Všeho bylo v mém tanci tak akorát. Anetta Voleská slaví sedmdesátiny

  1. 1
  2. 2

Některá líbí, některá méně, například se mi moc líbila choreografie Youriho Vàmose Anastázie, kde duch hudby Petra Iljiče Čajkovského byl zcela v souznění s dějem. Jsou to ale bohužel řídké případy. Nemám ráda, když se neurvale zasahuje do doby, kostýmů, přehazuje se hudba, vsouvají postavy, které inscenaci zbytečně zatíží. Zdá se mi to velmi neuctivé vůči původnímu skladateli či choreografovi. Myslím si, že díla Mariuse Petipy, Jeana Coralliho, Vasiliho Vajnonena, ze současných Jurije Grigoroviče, Kennetha MacMillana, Johna Cranka, Jiřího Kiliána patří k těm nesmrtelným. Bohužel zásahy do klasických choreografií jsou vždy spíše na škodu než k užitku. Domnívám se, že vůbec nevadí, zajít si někdy na balet jako do muzea. Nevím, proč se tomu dnes tolik brání, získat poznatky, jak se tenkrát v té či oné době lidé chovali a čím žili. Vím, že nelze dobu zastavit, a tak se jdu i já ráda podívat na inscenace nové a současné. Moc si považuji některých baletů Libora Vaculíka, například Psycho, Čajkovskij, Valmont. Líbily se mi též inscenace Petra Zusky Sólo pro tři a Chvění. V Plzni choreograf Jiří Pokorný spolu s Jiřím Horákem udělali skvělé inscenace Spartakus a Coppélia. Přeji jim, ať se práce daří a obohacují nás zase svým mladým pohledem na svět a současnost.

Byla mezi baletkami v Národním divadle taková rivalita?

To víte, že rivalita vždy bývala, ale myslím si, že v té naší generaci nechyběla ani úcta. A to bylo dobře. Mou přítelkyní je Michaela Černá, které si velmi vážím z lidského i profesního hlediska. Velmi si cením krásného přátelství s režisérem Petrem Weiglem. Chci při této příležitosti poděkovat svým mužským kolegům, kteří mi pomáhali na jevišti se vznášet a poletovat, například Janu Němcovi, Vlastimilu Harapesovi, Janu Kadlecovi, Pavlu Ždichyncovi a bohužel již tam nahoru Luboši Kafkovi a Bohumilu Reisnerovi. Díky!

V kolika letech jste odešla do „baletního důchodu“?

Do penze jsem odešla ve čtyřiceti letech, dále jsem pokračovala jako pedagog na Taneční konzervatoři Praha, v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, ve Státní opeře, v Národním divadle a tréninky v souboru Pavla Šmoka až do šestašedesáti let. Učení na pražské konzervatoři mne těšilo i hodně svazovalo. Nebyla jsem žádný sebedůvěřivý silák, a tak jsem mnohdy strádala, když se žákům něco nedařilo. Vždy jsem měla pocit, že je to moje vina, když něco nejde tak, jak má. O to větší radost byla, když se vše podařilo. Dodnes mám kontakty se svými žáky a je pro mne vesměs radostí, jak si vedou nejen v tančení, ale i v osobním životě. Občas dávám i v současné době soukromé hodiny.

Myslím si, že všeho bylo v mém tanci tak akorát. Jsem moc ráda, že ve mně nezůstal ani v nejmenším pocit nějaké nesplněné touhy či hořkosti nebo zklamání. Dnes si říkám, když se ohlédnu zpět, že jsem díkybohu měla v tanci ohromné štěstí. V životě již musíme počítat, že je vždy něco za něco, ale já mohu jen za to svoje s velkou pokorou poděkovat.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vše nejlepší k významnému životnímu jubileu!


VIZITKA
Anetta Voleská (1947), žačka Zdeny Zabylové, Nadi Sobotkové, Olgy Páskové, stáž u J. P. Dobrininy, J. G. Čikvadze a M. T. Semjonové ve Velkém divadle v Moskvě 1966. Od 1954 tančila v dětských rolích a 1961–1996 (od 1966 sólistka) byla v celoživotním angažmá v Národního divadla Praha. Talentovaná tanečnice s čistou klasickou technikou, kterou uplatnila především v adagiových partech a v rolích romantických, vyžadujících křehký, oduševnělý a citem prodchnutý projev; přesvědčivě tančila i úlohy dramatické a komediální. Z rolí: Milenka v Istar (1964), Mášenka v Louskáčkovi (1964), titulní role a Zlá sestra v Popelce (1965), Svanilda v Coppélii (1965), Nausikaá v Bloudění Odysseově (1969), titulní role v Giselle (1969) a v Signorině Gioventù (1970), Julie v Romeovi a Julii (1972), Kolombína v Karnevalu (1973), Růženka a Dobrá víla v Šípkové Růžence/Spící krasavici (1974), Čertice ve Stvoření světa (1976), Nymfa ve Faunově odpoledni (1976), Aegina ve Spartakovi (1976), Mefistofela v Doktoru Faustovi (1977), Marie v Bachčisarajské fontáně (1978), Kateřina v Kamenném kvítku (1981), Giulietta v Hoffmannových povídkách Jacquese Offenbacha/Johna Lanchberyho (1981), Amor v Donu Quijotovi (1986) a jiné. Účastnila se mezinárodní baletní soutěže ve Varně (1964, 1965, 1966). Působila jako baletní mistryně a pedagožka v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého 1982–1990, od 1990 vyučovala na Taneční konzervatoři Praha.
(Zdroj: encyklopedie.idu.cz – Česká divadelní encyklopedie)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na