Výlety pana Mozarta do popkultury, aneb co všechno Amadeus nezažil
Film Amadeus Miloše Formana z roku 1984 je nejen kultovním snímkem světové kinematografie, ale i symbolem popularizace mozartovské tematiky. Mezi osmi Oscary, které film v rámci předávání sošek americké Filmové akademie získal, byla cena za nejlepší režii, herecký výkon, ale mimo jiné i nejlepší adaptaci divadelní hry. Jedná se o neméně známou hru Amadeus Petera Shaffera, napsanou roku 1979 podle jednoaktovky Alexandra Sergejeviče Puškina Mozart a Salieri z roku 1830.
Již Puškinovo dílo je dramatem o procesu uměleckého tvoření, o nepřekonatelné propasti mezi géniem a průměrností. Puškin zde nezamýšlel dokumentovat historickou skutečnost, ale vytvořit psychologický obraz konfrontace tvůrčího génia se závistí, strachem, zaslepenou představou o vlastní spravedlnosti či touhou po slávě a uznání.
Na jedné straně Salieri v příběhu vystupuje jako jeden z mála, kdo plně rozpoznává genialitu Mozartovy hudby, na druhé straně je hluboce zasažen pocitem nespravedlnosti – proč Bůh obdařil takovým géniem člověka, který se chová jako infantilní děcko, a ne někoho jako on, kdo je zbožný, pracovitý a má všech pět pohromadě? „Zdálo se mi přece, že jsem uslyšel hlas Boha – ale ten hlas vycházel z bytosti, jejíž vlastní hlas jsem slyšel chviličku předtím – a byl to hlas obscénního dítěte!”, říká Salieri v dramatu.
Shaffer ovšem sám označil své dílo jako “fantazii na téma Mozart a Salieri” a časem doplnil: “Očividně, Amadeus nikdy nebyl zamýšlen jako dokumentární životopis skladatele a film o to méně.”
Z filmu Amadeus si tak diváci odnášejí zamyšlení nad otázkami lidství a lidské tvořivosti, ale i zkreslující či zcela zavádějící dojem o Mozartovi, jako infantilní nevyspělé osobnosti se sklony k alkoholismu, a o Salierim, coby podprůměrném hudebníkovi, který Mozarta dohnal ke zbytečně předčasné smrti. Film však ve své době zároveň podpořil i zájem o Salieriho hudbu a vyvolal reakci na „amadeovský mýtus“ ve snaze dokázat, že Salieri byl naopak geniální skladatel, s Mozartem byli přátelé a respektující se kolegové. Zastřená pravda dřímá zřejmě někde uprostřed…
Rivalita, přátelství a legendy
Rivalství mezi Mozartem a Salierim je pro historiky dosud tématem s nejasnými konturami. Již ve své době se roznesly zkazky o vzájemné rivalitě obou hudebníků a jsou podporovány i vyvraceny řadou svědectví. Již Mozartova korespondence s otcem naznačuje táhnoucí se konkurenční boj vůči Salierimu.
Mozart a Salieri se poprvé střetli roku 1781, kdy se na vídeňském dvoře ucházeli o místo učitele klavíru tehdy čtrnáctileté princezny Alžběty Vilemíny Württemberské. Učitelem se stal Salieri, ačkoli si byl Mozart jistý, že místo dostane.
Salieri byl zároveň žákem operního reformátora Christopha Willibalda Glucka a už jen tento fakt hrál ve prospěch jeho kariéře u dvora a dvorní opery.
Salieriho nevraživost vůči Mozartovi vzrostla v roce 1783, když byly vyměněny árie v inscenaci Anfossiho opery Il curioso indiscreto za kusy napsané Mozartem. Vztahy obou hudebníků ovšem ochladly zejména poté, co Salieri neuspěl v kompozici dvorem objednané opery La scola degli amanti podle libreta Lorenza da Ponte. Libreta se promptně ujal Mozart a zkomponoval operu pod názvem Cosi fan tutte. O pozdější nevraživosti plynoucí z této události se v pozdějších svědectvích zmiňují Konstancie Mozartová či Lorenzo da Ponte ve svých pamětech.
Máme ovšem i svědectví, že vztahy Mozarta a Salieriho nebyly vždy pod bodem mrazu. Salieri učil hudbě Mozartova syna Franze Xavera a pro příležitost narozenin anglické pěvkyně Nancy Storace společně Mozart, Salieri a Cornetti zkomponovali oslavnou kantátu na text Lorenza da Ponte. Společný tisk tří písní se dochoval v Českém muzeu hudby v Praze, kde byl před lety objeven.
