Vousatá Cecilia jako Ariodante v Salcburku na cestě za sebepoznáním

Originalita především! Už čtyři roky si na začátku článků o právě skončeném ročníku Svatodušního festivalu v Salcburku (Salzburger Festspiele Pfingsten) pravidelně vypomáhám citacemi z úvodních programových promluv umělecké ředitelky Cecilie Bartoli. Stejně bych mohl učinit i po letošní čtyřdenní přehlídce, konané mezi 2. – 5. červnem 2017 pod tématem Wonne der Wehmut (což můžeme zvukomalebně přeložit třeba jako Slast bolesti). Vzhledem k velmi netradičním okolnostem, které aktuální festival provázely, ovšem soudím, že přišel čas na změnu. Tentokrát totiž uděláme nejlépe, když se naopak podíváme na ředitelčino slovo závěrečné…
Georg Friedrich Händel: Ariodante – Cecilia Bartoli (Ariodante) – Salzburger Festspiele Pfingsten 2017 (zdroj salzburgerfestspiele.at / foto © Salzburger Festspiele/Monika Rittershaus)

„Skutečnost, že se moje vize, jak naplnit program Svatodušního festivalu, setkávají se stále větším zájmem publika, mě nesmírně těší. Inspiruje mě to k dalším nápadům, jak prezentovat, kombinovat a ozvláštňovat festivalovou nabídku do budoucna… Jednu věc vám každopádně můžu slíbit už nyní: v roce 2018 se sem vrátím jako Isabella z Rossiniho Italky v Alžíru a k nalezení svého ztraceného milence už rozhodně nebudu potřebovat plnovous.“

Kdo se nepohyboval počátkem června po salcburských ulicích nebo po internetu, možná autorčin závěrečný „vousatý vtip“ nepochopí. Ti, kteří to štěstí měli, však nepochybně rozumějí dokonale. Zkrátka a dobře: fotografie Cecilie Bartoli v nadýchaných ženských šatech a zároveň s mužným plnovousem na tváři se staly tak výrazným symbolem letošních Pfingstfestspiele, že mají už teď nemalý ikonický potenciál. Mohli bychom zde následovat příkladu médií a potměšile srovnávat nejnovější zpěvaččinu vizáž s exteriérem bizarní hvězdy rakouského showbusinessu jménem Conchita Wurst – mám ale za to, že je to pro tento článek celkem nepodstatné. Ano, vousatou zpěvačku z Eurosongu a androgenního titulního hrdinu Händelova Ariodanta, jehož Bartoli na snímcích představuje, možná přece jen cosi spojuje: přinejmenším společná touha bořit předsudky a posunovat hranice tolerance ve svém okolí. V nové inscenaci zkušeného německého režiséra Christofa Loye je však se symbolikou „ženy s plnovousem“ zacházeno přece jen rafinovaněji a umělecky hodnotněji, než abychom se spokojili jen s uvedenou vnějškovou podobností.

Na úvod jen několik důležitých informací: letošní Svatodušní (nebo také Letnicový) festival v Salcburku rámovala dvojice představení nové operní inscenace, v tomto případě už zmíněného Ariodanta Georga Friedricha Händela. Do prodlouženého hudebního víkendu se toho ale jako obvykle vešlo ještě mnohem víc: koncert Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia pod taktovkou jeho šéfdirigenta Antonia Pappana a s hvězdnými sólisty Tatianou Serjan a Brynem Terfelem, představení La Sylphide baletního souboru Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, recitál houslistky Anne-Sophie Mutter, koncertní podoba Rossiniho opery La donna del lago opět s Cecilií Bartoli v titulní roli a dopoledne s Porporovými, Vivaldiho a Händelovými áriemi v podání kontratenoristy Maxe Emanuela Cenčiće. Dalo by se říci, že kratičké Pfingstfestspiele jsou se svou nabídkou prominentních umělců jakýmsi předskokanem salcburského letního festivalu, který začne už za několik týdnů… Co se týče inscenace Ariodanta, pro ni platí tato slova téměř absolutně: po premiéře a první repríze ve dnech 2. a 5. června ji čekají další uvedení právě na Salzburger Festspiele v šesti představeních mezi 16. – 28. srpnem. A podle mého názoru lze s klidným svědomím konstatovat už dnes, že právě v této produkci budou mít ty ostatní neobyčejně silnou konkurenci.

