Vycházím čistě technicky z disciplíny, téma pak přijde

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Eliška Brtnická je výrazná osobnost současné novocirkusové scény. Jak sama říká, v posledních letech se zaměřuje především na výzkum pohybu na hrazdě. Na právě probíhajícím festivalu KoresponDance uvádí své představení Enola poprvé formou open air. Před festivalem jsme si o její práci povídaly.
Eliška Brtnická – Enola open air (foto Dragan Dragin)

Eliško, za pár dní začne festival KoresponDance, kde uvedeš svoje sólové představení Enola, bude to v něčem jiné, než předchozí reprízy?
Určitě. V Pražské části bych měla uvést poprvé zkrácenou verzi, poprvé bude venku a poprvé za světla, takže to bude hodně jiné. Jsem zvědavá, co to přinese.

Takže to bude úplně poprvé open air?
Ano. Já už jsem nad tím přemýšlela loni, jestli udělat nějakou venkovní verzi, a ještě jsem se k tomu nedokopala, tak je vlastně dobře, že se to na KoresponDance nakonec povede.

Enolu jsi také pro KoresponDance na Zámku Žďár předtáčela pro online verzi festivalu. S kameramanem Toni Laznikem a Lenkou Flory jste vybrali podkroví bývalého opatství, je to hodně svébytný prostor, jak se ti tam pracovalo?
Mně se tam pracovalo hezky, má to svoji atmosféru, takovou hodně výraznou, temnou, je tam všechno zašlé, prostě jako na klasické půdě, je tam přítmí, což bylo pro natáčení myslím magické. Zároveň tam byla samozřejmě spousta prachu, což při práci není úplně pohodlné, ale taky to má svoje kouzlo. Myslím, že Enole to sedlo.

Site-specific je forma, se kterou pracuješ čím dál častěji, stejně tak sis oblíbila veřejný prostor. Co tě na tom láká? Jde o ta místa? Nebo lidi – nového diváka?
Jednak to, že tam přijde jiný divák a někdy se tam asi může objevit i divák, který by nepřišel vůbec na žádné představení. Jednak je to prostor sám. Dost často je to o tom, že mě nějaký prostor zaujme svou přirozenou scénografií. Veřejný prostor je prostředí, které je víc reálné. Mám pocit, že mi čím dál tím víc dává smysl hrát v takovém přirozeném prostředí proto, že cirkusová forma je také do velké míry nějak reálná tím, že je nebezpečná.

Nechci pracovat primárně s příběhem, ale spíš s tím prostředím, se kterým se diváci mohou třeba i snáz ztotožnit. Na základě výzkumů pohybu na hrazdě, které jsem dělala, jsem dospěla k tomu, že začínám tvorbu právě u disciplíny samotné, protože kdybych začala tím, že mě zajímá nějaké téma, tak třeba zjistím, že se to na tu moji disciplínu nedá použít. Protože pokud chci dělat něco na hrazdě, tak to bude prostě na hrazdě, ale pro některá témata to nemusí být vůbec vyhovující, takže mi přijde vhod jít z druhé strany, od té konkrétní techniky, formy, disciplíny a tedy i prostředí.

Eliška Brtnická – Enola (foto Vojtěch Brtnický)

Takže i prostředí je inspiračním zdrojem?
Ano, určitě. Teď jsem to jenom řekla strašně složitě.

Zaujal mě moment, kde příprava projektu začíná, téma nebo výběr disciplíny. Takže je to disciplína, kdy se rozhoduješ, jaké náčiní si vybereš a podle toho hledáš téma, které tomu sedne?
V podstatě ano, ale já už posledních pět let dělám více méně jenom na hrazdě, už zkoumám jenom hrazdu včetně jejích různých podob, kam to vede, co to může všechno znamenat a co to může hodit. Vždycky se tím začnu zabývat z nějakého úhlu pohledu. V Enole jsem zkoumala hlavně různé výšky klasické hrazdy a propojení pohybů. V Opticonu šlo o hrazdu zavěšenou do jednoho bodu a o kontakt se stropem či stěnou. V Hang Out o „přirozené“ hrazdy ve veřejném prostoru. Pozoruju, co to ve mně vyvolává a co to připomíná, jak zevnitř tak zvenčí. V každém projektu to dojde někam jinam a téma z toho svým způsobem vyleze samo. A samozřejmě na to má vliv i to, co se zrovna děje kolem mě. Kdysi dávno jsem sice dělala inscenace, které jsme vymysleli do velké míry u stolu, ale často to pak v praxi nefungovalo a muselo se to hodně měnit.

Jak dlouho už pracuješ s hrazdou?
To musím spočítat, 2005, 2006, bude to třeba 15 let.

Eliška Brtnická – Enola (foto Vojtěch Brtnický)

To znamená, že jsi začínala v době, kdy byl nový cirkus v českém prostředí naprosto v plenkách.
Ano, tenkrát tady nebyly vůbec žádné kurzy. Nic. Jeden můj kamarád z Jihlavy, Jakub Škrdla, chtěl tenkrát dělat pohybovou věc a nějak se dostal k tomu, že by tam chtěl hrazdu. Takže pozval lektorku z Berlína, Janu Korb, která nám v Jihlavě v Sokole dala týdenní kurz. Potom jsme chodili asi rok každou sobotu a neděli cvičit a pak z toho vznikla inscenace On Air.

Takže to je do jisté míry náhoda, která předurčila, jakým směrem povede tvoje kariéra.
Ano. Ale ten pohyb by tam asi byl tak jako tak. Jako malá jsem dělala moderní gymnastiku a akrobatický rokenrol. Co se týká divadla, tak právě s Jakubem Škrdlou se rozjely nejdřív takové akrobatické věci s pozemními technikami jako drobná párová akrobacie a později ta hrazda. Myslím si, že na hrazdě jsem objevila to, co mi sedí asi nejvíc. Lezení, šplhání, zavěšování a tak. Občas ale spolupracuji i na zcela neakrobatických projektech.

Vrátila bych se ještě k natáčení ve Žďáru. Jak se ti pracovalo výhradně pro oko kamery? Je kamera náročnější než živý divák?
Až tak mi nevadilo, že tam nebyli diváci, i když samozřejmě byl tam štáb. Ale co pro mě bylo hodně zvláštní, že se to točilo bez zvuku, bez hudby. Já v tom představení hodně s hudbou jdu, nebo hudba se mnou, a jet to celé do ticha byla docela zajímavá zkušenost. Trochu jsem se toho bála, původně jsem si myslela, že to pustíme z nahrávky, ale to bylo komplikované technicky. Nakonec jsem si to užila i tak, ponořila jsem se do ticha a do atmosféry té půdy. Hudba se k tomu dělala v postprodukci a hudebník, Standa Abrahám, mi k tomu pak říkal, že proporce jednotlivých částí byly docela dost jiné, že jsem si ten rytmus tvořila trochu jinak než během představení.

Eliška Brtnická (foto archiv respondentky)

A už jsi viděla výsledek? Jak jsi spokojená?
Ano, viděla. Je to krásné. Je zajímavé vidět Enolu v takovém prostředí, jsou tam vidět různé trámy, konstrukce a prosvítající světlo a dává to tomu další vrstvu, další příběh.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments