Vražda, znásilnění, sebevražda a nuda. V Met měla premiéru nová Tosca

  1. 1
  2. 2
Zdá se, že Pucciniho Tosce štěstí na prknech newyorské Metropolitní opery příliš nepřeje. Inscenace Luca Bondyho v hudebním nastudování Jamese Levina z roku 2009 se na programu udržela jen pět let, když naposledy za ní opona spadla v lednu 2015. Prohry si generální ředitel Met Peter Gelb byl vědom, proto v poslední den loňského roku newyorskému publiku naservíroval Tosku novou. V čele orchestru nakonec stanul Emmanuel Villaume, scénickým nastudováním byl pověřen David McVicar, jehož režie jsou většinou sázkou na jistotu. Jenže ani tentokrát premiérové recenze nejsou příliš nadšené. Přinášíme výběr z prvních ohlasů v zahraničním tisku.
Giacomo Puccini: Tosca – Vittorio Grigolo (Cavaradossi), Sonya Yoncheva (Tosca) – Met 2017 (zdroj Met / foto Ken Howard)

Tosca v Met překonává měsíce chaosu

Šlo opravdu o hodně. Byl to obrovský chaos. Je fér si říci, že žádná produkce v historii Metropolitní opery nevznikala ve složitější situaci než nová inscenace Pucciniho Tosky, která měla premiéru na Silvestra.

Nejdřív, už před několika měsíci, odstoupil hvězdný tenor. Pak hvězdná sopranistka. Potom její manžel, který měl dirigovat. Jeho náhradníkovi, Jamesi Levineovi, po čtyři desetiletí stálici této operní scény, byla minulý měsíc pozastavena činnost kvůli obvinění z nevhodného sexuálního chování. A před několika týdny navíc odstoupil z inscenace i hlavní „padouch“.

Met prokázala skutečnou vynalézavost, když zvládla v relativně krátkém čase dát dohromady tak působivé premiérové obsazení – stoupající hvězdy Sonya Yoncheva a Vittorio Grigolo a oddaný Željko Lučić. Ovšem i přes některé úžasné pěvecké výkony by tato Tosca mohla zavést zmíněnou operní společnost špatným směrem.

Tato produkce byla už předtím, než se objevily personální problémy, jakýmsi referendem o Peteru Gelbovi, generálním řediteli společnosti. V začátcích svého působení v roce 2009 pan Gelb nahradil okázalou Zeffirelliho Tosku z roku 1985 pochmurnou a neuctivou inscenací Luca Bondyho. Bučení bylo velmi hlasité, bouřili se někteří mecenáši a většina kritiků (i když ne úplně všichni). Bondyho Tosca představovala jakousi zástupnou bitvu ve válce, která v operním světě zuří mezi tradicí a inovativním přístupem. Pan Gelb to nakonec vzdal a inscenaci označil za „jeden z kiksů svého funkčního období“. Ve svém nedávném interview (v The New York Times) byl ještě pokornější. „Vzal jsem si z toho poučení,“ řekl. „Když se jedná o klasické dílo na repertoáru, krása je velmi důležitá – a právě krásu si publikum žádá.“

Jenomže pan Gelb si vyvodil mylné poučení. Tato nová Tosca, režírovaná Davidem McVicarem, jako by chtěla říct, že když se má inscenovat dílo standardního repertoáru, moderní pojetí je špatné. To však prostě není pravda. Podívejte se na úspěch, který u kritiků i veřejnosti sklidila velmi stylizovaná verze La Traviaty v Met, nebo surrealistické, zlověstné ztvárnění Hansel and Gretel, jež se v Met hraje až do 6. ledna, či post-apokalyptický Parsifal, který se má vrátit na jeviště příští měsíc. Tosca pana Bondyho neměla úspěch, protože její pojetí bylo naprosto zmatené a byla úplně zbytečně odpudivá, nikoliv proto, že by nebylo možné toto dílo pojmout drsným, temným způsobem.