Víme také, že tajemným objednavatelem Requiem nebyl Salieri, ale hrabě Franz von Walsegg Stuppach, který chtěl vydávat Requiem za své vlastní dílo k poctě své zesnulé manželky.
Legenda o otravě Mozarta má počátek přímo ve výroku samotného Salieriho, který před smrtí ve stavu silné mentální nepříčetnosti vyslovil obavu, že Mozartovi ublížil. Když se ale svědkové ptali na podrobnosti, Salieri okamžitě jakékoli násilí popřel. Vyřčení této obavy dalo základy legendě, jejíž důsledky vyvrcholily roku 1997 skutečným soudním procesem v milánském Justičním paláci, ve kterém byla Salierimu na základě všech dosažitelných důkazů prokázána nevina. Dnes se na celý příběh díváme s nadhledem, ale jako všechny legendy i tato dala podnět ke vzniku řady úspěšných tvůrčích počinů.
Hudebně dramatická díla
Ještě v publikačním roce Puškinovy jednoaktovky Mozart a Salieri (1832), ve které chce Salieri Mozarta zavraždit, napsal Albert Lortzing singspiel Szenen aus Mozarts Leben (LoWV28, Scény z Mozartova života), kde je toto téma dále rozvíjeno.
Klišé příběhu o Salieriho žárlivosti najdeme i v opeře Nikoly Rimského-Korsakova z roku 1897, vycházející téměř doslovně z Puškinovy předlohy.
Roku 1925 složil Reynaldo Hahn na slova Sachy Guitryho hudební komedii Mozart, pasticcio založené na Mozartových raných dílech. Příběh je sérií zcela smyšlených milostných příhod mladého Mozarta při návštěvě Paříže roku 1778.
A Little Nightmare Music je opera Petera Schickeleho, který píše pod pseudonymem P. D. Q. Bach. Toto dílo, s názvem evokujícím Malou noční hudbu je podle autora založeno „na snu, který se mu zdál 4 prosince 1791, tu noc, kdy Mozart zemřel a Salieri ne.“ Dílo bylo „objeveno“ a premiérováno v Carnegie Hall roku 1982. Dějovou linii tvoří Salieriho plán na anachronické otrávení dramatika Petera Shaffera, svoji nemotorností však Salieri způsobí nehodu a omylem zabije Mozarta.
Muzikál Mozart! Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye z roku 1999 vykresluje staršího Mozarta, bojujícího s přízrakem svého cudného a produktivního „porcelánového“ dětství. Původní německý originál se v současnosti hraje zejména v maďarštině.
Ve výčtu nesmí chybět ani francouzská rocková opera Mozart, premiérovaná v Paříži roku 2009 a významnou úlohu hraje Mozartova postava v opeře Michaela Nymana Mozart a ti druzí, kterou před časem uvedlo pražské Národní divadlo.
Mozart v beletrii
Jednou z prvních fikcí věnujících se Mozartovu životu a dílu je Mozartova cesta do Prahy od spisovatele a básníka Eduarda Mörickeho z roku 1856. Příběh je sice založen na skutečné cestě Mozarta na premiéru Dona Giovanniho v Praze na podzim roku 1787, děj je ale zcela smyšlený a vykresluje Mozarta jako okouzlujícího umělce s vřelým společenským chováním a pronásledující předtuchou předčasné smrti.
Mozart se objevuje v mnoha dílech jako epizodní postava. Za všechny jmenujme romány Hermanna Hesseho Stepní vlk či Cesta na východ.
David Weiss se pro tvorbu románu Mozart, člověk a génius (1968) snažil posbírat co nejvíce informací v historických pramenech, přesto ale zůstává zavádějící v detailech, charakteristikách osob i popisu společenské situace.
Thrillerem Mozartovské spiknutí z roku 2008 rozvíjí Scott Mariani teorii o Salieriho otrávení Mozarta do hlubší politické konspirace.
Detektivní zápletku mají knihy Bernarda Bastabla Mrtvý, pane Mozart a Příliš mnoho not, pane Mozart. Jedná se o fikci alternativní historie. Mozart okolo roku 1820 stále pobývá v Londýně jako řadový hudebník, místo aby se již dávno vrátil do kontinentální Evropy. Tím se zde dožívá daleko vyššího věku, stává se aktérem detektivních zápletek, při kterých přichází do kontaktu se členy anglické královské rodiny včetně Jiřího IV. a mladé Viktorie.
