Výzkumné potřeby rezortu kultury – aneb kdo zvedne hozenou rukavici?

Ministr kultury Lubomír Zaorálek Někteří státní představitelé poměrně často používají v souvislosti s epidemiologickými opatřeními slovní spojení „vypnutí ekonomiky“. Tento termín sice možná odráží rychlost, s jakou byla opatření zaváděna, i dopad na celou šíři ekonomiky, nicméně poněkud nešťastně evokuje opačný proces „na konci“ pandemie, tedy „zapnutí ekonomiky“. Téměř jistě půjde o postupný proces, žádné dílo okamžiku. Život se patrně nevrátí do starých kolejí, život bude – možná trochu, možná trochu více – odlišný od stavu před pandemií. Současný stav lze brát jako výzvu či příležitost, jak popisuje v nedávno vydaném článku britský hudební kritik Norman Lebrecht. Autor v zásadě poukazuje na to, že možná právě nyní nastal vhodný čas na výraznější změny v nabídce hudebních institucí a v institucích samotných s cílem přitáhnout ke klasické hudbě – marketingovým slangem řečeno – další cílové skupiny, zejména mladší ročníky, pozměnit „nabízený produkt“ (třeba dva kratší koncerty v jeden večer, nabídnout možnost hlídání, …). Jde každopádně o podnětné a inspirativní čtení, třebaže s řadou Lebrechtových tezí nemusíme souhlasit, navíc leckteré skutečnosti zapadají spíše do britsko-amerického kontextu, a nikoliv do tuzemského prostředí. Byla by škoda, kdyby ideje z Lebrechtova fejetonu a samozřejmě i řada dalších souvisejících, skončily jen v podobě diskuse mezi odbornou veřejností s tím, že se je třeba některé instituce pokusí uvést do praxe. Málokdo si totiž uvědomuje, jak obrovský je zde potenciál využití přístupů především společenských a humanitních věd. Tedy nejen nadhodit ideje a diskutovat o nich, případně je zavádět, ale předně formulovat hypotézy (například o chování publika klasické hudby, o struktuře publika, o geografických aspektech živého umění, …) a tyto hypotézy ověřovat, případně vyvracet – na základě pozorovaných dat o chování, na základě dat z experimentů (například behaviorálně-ekonomických), a až teprve poté se pouštět do implementace nějakých opatření či strategií, ať už na straně kultury jakožto resortu při koncipování politik (takzvaně evidence-based policy), tak na straně jednotlivých kulturních institucí, například při přípravě nabídky. Čili jde o to efektivně – a na různých úrovních – v kultuře využít plody, které nám může poskytnout kvalitativní a kvantitativní výzkum. Živé umění nepochybně potřebuje a nepochybně bude potřebovat podporu. Při rostoucích schodcích státního rozpočtu se nejspíše nedá očekávat nějaký výrazný růst objemu prostředků, které budou směrovány na podporu živého umění ze strany státu, potažmo veřejných rozpočtů. Rovněž současná nejistá doba, kdy se řada podniků dostává do obtíží, nebude pravděpodobně příliš nahrávat firemnímu sponzoringu – sponzorské aktivity bývají často tím první, co se osekává. Spontánně experimentovat s dramaturgií, místy, a sledovat, co se uchytí – to možná lze poměrně bezpečně v momentě, kdy máme (finanční) polštář, ale už ne v případě, kdy nám teče do bot. V dané situaci bude extrémně důležité podnikat přesně cílená opatření na straně státu (a jejich efektivitu následně vyhodnocovat) či vytvářet „pečlivě nadesignované kulturní produkty“ na straně kulturních institucí. Je zřejmé, že tento přístup, který může být zároveň „jak úsporný, tak maximálně efektivní“ se neobejde bez nejrůznějších podkladových studií. Je tedy čas napřít úsilí tímto směrem. Zkusme si v tuto chvíli nadhodit pár otázek, které by nás mohly v kontextu živého umění a ústupu epidemie napadnout: Jak velká část pravidelných návštěvníků by měla obavy při částečném rozvolnění opatření (které by umožňovalo aspoň v omezené míře koncerty pořádat), které by vedly k neúčasti na koncertech? Jakou roli hraje velikost koncertní akce? Jak by se změnilo chování návštěvníků koncertů, kdyby byla podstatně větší nabídka například krátkých koncertů bez přestávek? (viz náměty ze zmiňované Lebrechtovy úvahy) Jaké jsou geografické aspekty chování ve vztahu k nabídce kulturních akcí? (Co by se např. stalo, kdyby se nabídka kulturních institucí posunula „více z center“ blíže do menších měst v podobě menších akcí?) Jaká bude poptávka po online službách v době, kdy bude možné pořádat živé koncerty s publikem? (Nebude při případné paralelní nabídce docházet ke „kanibalizaci“ ze strany online služby)? Dává smysl (případně za jakých okolností) poskytovat placený online obsah ze strany kulturních institucí v ČR? Jaké jsou hlavní překážky, kvůli kterým zájemci o klasickou hudbu nenavštěvují koncerty? (například problém s hlídáním dětí atp.) … Podobně laděných otázek a následně hypotéz k ověření lze vymyslet stovky. Některé z nich se ukáží jako smysluplné, jiné nikoliv. Nicméně je asi patrné, že odpovědi přinejmenším na některé z nich by výrazně usnadnily cílení nejrůznějších opatření a přípravu různých strategií (a ve výsledku by přinesly úspory, neboť by se zabránilo realizaci opatření, která nemají význam). Analogicky lze samozřejmě postupovat i v případě otázek, které nemají souvislost s pandemií. V ČR v rezortu kultury nepochybně existuje obrovské množství dat, u kterých by stálo za to, aby „prošla výzkumem“ (byť třeba v nějaké agregované, anonymizované podobě), namátkou jmenujme třeba informace, které sbírá od pořadatelů kulturních akcí v rámci hlášení OSA (kdy se jaký koncert konal, kde, jaká byla návštěvnost, jaký byl program,…). Již jednoduché spojení těchto dat se socioekonomickými a geografickými daty by mohlo vést k velmi zajímavým zjištěním. Navíc řadu výzkumů zejména kvalitativního charakteru by bylo možné realizovat poměrně levně (v poměru k nákladům v případě nesprávných rozhodnutí). Je samozřejmě jasné, v oblasti živého umění působí naprostá většina institucí, která si skutečný aplikovaný výzkum nemůže dovolit, nicméně celou řadu relevantních výzkumů by bylo možné realizovat na úrovni celostátní (například ze strany ministerstva), přičemž uživateli těchto výstupů by mohly být jednotlivé „malé“ instituce napříč ČR – jinými slovy, šlo by o jakousi nefinanční podporu v podobě přenosu znalostí. Nabízí se samozřejmá otázka, jakým způsobem aplikovaný výzkum takovéhoto charakteru financovat. Ministerstvo kultury ČR sice má svůj výzkumný program (NAKI), nicméně jeho zaměření jde poněkud stranou těchto úvah. Až donedávna byla situace takřka bezvýchodná, ale před nedávnem se objevila příležitost ze strany Technologické agentury ČR (organizační složky státu, která se zabývá podporou aplikovaného výzkumu) v rámci programu BETA2. Tento program je určen státní správě. Stručně řečeno, jde o program, do něhož jednotlivé rezorty (např. Ministerstvo kultury ČR) podávají své výzkumné záměry, čili jakési požadavky na to, „co by se mělo zkoumat“, Technologická agentura vyhlásí veřejnou soutěž s příslušným zaměřením, do které se hlásí uchazeči ze strany (především) výzkumných organizací, jejichž výzkum (v případě, že jsou vybrány), je financován v rámci projektů tohoto programu BETA2. Pro ilustraci toho, jaké projekty jsou či byly v tomto programu realizovány, respektive „jak moc široké“ je spektrum potřeb ze strany jednotlivých rezortů, vyberme několik (z více než sta financovaných) projektů: Nastavení koordinačního mechanismu v rámci předsednictví v Radě EU: přípravy a průběh z pohledu vybraných členských států, získané zkušenosti a doporučení pro CZ PRES 2022 Administrativní činnosti základních škol Vyhodnocení možných variant budoucího vývoje evropské integrace Využití zahraničněpolitických nástrojů k posílení odolnosti ČR vůči hrozbám hybridního charakteru Metodika vyčíslení hodnoty nebytových budov v sektoru vládních institucí. Postavení subjektů participujících na realizaci výkonu trestu obecně prospěšných prací Zatím mezi financovanými projekty není žádný projekt, který by byl iniciován ze strany MK ČR. Je to proto, že MK ČR se mezi „povolenými institucemi“ programu BETA2 objevilo teprve nedávno. Nyní tedy již MK ČR tuto možnost má. Byla by škoda, kdyby jí MK ČR ve prospěch živého umění nevyužilo. Stálo by za to, aby umělecká komunita podněcovala MK ČR k podávání těchto výzkumných potřeb. Chopí se aktivní jednotlivci či celé instituce této hozené rukavice? Koronavirový čas by bylo možné využít třeba i k brainstormingu nad takovýmito tématy…Autor je informatik, zakladatel portálu researchjobs a iniciativy Stop grantogracii.

Mohlo by vás zajímat