Pokud se krása má stát jeho zásadním kritériem, měl by si pan Gelb dát pozor, aby jeho definice tohoto slova byla dostatečně široká a zahrnovala víc než jen tradiční a důsledně „neškodnou“ Tosku pana McVicara.

McVicar, který jako by snad chtěl říct, že nemůže tomuto dílu přinést nic nového, přeplňuje jeviště množstvím detailů, přidává herecké projevy, které umělcům mají pomoci oživit a přesněji ztvárnit postavy, jež každý fanoušek opery důvěrně zná. Byla to zkrátka retro noc v opeře, která cílila na konzervativní jádro Met.

Když v prvním jednání reflektory ozářily zlatavý interiér kostela Sant’Andrea della Valle v Římě roku 1800, publikum v Met začalo tleskat, úplně stejně, jako pokaždé aplaudovalo u Zeffirelliho inscenace. Tvůrčí tým (dekorace a kostýmy jsou dílem Johna Macfarlanea) se ani nepokoušel zamaskovat inspiraci Zeffirelliho pojetím. Ovšem malířské návrhy a nakloněné podlahy z dílny pana Macfarlanea přece jen znamenaly zlepšení vůči jevištnímu ztvárnění z roku 1985 – nebylo to tak přezdobené, zato atraktivnější.

Paní Sonya Yoncheva a pan Vittorio Grigolo, kteří zaskočili za odstoupivší Kristīne Opolais a Jonase Kaufmanna, oba zpívali svou roli poprvé a jako Pucciniho milenci, operní diva Floria Tosca a malíř Mario Cavaradossi, působili úžasně mladě. Měli největší podíl na úspěchu představení a podali oba ohromující výkon, nicméně jejich nezkušenost byla patrná.

Paní Yoncheva je koketní a vášnivá, křehká a nervní. Primadoniny árie se k její rafinované a přemýšlivé Tosce tak docela nehodily. Její hlas není hebký, ale má bohatou texturu a lesk. Slyšet utrápenou árii Tosky Vissi d’arte z druhého jednání v jejím zamyšleném až rozjímavém pojetí bylo fascinující. Nicméně navzdory eleganci a zanícenému zpěvu nepůsobila Yoncheva dojmem někoho, jehož milenec byl mučen a odsouzen k smrti. Výbuchy vzteku a žárlivosti této Tosky se zdály být poněkud nucené.

Rozverný, divoký a vášnivě zamilovaný Mario pana Grigola je skutečný bouřlivák. Tento pěvec si vysloužil kritiku za to, co někteří pokládají za až animální zpěv a herecké výkony. Já mu ale klidně odpustím určitou hlasovou syrovost a přehnanou impulzivitu za věrohodné projevy citového pohnutí, které předvádí spolu se strhujícími vysokými tóny. A nedá se přece říct, že tenor, který s takovou něhou zpívá sladké věty, jež Mario sděluje Tosce, když se dozví, že zavraždila Scarpiu, zlovolného velitele policie, postrádá schopnost lyrického projevu.

Panu Željko Lučićovi (záskok za Bryna Terfela) se lépe daří předvádět aristokratické způsoby, jimiž Scarpia manipuluje ty, které se snaží ovládat, než vžít se do této deformované, zlovolné postavy. Legatová elegance a závažnost jeho zpěvu jsou však působivé. Když se ve druhém jednání snaží přesvědčit sedící Tosku, aby odhalila, kde se skrývá uprchlý vězeň, až děsivě zasahuje do její intimity, když se podepřen o opěradlo jejího křesla nad ní tyčí.

Emmanuel Villaume, poslední dirigent v řadě těch, kteří před ním z inscenace odstoupili, nediriguje Pucciniho nestálou hudbu obvyklým způsobem. Dodává zvukové podobě inscenace tvar, jemné odstíny a poddajnost. Objevilo se i pár neladících momentů. Jenže sledovat impulzivního pana Grigola určitě není snadné.

(The New York Times – 1. ledna 2018 – Anthony Tommasini)

 

Tosca v Metropolitní opeře – vražda, znásilnění, sebevražda a nuda

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na