O čem že vlastně Händelova tříaktová opera z roku 1735 na motivy Ariostova Zuřivého Rolanda pojednává? Stručně řečeno, o intrice vévody Polinessa, který se na dvoře skotského panovníka rozhodne překazit svatbu mezi královou dcerou Ginevrou a jejím snoubencem, rytířem Ariodantem. Přemluví proto dvorní dámu Dalindu, aby ho v noci navštívila v Ginevřiných šatech, a přihlížející Ariodante je tak přesvědčen, že ho princezna podvádí. Když je rozhlášeno, že se Ariodante ze žalu utopil, obviňuje nešťastníkův bratr Lurciano Ginevru, že je za celou tragédii zodpovědná, a vyzývá na souboj každého, kdo by se chtěl postavit za její nevinu. Polinessa, který chce Ginevru pro sebe, stojí následující duel život… Vtom se překvapivě vrací do děje Ariodante. V hlubokých lesích, kde se ve skutečnosti ukrýval, ho vyhledala svědomím štvaná Dalinda a prozradila mu podrobnosti Polinessovy léčky. Rytíř tedy Ginevru zbavuje všech obvinění a jejich společnému štěstí už nestojí nic v cestě. A aby toho nebylo málo, naději na svou ruku dává Lurcianovi i Dalinda, takže na hradě skotského krále opět vládne láska a štěstí…

V inscenaci Christofa Loye se s tímto příběhem setkáváme v na první pohled poněkud strohém prostředí: za bohatě štukovaným, ale přesto čistě bíle vymalovaným salónem s pohovkou jako jediným kusem nábytku se po zvednutí zadní stěny odhaluje ještě jeden prostor, využívající maximálním způsobem hloubku jeviště (scéna Johannes Leiacker). Otevírání a uzavírání tohoto „světa za salonem“ umožňuje, aby se jeho podoba měnila podle potřeby – někdy je zcela prázdný a evokuje spíše prázdnou tovární halu. Jindy se v něm ocitne malované pozadí pro barokní pastorální výjev, pak lesní zákoutí Ariodanteho dobrovolného vyhnanství nebo zcela realistická hradní chodba, která perspektivně dokonale na přední salon navazuje. Na konci druhého dějství se na scéně objevuje ještě jedno překvapení: další zadní stěna, která po spuštění ústřední salon zmenší a dění v něm tak nabude ještě citelně intimnějšího rázu.

Režisér se v těchto kulisách rozhodl soustředit na poměrně jednoduchou, ale vynalézavě prezentovanou myšlenku: totiž na pokus o zobrazení stereotypů mužského a ženského způsobu jednání na jedné straně, a na následné rozvíjení příběhu za předpokladu, že uvedené principy selhávají a hrdinové bojují primárně o svou vlastní identitu. Týká se to především titulního hrdiny: Ariodante přichází na scénu jako rytíř v blyštivé zbroji a uchvacuje svou nevěstu už svou mužnou neohrožeností (a samozřejmě i svým pěstěným plnovousem). V prvním dějství se ním setkáme i jako s něžným milencem, veselým pijákem i nadšeným tanečníkem – je to zkrátka muž, jak má být. Vše se ale změní ve chvíli, kdy se cítí být Ginevrou zrazen a kdy před něj ještě Polinesso posměšně hodí její šaty (kostýmy Ursula Renzenbrink). Zoufalý Ariodante se do šatů obléká a ve svém žalu v podstatě splývá s milovanou bytostí. Ještě na počátku třetího dějství je vizuálně onou zmíněnou „vousatou zpěvačkou“, ale ve finále už je to žena se vším všudy, tedy i bez plnovousu. A protože se Ginevra naopak postupně odívá do průběžně odhozených Ariodantových svršků, nabízí se na konci dráždivá otázka: co všechno jsme ochotni udělat pro lásku a čeho všeho jsme schopni se pro ni vzdát? Ariodante s Ginevrou dokazují, že láska pro ně znamená víc, než jejich mužská a ženská podstata; tím že se vlastně proměnili ve své protějšky, jeden druhého konečně plně pochopili a zároveň se oprostili od jakékoliv formy sobectví. Závěrečnou tečkou za tímto „triumfem sebepoznání“ je i okamžik, kdy oba milenci procházejí salonem, pak prázdným zadním prostorem – a úplně na konci nacházejí dříve nepoznané dveře do nějakého dalšího světa, který snad bude pro jejich lásku ideálním útočištěm.

Koncept výtečně funguje i díky znamenitému režijnímu vedení dalších postav s propracovaným psychologickým vývojem každé z nich. Dění na scéně oživují i přesně dávkované a dějově odůvodněné vstupy statistů a tanečníků, vrcholící na konci každého dějství velkou taneční scénou. Zejména tu z konce druhého dějství, kdy Ginevra nejprve bojuje s hrůznými vizemi vlastního zneuctění cizími muži – přízračnými tanečníky, aby se pak i s nimi převtělila v noční můru, která ve spánku pronásleduje Ariodanta, považuji za jeden z myšlenkových vrcholů uvedené produkce (choreografie Andreas Heise).

Skutečným triumfem inscenace je ale její pěvecké obsazení. Pro mezzosopranistku Cecilii Bartoli bude myslím Ariodante jedním z jejích referenčních úspěchů. Díky stále neselhávající hlasové technice, záviděníhodné muzikalitě a neomylné pěvecké inteligenci si opět poradila s úskalími všeho druhu: s dlouhými, melancholicky laděnými áriemi, ostře dramatickými výstupy i vysloveně komickými okamžiky, kdy jako piják prokládala zpěv škytáním nebo si musela poradit s doutníkem v ústech… To už ale souvisí spíše s hereckou stránkou zpěvaččina projevu, a i zde je nutno konstatovat, že se s Ariodantem – a zvláště v tomto režijním podání – Bartoli téměř dokonale ztotožnila. Lze koneckonců říci, že se na scéně odehrává postupná proměna hrdého muže nikoliv v nějakou nekonkrétní ženu, ale pouze a právě v Cecilii Bartoli se vším jejím temperamentem a empatií. Je to vlastně jakýsi vtip na druhou, který festivalu, jehož je zpěvačka už šest let nejen ředitelkou, ale přímo symbolem, přidává na další atraktivitě.

