Cecilií Bartoli v titulní roli a dopoledne s Porporovými, Vivaldiho a Händelovými áriemi v podání kontratenoristy Maxe Emanuela Cenčiće. Dalo by se říci, že kratičké Pfingstfestspiele jsou se svou nabídkou prominentních umělců jakýmsi předskokanem salcburského letního festivalu, který začne už za několik týdnů… Co se týče inscenace Ariodanta, pro ni platí tato slova téměř absolutně: po premiéře a první repríze ve dnech 2. a 5. června ji čekají další uvedení právě na Salzburger Festspiele v šesti představeních mezi 16. – 28. srpnem. A podle mého názoru lze s klidným svědomím konstatovat už dnes, že právě v této produkci budou mít ty ostatní neobyčejně silnou konkurenci.

O čem že vlastně Händelova tříaktová opera z roku 1735 na motivy Ariostova Zuřivého Rolanda pojednává? Stručně řečeno, o intrice vévody Polinessa, který se na dvoře skotského panovníka rozhodne překazit svatbu mezi královou dcerou Ginevrou a jejím snoubencem, rytířem Ariodantem. Přemluví proto dvorní dámu Dalindu, aby ho v noci navštívila v Ginevřiných šatech, a přihlížející Ariodante je tak přesvědčen, že ho princezna podvádí. Když je rozhlášeno, že se Ariodante ze žalu utopil, obviňuje nešťastníkův bratr Lurciano Ginevru, že je za celou tragédii zodpovědná, a vyzývá na souboj každého, kdo by se chtěl postavit za její nevinu. Polinessa, který chce Ginevru pro sebe, stojí následující duel život… Vtom se překvapivě vrací do děje Ariodante. V hlubokých lesích, kde se ve skutečnosti ukrýval, ho vyhledala svědomím štvaná Dalinda a prozradila mu podrobnosti Polinessovy léčky. Rytíř tedy Ginevru zbavuje všech obvinění a jejich společnému štěstí už nestojí nic v cestě. A aby toho nebylo málo, naději na svou ruku dává Lurcianovi i Dalinda, takže na hradě skotského krále opět vládne láska a štěstí…

V inscenaci Christofa Loye se s tímto příběhem setkáváme v na první pohled poněkud strohém prostředí: za bohatě štukovaným, ale přesto čistě bíle vymalovaným salónem s pohovkou jako jediným kusem nábytku se po zvednutí zadní stěny odhaluje ještě jeden prostor, využívající maximálním způsobem hloubku jeviště (scéna Johannes Leiacker). Otevírání a uzavírání tohoto „světa za salonem“ umožňuje, aby se jeho podoba měnila podle potřeby – někdy je zcela prázdný a evokuje spíše prázdnou tovární halu. Jindy se v něm ocitne malované pozadí pro barokní pastorální výjev, pak lesní zákoutí Ariodanteho dobrovolného vyhnanství nebo zcela realistická hradní chodba, která perspektivně dokonale na přední salon navazuje. Na konci druhého dějství se na scéně objevuje ještě jedno překvapení: další zadní stěna, která po spuštění ústřední salon zmenší a dění v něm tak nabude ještě citelně intimnějšího rázu.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Händel: Ariodante (Salzburger Festspiele Pfingsten 2017)

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na