Eliška Brtnická: Vycházím čistě technicky z disciplíny, téma pak přijde

Eliška Brtnická je výrazná osobnost současné novocirkusové scény. Jak sama říká, v posledních letech se zaměřuje především na výzkum pohybu na hrazdě. Na právě probíhajícím festivalu KoresponDance uvádí své představení Enola poprvé formou open air. Před festivalem jsme si o její práci povídaly.

Eliško, za pár dní začne festival KoresponDance, kde uvedeš svoje sólové představení Enola, bude to v něčem jiné, než předchozí reprízy?
Určitě. V Pražské části bych měla uvést poprvé zkrácenou verzi, poprvé bude venku a poprvé za světla, takže to bude hodně jiné. Jsem zvědavá, co to přinese.

Takže to bude úplně poprvé open air?
Ano. Já už jsem nad tím přemýšlela loni, jestli udělat nějakou venkovní verzi, a ještě jsem se k tomu nedokopala, tak je vlastně dobře, že se to na KoresponDance nakonec povede.

Enolu jsi také pro KoresponDance na Zámku Žďár předtáčela pro online verzi festivalu. S kameramanem Toni Laznikem a Lenkou Flory jste vybrali podkroví bývalého opatství, je to hodně svébytný prostor, jak se ti tam pracovalo?
Mně se tam pracovalo hezky, má to svoji atmosféru, takovou hodně výraznou, temnou, je tam všechno zašlé, prostě jako na klasické půdě, je tam přítmí, což bylo pro natáčení myslím magické. Zároveň tam byla samozřejmě spousta prachu, což při práci není úplně pohodlné, ale taky to má svoje kouzlo. Myslím, že Enole to sedlo.

Site-specific je forma, se kterou pracuješ čím dál častěji, stejně tak sis oblíbila veřejný prostor. Co tě na tom láká? Jde o ta místa? Nebo lidi – nového diváka?
Jednak to, že tam přijde jiný divák a někdy se tam asi může objevit i divák, který by nepřišel vůbec na žádné představení. Jednak je to prostor sám. Dost často je to o tom, že mě nějaký prostor zaujme svou přirozenou scénografií. Veřejný prostor je prostředí, které je víc reálné. Mám pocit, že mi čím dál tím víc dává smysl hrát v takovém přirozeném prostředí proto, že cirkusová forma je také do velké míry nějak reálná tím, že je nebezpečná.

Nechci pracovat primárně s příběhem, ale spíš s tím prostředím, se kterým se diváci mohou třeba i snáz ztotožnit. Na základě výzkumů pohybu na hrazdě, které jsem dělala, jsem dospěla k tomu, že začínám tvorbu právě u disciplíny samotné, protože kdybych začala tím, že mě zajímá nějaké téma, tak třeba zjistím, že se to na tu moji disciplínu nedá použít. Protože pokud chci dělat něco na hrazdě, tak to bude prostě na hrazdě, ale pro některá témata to nemusí být vůbec vyhovující, takže mi přijde vhod jít z druhé strany, od té konkrétní techniky, formy, disciplíny a tedy i prostředí.

Takže i prostředí je inspiračním zdrojem?
Ano, určitě. Teď jsem to jenom řekla strašně složitě.

Zaujal mě moment, kde příprava projektu začíná, téma nebo výběr disciplíny. Takže je to disciplína, kdy se rozhoduješ, jaké náčiní si vybereš a podle toho hledáš téma, které tomu sedne?
V podstatě ano, ale já už posledních pět let dělám více méně jenom na hrazdě, už zkoumám jenom hrazdu včetně jejích různých podob, kam to vede, co to může všechno znamenat a co to může hodit. Vždycky se tím začnu zabývat z nějakého úhlu pohledu. V Enole jsem zkoumala hlavně různé výšky klasické hrazdy a propojení pohybů. V Opticonu šlo o hrazdu zavěšenou do jednoho bodu a o kontakt se stropem či stěnou. V Hang Out o „přirozené“ hrazdy ve veřejném prostoru. Pozoruju, co to ve mně vyvolává a co to připomíná, jak zevnitř tak zvenčí. V každém projektu to dojde někam jinam a téma z toho svým způsobem vyleze samo. A samozřejmě na to má vliv i to, co se zrovna děje kolem mě. Kdysi dávno jsem sice dělala inscenace, které jsme vymysleli do velké míry u stolu, ale často to pak v praxi nefungovalo a muselo se to hodně měnit.

Jak dlouho už pracuješ s hrazdou?
To musím spočítat, 2005, 2006, bude to třeba 15 let.

To znamená, že jsi začínala v době, kdy byl nový cirkus v českém prostředí naprosto v plenkách.
Ano, tenkrát tady nebyly vůbec žádné kurzy. Nic. Jeden můj kamarád z Jihlavy, Jakub Škrdla, chtěl tenkrát dělat pohybovou věc a nějak se dostal k tomu, že by tam chtěl hrazdu. Takže pozval lektorku z Berlína, Janu Korb, která nám v Jihlavě v Sokole dala týdenní kurz. Potom jsme chodili asi rok každou sobotu a neděli cvičit a pak z toho vznikla inscenace On Air.

Takže to je do jisté míry náhoda, která předurčila, jakým směrem povede tvoje kariéra.
Ano. Ale ten pohyb by tam asi byl tak jako tak. Jako malá jsem dělala moderní gymnastiku a akrobatický rokenrol. Co se týká divadla, tak právě s Jakubem Škrdlou se rozjely nejdřív takové akrobatické věci s pozemními technikami jako drobná párová akrobacie a později ta hrazda. Myslím si, že na hrazdě jsem objevila to, co mi sedí asi nejvíc. Lezení, šplhání, zavěšování a tak. Občas ale spolupracuji i na zcela neakrobatických projektech.

Vrátila bych se ještě k natáčení ve Žďáru. Jak se ti pracovalo výhradně pro oko kamery? Je kamera náročnější než živý divák?
Až tak mi nevadilo, že tam nebyli diváci, i když samozřejmě byl tam štáb. Ale co pro mě bylo hodně zvláštní, že se to točilo bez zvuku, bez hudby. Já v tom představení hodně s hudbou jdu, nebo hudba se mnou, a jet to celé do ticha byla docela zajímavá zkušenost. Trochu jsem se toho bála, původně jsem si myslela, že to pustíme z nahrávky, ale to bylo komplikované technicky. Nakonec jsem si to užila i tak, ponořila jsem se do ticha a do atmosféry té půdy. Hudba se k tomu dělala v postprodukci a hudebník, Standa Abrahám, mi k tomu pak říkal, že proporce jednotlivých částí byly docela dost jiné, že jsem si ten rytmus tvořila trochu jinak než během představení.

A už jsi viděla výsledek? Jak jsi spokojená?
Ano, viděla. Je to krásné. Je zajímavé vidět Enolu v takovém prostředí, jsou tam vidět různé trámy, konstrukce a prosvítající světlo a dává to tomu další vrstvu, další příběh.

Pracovala už jsi někdy přímo pro taneční film?
Něco jsem trochu dělala, ale většinou to byla krátká videa, choreografie připravené pro kameru. Tohle bylo jiné v tom, že je to hotové představení určené do divadla a teď se natáčí jeho specifický záznam. To je velký rozdíl.

A dělala jsi v Enole velké adaptace?

Normálně hraju na baletizolu, který jsme tam ale nakonec nedali, protože ta podlaha mi přišla super, esteticky. Na rozbitých kachlích to pak dostatečně neklouzalo a někde překážela prkna, ale stálo nám za to přistoupit kvůli tomu ke změnám choreografie, takže jsem něco někde zkrátila, změnila, přizpůsobila pohybově, zakomponovala kus stěny a tak.