Mozart a arcihlupák (Mozart and the Archbooby) je kniha Charlese Neidera psaná formou dopisů otci, ve které rozvíjí spor Mozarta a salzburského arcibiskupa během Mozartova nového života ve Vídni.
Román Marrying Mozart: A Novel od Stephanie Cowell rozvíjí milostnou zápletku mezi Mozartem a Aloisií Weberovou dříve, než si vzal její sestru, Konstanci.
V povídce Mozart in Mirrorshades v antologii povídek Mirrorshades: The Cyberpunk Anthology z roku 1986 Bruce Sterlinga a Lewise Shinera, Mozart usiluje o to, stát se DJ poté, co okusí hudbu své budoucnosti.
Nesmrtelným je Mozart v knize Marka A. Raynera Síť Amadeus (The Amadeus Net), kde se ve městě budoucnosti živí jako prodejce svých „ztracených“ kompozic a jako jazzový klavírista po barech.
V knize Čas pro vlastence (Time for Patriots) zase trojice cestovatelů v čase uzdraví nemocného Mozarta, který tak v roce 1791 nezemře. Mozart tak žije do roku 1805 a mezitím vytvoří operu na motivy Benjamina Franklina i jiné kompozice.
Po podobných fantaziích se nepodivíme ani nad epizodou audioseriálu Doctor Who z roku 2007, ve kterém se vyšetřuje důvod Mozartovy získané nesmrtelnosti.
Mozart ve filmovém průmyslu
Amadeus samozřejmě není jediným filmem o Mozartovi. Filmy Whom the Gods Love režiséra Stephena Haggarda (1936), Eternal Melodies Gina Cerviho (1940), Wen die Götter lieben Hanse Holta (1942) či Mozart Oskara Wernera (1958) se s pomocí dobových možností snaží divákovi přiblížit životní osudy skladatele a nepochopení jeho hudebního génia Mozartovými současníky.
Roku 2010 byl premiérován film Mozartova sestra (Mozart’s Sister) režiséra Reného Féreta, který divákovi přináší fiktivní příběh Mozartovy sestry Marie Anny, zvané Nannerl. Ta se na rodinné cestě po Francii náhodou seznámí s francouzskou princeznou Luisou a třináctiletým Ludvíkem, následníkem francouzského trůnu. Nannerl je kromě hry na cembalo a zpěvu též talentovanou houslistkou a skladatelkou, ale přísný otec jí omezuje a protěžuje raději talent syna Wolfganga. Rozvíjející se vztah prince Ludvíka a Nannerl končí nešťastně Ludvíkovými zásnubami se saskou princeznou Marií Josephou Amalií. Luisa a Nannerl se závěrem filmu zamýšlejí nad tím, jaký by byl jejich život jiný, kdyby se narodily jako muži.
Další film, zpracovávající fiktivní detektivní zápletku z Mozartova života, je Mezihra v Praze (Interlude in Prague) z roku 2017. Mozart (kterého ztvárnil Aneurin Barnard) přijíždí z Vídně do Prahy, kde se zaplete do řetězce dramatických událostí, okolností vraždy a vztahu s mladou sopranistkou Zuzanou. Příběh reflektuje jen málo z historických reálií a s charaktery jak historických, tak fiktivních postav, je tu rozvinut detektivní příběh, jehož vyústění inspiruje Mozarta ke kompozici opery Don Giovanni. Pro českého diváka je film zajímavý tím, že zde (podobně jako v Amadeovi) hraje řada českých herců (Klára Issová, Jiří Mádl, Kryštof Hádek, Anita Ešpandrová, Claudia Vašeková, Alena Doláková či Martin Ešpandr), v hudebních scénách hrají čeští hudebníci (ačkoliv hrají na historické nástroje, v soundtracku žel slyšíme interpretaci moderní) a nechybí ani české exteriéry a interiéry.
Jak vidíme, mozartovských fantazií vzniklo mnoho a jistě ještě mnoho vznikne. Kvalitní literární, divadelní či filmová fikce, inspirovaná historickou skutečností, přináší divákovi zvláštní požitek, pokud je divák s historií obeznámen a ocení tak autorovu kreativní hru s historickými fakty. Horší je, pokud autor vytvořil fikci, protože látku nedostatečně prostudoval. Muzikologové nám k tomu jistě podají odborný výklad…
