Vy jste slyšel Stradu? (4) Faustina dýchala jako měch!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

London Journal s předstihem hlásil: „Přijde k nám známá Italka, aby soutěžila se signorou Cuzzoni…“ Obě zpěvačky se setkaly v několika představeních již v letech 1718 – 1719 v Itálii, ale skutečný souboj měl teprve začít. Cuzzoni měla své publikum, které obdivovalo její sladký zpěv v pomalých áriích plných emocí. Anglické ladies šly tak daleko, že se oblékaly ve stylu jejích divadelních kostýmů (což ovšem nebylo tak výstřední, jak by se nám mohlo zdát, i historické opery se zpívaly „v civilu“, snad jen o něco zdobnějším či extravagantnějším). Teď přijela krásná Faustina (Cuzzoni prý byla vysloveně ošklivá) a začala oslňovat rychlými koloraturami. 5. května 1726 zpívala v Akademii poprvé a hned po boku Cuzzoni a slavného kastráta Senesina. Londýn se rozdělil. Okolo hraběnky z Pembroke se sdružil tábor cuzzonistů, hraběnka z Burlingtonu a Lady Delawar utvořily kroužek podporující Faustinu. Šlechticové a šlechtičny z opačných stran se přestali navštěvovat, horkokrevní kavalíři tasili kordy a muži z ulice zápasili pěstmi. Bitky probíhaly i mezi přívrženci té samé zpěvačky – například o to, kdo ji doprovodí ke kočáru.
Hlavní dějství nastalo při představení Bononciniho opery Astinatte 6. června 1727. Již před představením se po celém Londýně rozletěl pamflet s veršíkem: „Staří bardi říkají, že šelmy tančily, když Orfeus pěl, tak na krásný zpěv Faustiny Pembrokových oslů vřískot zněl.“ Jako už několikrát předtím, když se na scéně objevila Cuzzoni, syčela a pískala jedna část publika, když vstoupila Faustina, spustil se povyk a dupot ostatních. Situaci nezklidnila ani přítomnost princezny Caroliny. V jedné scéně stály na jevišti obě zpěvačky, pro samý hluk nemohly zpívat a vyprovokovány bouřlivou atmosférou si vjely do vlasů. Historie z incidentu udělala bitku, při které tekla krev, pravděpodobně si dámy daly „jen“ pár facek. Představení bylo přerušeno a divadelní sezóna předčasně ukončena. Londýn se ovšem náramně bavil. V jednom divadle se pak hrála fraška Nehoda aneb Královské sokyně, v níž se Faustina jako Královna boloňská a Cuzzoni jako Princezna modenská škrábou a rvou za vlasy. Cynicky přihlížející postava Händela k tomu říká: „ nechte je, ať se vybouří, jediná možnost, jak uklidnit jejich hněv, je nechat mu volný průběh…“ Kritik dr. Arbuthnot svou recenzi nazval „Ďábel řádí v St. Jamesu“ a referoval: „Která z obou dam byla útočníkem, raději nepovím, abych neztratil přízeň mnoha šlechticů a mocipánů, kteří popichovali hned tu, hned onu stranu… Dávám však nezávazný návrh: jelikož je nemožné smířit po dobrém, bylo by nejlepší, aby vybojovaly svoji věc ve Figgově nebo Stockově amfiteátru. Za tím účelem nechť se vypíše subskripce a statečnější z obou žen ať obdrží celý výtěžek.“ S ozvuky jejich střetu se můžeme setkat ještě dnes, třeba přímo na jevišti Národního divadla. Právě tam se totiž právě hraje Brechtova a Weillova Žebrácká opera. Jako předloha jí posloužila The Beggars Opera od Gaye a Pepusche, kteří v ní zparodovali londýnskou společnost a v hádce Polly a Lucy obě zpěvačky i celou italskou operu. Přesto však v následující sezóně 1728 zpívaly vedle sebe. V červnu ale Faustina onemocněla a zbylá představení se neuskutečnila. Poté se rozhodla vrátit do Itálie.