Učíš se japonsky. Enola hodně pracuje s japonskými estetickými koncepty. Obecně, tvá tvorba je neobyčejně poetická a na novocirkusové scéně originální, tak nemůžu nepoložit tu prozaickou otázku, co je zdrojem inspirace?
Já jsem kdysi dávno začala chodit na japonštinu, a to ještě vůbec Enola nebyla ani v plenkách. Později jsem se zúčastnila workshopů butó a všechno se to kumulovalo ve chvíli, kdy jsem začala dělat na Enole, kdy jsem ještě vůbec nevěděla, že to bude nějaká Enola. Jak jsem si tak pohybově hrála s tou hrazdou a tělem, tak se to nějak propojilo s tím butó. Zároveň jsem také byla na různých přednáškách Denisy Vostré o japonských estetických konceptech a tam ke mně přišly další impulzy. Japonsko je celé tak zvláštní, že se na tom nedá nezaseknout. Ale i tak to celé vychází čistě z pohybu na hrazdě.

V září budeš mít premiéru nového projektu Hang Out, ve kterém penetruješ městskou zástavbu. Jak jsi přišla k tomu, že se budeš věšet na zábradlí, na komíny a tak?
Protože to je také forma hrazdy. Já prostě jen hledám ve veřejném prostoru hrazdy, které tam už jsou. Začátkem roku 2018 přišla výzva na výzkumnou uměleckou rezidenci v Kodani zaměřenou na cirkus ve veřejném prostoru. Přesně to, k čemu jsem v té chvíli směřovala. Takže jsem si vymyslela koncept pro tu výzvu. Kdybych cirkus ve veřejném prostoru pojala tak, že si někam pověsím klasickou hrazdu, tak mi to vůbec nedává smysl. Samozřejmě, že spousta lidí chodí trénovat nebo dělat performance na mostech, kam si pověsí hrazdu, šálu, lano a podobně. Také jsem takové projekty dělala, je to fajn, jen mám pocit, že to je prvek, který do toho prostoru nepatří. Vizuálně, esteticky tam není přirozený. To neznamená, že to nemůže být pěkná performance, ale je to už celkem běžná věc. Proto jsem zkusila něco jiného a začala objevovat příčky požárních žebříků, zábradlí a jiné konstrukce, které by se daly pohybově prozkoumat.

Jak je těžké taková místa najít?
Najít, to není zas tak těžké, pak je ale otázka, jestli se tam smí nebo jestli mi k tomu někdo dá povolení. Zpočátku jsem to dělala tak, že jsem na ta místa, pokud byla dostupná, na chvíli vlezla, sáhla si na to, strávila 5, 10 minut na pravděpodobně zakázaném místě, zkusila, jestli to něco dává a pak jsem teprve řešila povolení. Zjistila jsem, že spousta z těch tyček jsou super hrazdy, akorát mě na ně nikdo nepustí, protože by to bylo nebezpečné. Tak jsem došla i k tématu. Hang Out je o zákazech, o bezpečnosti a nebezpečí, riziku. A taky o tom, že děti už nechodí samy ven a podobné situace téměř nezažívají.

Absolvovala jsi velkou řádku zahraničních stáží, kurzů, rezidencí. Naposledy to byla rezidence v rámci projektu Roundabout Europe v Holandsku. Jak důležité je pro tebe cestovat a nabírat zkušenosti mimo ČR?
To je, myslím, hrozně důležité. Člověk se setká s tím, jak se tvoří jinde, rozšíří si obzor, inspiruje se a nezacyklí se v tom svém. Vidět, jak to funguje jinde, potkávat se s lidmi a třeba s nimi pak na něčem spolupracovat, to mě rozhodně posouvá někam dál. A pak jsou to samozřejmě kontakty, hlavně ty osobní, bez kterých to nejde.