Své kolegy si pro tuto produkci vybírala Bartoli nepochybně pečlivě. Těžko se tedy rozhodnout, o kom prohlásit, že byl po představitelce hlavní role tím „druhým nejlepším“. Koloraturní sopranistka Kathryn Lewek jako Ginevra dokázala, že ve svém oboru právem patří mezi stoupající hvězdy; její hlas byl přirozeně pružný a znělý ve všech polohách, skvělá byla i herecky. Fascinující jevištní postavu stvořil kontratenorista Christophe Dumaux ve zjevném představitelském protiúkolu: zosobňoval bezskrupulózního a cynického svůdce a intrikána Polinessa. Navzdory svému „nemužnému“ hlasovému oboru si ovšem s úlohou poradil více než obdivuhodně, a navíc přesvědčil, že je to co do barvy hlasu i skvělé techniky pěvec opravdu výjimečný.

Radost poslouchat bylo ale další koloraturní sopranistku Sandrine Piau v roli Dalindy; i pro ni myslím platí, že se jedná o velmi muzikální pěvkyni s intuitivně přesným smyslem pro styl a zároveň i vizuálně velmi charismatickou umělkyni. Charakteristicky zabarvený lyrický tenor i mužný exteriér do inscenace vnesl Lurciano tenoristy Normana Reinhardta, který se po boku Cecilie Bartoli objevil už v loňské festivalové produkci Bernsteinovy West Side Story (recenzi jsme přinesli zde). Za jediné zklamání uvedeného obsazení tak považuji pěvecky matný a herecky poněkud křečovitý výkon basisty Nathana Berga v roli skotského krále.

Výtečně se ve svém festivalovém debutu předvedl i mladý orchestr Les Musiciens du Prince – Monaco, jehož založení iniciovala přímo Cecilia Bartoli. Pod vedením dirigenta Gianlucy Capuana podalo těleso ve více než čtyřhodinovém večeru soustředěný a dynamický výkon, srovnatelný s tělesy, která už mají v oblasti provozování historicky poučené interpretace o poznání delší zkušenosti… Hvězdnou sestavu pak doplnil profesionální výkon sboristů ze Salzburger Bachchor pod vedením sbormistra Aloise Glassnera.

Tolik tedy o inscenaci, která premiérové publikum v salcburském Haus für Mozart doslova zvedla ze sedadel a která má ambice být i jedním z uměleckých vrcholů následujícího letního festivalu. Pro diváky snad ještě o to atraktivnějším, že v partu Lurciana by měl Normana Reinhardta nahradit Rolando Villazón… A co si Cecilia Bartoli připravila pro příští Svatodušní festival? Pod tématem s prostou číslovkou 1868 (mimo jiné úmrtní rok Gioachina Rossiniho) proběhne ve dnech 18. – 21. května 2018 kromě už zmíněné premiéry Italky v Alžíru v režii Moshe Leisera a Patrice Cauriera opět celá řada dalších koncertů. Těšit se v nich můžeme na pěvce Geniu Kühmeier, Benjamina Bernheima a Javiera Camarenu, houslistu Maxima Vengerova nebo dirigenty Daniela Barenboima a Marca Minkovskiho. V závěrečném galakoncertu z Rossiniho a Wagnerových děl by mělo vystoupit trio takřka nebeské: Cecilia Bartoli, Rolando Villazón a Jonas Kaufmann. Jak vidno, za hvězdnými festivalovými zážitky lze zkrátka do Salcburku vyrazit i jindy než jen o letních prázdninách…


Hodnocení autora recenze: 80%


Salzburger Festspiele Pfingsten 2017
Georg Friedrich Händel:
Ariodante
Hudební nastudování: Gianluca Capuano
Režie: Christof Loy
Scéna: Johannes Leiacker
Kostýmy: Ursula Renzenbrink
Sbormistr: Alois Glassner
Světla: Roland Edrich
Choreografie: Andreas Heise
Dramaturgie: Klaus Bertisch
Les Musiciens du Prince – Monaco
Salzburger Bachchor
Premiéra 2. června 2017 Haus für Mozart Salcburk

Der König von Schottland – Nathan Berg
Ginevra – Kathryn Lewek
Ariodante – Cecilia Bartoli
Lurciano – Norman Reinhardt
Dalinda – Sandrine Piau
Polinesso – Christophe Dumaux
Odoardo – Kristofer Lundin

www.salzburgerfestspiele.at

Hodnocení

Vaše hodnocení - Händel: Ariodante (Salzburger Festspiele Pfingsten 2017)

[yasr_visitor_votes postid="257719" size="small"]

Mohlo by vás zajímat