Výročí: Georg Friedrich Händel, mistr barokní hudby

  1. 1
  2. 2

Rinaldo se stal klíčovým okamžikem v dějinách londýnské opery a poznamenal i Händelovu kariéru. Cesta to ale nikdy nebyla snadná, stále se objevovaly finanční krize. Skladatel potřeboval ty nejlepší italské zpěváky, jenže tyto hvězdy měly, stejně jako dnes, svoji cenu. Dvacet let po premiéře Rinalda trpělo Händelovo divadlo zničující konkurencí italské společnosti a diváky mu přetahovala také divadla, která uváděla hudební zábavu v angličtině. Londýnské publikum bylo unavené z oper v cizích jazycích, hlavně v italštině, hudební vkus se začínal měnit. Sezona 1737 skončila fiaskem. Händel se možná rozpomněl na svůj pobyt v Itálii před třiceti lety, kdy psal oratoria, protože operní představení byla tehdy dočasně zakázána. A tak se do nich opět pustil. V té době měla oratoria podobný formát jako opery, jen bez jevištní výpravy a bohatých kostýmů. Ale v obsazení figurovaly pěvecké hvězdy podobně jako v opeře a ve svých áriích měly co předvést. Některá oratoria z té doby ostatně působí spíš jako „převlečené“ opery. To se také mnoha religiózněji zaměřeným posluchačům tehdy příliš nelíbilo: copak je vhodné převádět posvátné biblické texty a příběhy do zábavné formy? Sám Händel byl luterán a poctivě chodil do kostela, takže se bránil tím, že chce svými díly šířit biblické příběhy.

Nejslavnějším Händelovým oratoriem je Mesiáš (Messiah). Nevypráví souvislý příběh, podobně jako jiné oratorium Izrael v Egyptě, což je ale u Händela výjimka; je to spíše komentář k životu Ježíše Krista, zamyšlení nad jeho významem. Mesiáš na anglický text Charlese Jennense měl premiéru 13. dubna 1742 v Dublinu. Hitem se stal už před premiérou – o lístky na koncert byl enormní zájem. Händel dílo napsal za neuvěřitelných čtyřiadvacet dní. Jenže takto rychle pracoval skoro vždycky a tři týdny nebyly žádným rekordem – operu Faramondo prý složil za devět dní! Práci si však často urychloval tím, že si vypůjčoval hudbu ze svých předchozích skladeb a upravoval ji – a stával se tak plagiátorem sebe sama. Ale u barokních skladatelů, při jejich obrovské kompoziční plodnosti, to nebylo nic neobvyklého. Mesiáš je dílo strhující, sváteční, povznášející; je oslavou nejen Krista a víry, ale i hudby a zpěvu.

Händel dále zkomponoval oratoria Vzkříšení (La resurrezione), Ester (Esther), Saul, Izrael v Egyptě (Israel in Egypt), Samson, Semele, Herkules (Hercules), Juda Makabejský (Judas Maccabeus), Jošua (Joshua), Teodora (Theodora), Jefta (Jephtha) a další.

Rodolfo Celletti ve své Historii belcanta mimo jiné zdůrazňuje, že Händel „dosáhl s interprety nejužší spolupráce, jaká se kdy v barokní opeře uskutečnila“. „Italští pěvci, kteří se čas od času vynořili v Londýně, přitahováni – mimo jiné – také báječnými gážemi, přinášeli poslední vymoženosti z oblasti virtuozity a expresivity, vyzkoušené v bohaté operní produkci ,made in Italy‘. Händel tyto novoty přijal, rozvinul a zpracoval, takže jeho jevištní díla můžeme pokládat také za sumu všech vokálních stylů, které od roku 1710 do roku 1740 vůbec přišly do módy.“

K tomu dodejme, co k dnešnímu uvádění Händelových oper píší ve svých Dějinách opery Carolyn Abbateová a Roger Parker: „Dnes už víme, že po staletích, kdy je svět opomíjel, mohou dávat nový smysl i opery Händelovy – pokud tedy budou k dispozici zpěváci, kteří dokážou ohromovat svou odvahou a přetvářet hudbu, kterou už známe, v rafinované, ďábelsky troufalé kousky.“

Takto Händela popisuje Harold C. Schonberg v Životech velkých skladatelů: „…velký muž, nejen postavou, a dychtivý radovánek; naturalizovaný anglický poddaný, který mluvil anglicky se silným přízvukem; muž s výbušným temperamentem, ale nad to člověk příjemné povahy a dokonce štědrý filantrop; muž, který vydělal i ztratil ve svých hudebních podnicích celé jmění; majitel sbírky obrazů, včetně několika Rembrandtových olejů; jeden z největších varhaníků a hráčů na harpsichord své doby; jinak muž prosté nekomplikované víry a rovněž prostých a nekomplikovaných životních názorů.“

Milovníci G. F. Händela mají dnes možnost nejen vidět jeho opery v divadlech či jeho díla slyšet na koncertech, ale také ze stovek nahrávek, nebo si přečíst jeho životopisy či monografie. V češtině je k dispozici skvělá kniha známého anglického dirigenta a muzikologa Christophera Hogwooda (1941–2014), kterou poprvé vydal v roce 1984 a v revidované verzi v roce 2007 (česky v překladu Vlasty Hesounové v roce 2015).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na