Jak tvůj program ovlivnila současná situace s pandemií? Rušila jsi hodně vystoupení a cest? A jak do toho zapadá KoresponDance?
Až tolik jsem toho nerušila, nějaké hraní padlo, ale já jsem v té době měla hlavně zkoušet a připravovat premiéru Hang Out, což se posunulo na léto a premiéra na září. Přineslo to komplikace, ale i odpočinek od práce a více času s rodinou a to jsem si docela užila.

Máš dvě děti (3 roky, 7 měsíců), do toho zkoušíš, premiéruješ, jezdíš na festivaly, na rezidence. Jak to stíháš?
Je to úplnej punk. Mám dobré zázemí v rodině, která hlídá, partner, babičky, tety… Ale organizuje se to z týdne na týden, někdy i ze dne na den. Moje máma si třeba zvládne vzít staršího občas i na týden. Partner, který je na volné noze, je taky hodně s dětmi. Do půl roku se dalo vždycky dítě brát i na zkoušky, pak se ale začnou víc pohybovat, a to už je horší. Samozřejmě té práce teď dělám míň, což taky není na škodu. Člověk si aspoň vybere to, co chce dělat nejvíc.

Vzdušná akrobacie je nebezpečná, často jsi velmi vysoko naprosto bez jištění, jak to jde dohromady s únavou, kterou jako máma jistě pociťuješ hodně často? Máš nějaký mechanismus před výstupem, jak se zrelaxovat, aby ses na sebe mohla spolehnout? Řešilas tohle?
Asi jsem to zase tolik neřešila. Udržuju se sice malým, ale pravidelným tréninkem a to, že jsem chvilku bez dětí, mě nakonec spíš zregeneruje. Ona je to tedy také posilovna, pořád je nosit a zvedat. Být pořád s dětmi je strašně vyčerpávající i mentálně a jít si úplně v klidu zacvičit na hrazdě je takové očistné. Jinak, když mám před představením, snažím se nezničit se něčím jiným a jít dřív spát. Někdy si říkám, jestli jsem nezodpovědná, že se tady houpu ve vzduchu, ale já ani nemám pocit, že bych byla nějak extra vysoko nebo dělala něco extra rizikového. I když stát se může cokoli a kdykoli.

A abychom ještě trochu zůstali u rodiny, slyšela jsem, že hrazdu, na které vystupuješ, svařil tvůj muž. Všichni v tom vidí nějakou symboliku, cítíš to tak taky, nebo je to čistě praktická věc?
Já těch hrazd mám víc. Mám různé hrazdy na různá představení. A tím, že se snažím hrazdu zkoumat z různých stran, tak mám kratší hrazdy, delší hrazdy, tlustší hrazdy, různé tyčky… většinu z nich svařil můj muž.

Takže on ti vyrábí hrazdy na přání, řekneš, jakou potřebuješ, a on svaří…
Přesně. Takže je to pro mě i dost jednoduché, ale zrovna v Enole, to je výjimka, na to mám hrazdu z Berlína.

Premiéra projektu Hang Out by měla proběhnout 10. září od šesti a 11. září od čtyř hodin odpoledne v blízkosti KD Mlejn. Enolu na festivalu KoresponDance mohou vidět návštěvníci 15. (ve 20:00) a 16. srpna (v 11:00).

Eliška Brtnická vystudovala obor Nonverbální divadlo na pražské HAMU, kde v roce 2018 dokončila také doktorský program s projektem o choreografii ve vzdušné akrobacii. V rámci doktorátu měla také v roce 2017 možnost absolvovat celoroční kurz cirkusové dramaturgie na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne. V roce 2010 založila soubor Cirkus Mlejn. V posledních letech tíhne k výtvarnému pojetí svých inscenací (např. spolupráce se sochařem Čestmírem Suškou) a k site-specific (spolupráce s KIT – Copenhagen International Theatre). Působí také jako dramaturgyně mezinárodního festivalu Fun Fatale.