 

Vpravo od Faustiny sedí Farinelli, vedle něj stojící Metastasio

Od zimy 1728 Faustina znovu vystupovala v předních italských divadlech a setkala se s německým skladatelem Johannem Adolfem Hassem (1699 – 1783), který tu pobýval a zažíval neuvěřitelné úspěchy jako operní skladatel. Říkalo se mu, jako předtím Händelovi, „il caro Sassone“. Zamilovali se do sebe na první pohled, Faustina zpívala hlavní roli v jeho opeře Dalisa a nezůstalo jen u toho, neboť v létě 1730 se konal tichý sňatek. Proč tichý? Faustina byla totiž v pokročilém stupni těhotenství. Příští rok Hasse v Drážďanech uvedl svou operou Cleofide (Drážďanská Semperoper ji nedávno po téměř tři sta letech znovu nastudovala – a mohu potvrdit, že velmi dobře!) s Faustinou v titulní roli a dočkali se dalšího triumfu. August Silný je od sezóny 1733/1734 zaměstnal, Hasse se stal ředitelem dvorní opery a každý z manželů dostal 6000 tolarů a další výhody navíc. Literatura se rozchází v počtu Hasseho oper, v nichž Faustina zpívala – čísla se pohybují mezi 15 a 23. Není divu: Hasse doslova chrlil jednu operu za druhou, celkem jich bylo přes stovku. Když ho v roce 1772 Charles Burney požádal o seznam skladeb, řekl mu, „že kromě Temistokla zhudebnil všechna Metastasiova dramatická díla. Některá dokonce třikrát i čtyřikrát, většinu alespoň dvakrát; kromě toho zkomponoval hudbu k několika operám od Apostola Zena, protože Metastasio pro něho v mládí nepsal dost rychle. Dále napsal v oboru církevní hudby asi čtrnáct nebo patnáct oratorií, mší a také Miserere, Stabat Mater a Salve Regina, kantáty, serenády, intermezza, duety, tria, kvartety a koncerty pro nástroje v takovém množství, že by je snad ani všechny nepoznal, kdyby je mohl vidět či slyšet…“

 

Faustina jako hráčka na loutnu na obraze Bartolomea Nazariho

Faustina měla dovoleno vzdalovat se od dvora na umělecké cesty po Evropě, někdy také s manželem. Znovu navštěvují Itálii, koncertují také u pařížského dvora. V roce 1745 vpochodoval do Drážďan Bedřich II. a nařídil, že se v divadle bude hrát Hasseho Arminio. Faustinin zpěv jej natolik okouzlil, že manžele pozval do Berlína, kde je zahrnul dary. Tehdy začala vycházet nová operní hvězda Regina Mingotti, oblíbenkyně Porpory, jenž byl tehdy ve službách polského krále v Drážďanech. „Když poprvé zpívala u dvora,“ píše Burney, „vzbudila závist Faustiny… i jejího manžela Hasse, zvláště když se dozvěděl, že Porpora, jeho dávný, ustavičný soupeř, má dostávat měsíčně sto zlatých, aby ji učil… Hasse v té době pracoval na nové opeře Demofoonte a domníval se, že se své nepřítelkyni pomstí, napíše-li pro ni adagio s houslovým doprovodem v pizzicato. Poznala však jeho léčku, pilně studovala árii Se tutti i mali miei (Jetsliže všechno mé neštěstí), kterou později zpívala s velkým úspěchem v Anglii, a to tak skvěle, že překonala i Faustinu“. Obě rivalky se také setkaly na jevišti, k inzultacím tentokrát nedošlo. Poslední rolí Krásné sirény se stala Mandane v Hasseho opeře Ciro rinosciuto, premiérovaná v Drážďanech v roce 1751. Neštěstí postihlo Hasseho v roce 1760, kdy při obléhání Drážďan shořela opera a s ní většina jeho divadelních partitur. Roku 1763 byli manželé propuštěni ze služby (bez penze) a přestěhovali se do Vídně. Následujícícho roku Faustina zpívala při korunovaci Josefa II. na římského císaře. Hasseovi se často stýkali se dvorem a v jejich bytě v Landstrasse je roku 1772 několikrát navštívil Charles Burney. Popisuje Faustinu jako „snědou, bystrou a živou starou ženu… velmi hovornou, (která se) dosud živě zajímá o všechno, co se ve světě děje. Na dvaasedmdesátiletou matrónu má dosud ve tváři mnoho rysů krásy, kterou byla v mládí tak proslulá, ztratila však svůj krásný hlas. Prosil jsem ji, aby zazpívala. „Ah, non posso! – Ho poduto tutto le mie facoltà.“ „Nemohu, ztratila jsem úplně hlas.“ Místo toho potěšily návštěvu svým libým zpěvem dcery Hasseových, jedna altistka, druhá sopranistka. 1773 přesídlili manželé do Benátek, kde v roce 1781 zemřela Faustina a 1783 Hasse.

 

Faustina, nyní již jako Hasse, v druhé polovině kariéry

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments