Významná česká operní pěvkyně Libuše Domanínská slaví 95. narozeniny

Já nemohu zapomenout na koncerty Karla Ančerla s Českou filharmonií nebo na řadu inscenací a pěveckých výkonů v pražském Národním divadle v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Nechci si vše idealizovat, každá doba měla své lepší a horší pěvce, lepší a horší dirigenty. O proměně jevištní podoby oper v tomto článku vůbec nechci psát, neboť by to vydalo na samostatné a poměrně rozsáhlé úvahy. Pěvkyně, jejíž výkony jsem si nikdy neidealizoval, byla Libuše Domanínská (nar. 4. července 1924), jedna z nejvýznamnějších sólistek poválečného období Národního divadla. Sólistkou opery naší první scény se stala 1. ledna 1955 a byla jí přes dlouhých třicet pět let. Do Prahy přišla z rodného Brna, kde vystudovala zpěv na konzervatoři a kde také přijala své první angažmá, v němž nastudovala téměř čtyřicet rolí (za necelých deset let!), z nichž se s mnohými setkala později v Praze, ale z nichž některé v Praze zpívaly její kolegyně (nebo se ty opery v Praze ani nehrály). Tak například Praha neslyšela kreace Libuše Domanínské v rolích Barče, Anežky, Karolíny, Aljejy, Hraběnky ve Figarově svatbě, Jaroslavny v Knížeti Igorovi, Taťány nebo Mimi. V Praze si ovšem nejen mnohé z brněnských rolí zopakovala, ale nastudovala i celou řadu dalších.

Libuše Domanínská patřila ke generaci umělců, pro něž bylo působení v Národním divadle nejvyšší metou. Sloužila opeře Národního divadla s pokorou a přijímala úkoly, které jí vedení opery svěřilo. Měla štěstí, že mohla pracovat s vynikajícími dirigenty, z nichž jmenujme především Jaroslava Krombholce, Roberta Brocka, Bohumila Gregora, Zdeňka Chalabalu, Jaroslava Vogela, Bohumíra Lišku, Jana Husa Tichého, Rudolfa Vašatu, ale i Františka Škvora, Josefa Kuchinku, Václava Kašlíka, Karla Nedbala a Alberta Rosena. Pracovala také s kmenovými režiséry Václavem Kašlíkem, Hanušem Theinem, Ladislavem Štrosem a Luďkem Mandausem.

Přestože její uplatnění v souboru bylo veliké, nejvíce byla využívána pro český repertoár. Snad nejčastěji zpívala Jitku ve Smetanově Daliborovi. Dodnes vzpomínám na dvě poslední představení Dalibora v březnu 1977 před uzavřením historické budovy Národního divadla pro generální rekonstrukci, jež zpívala v naprosto vrcholné formě se zářivým vysokým c ve scéně zbrojnošů. Od té doby jsem nikdy tak skvělou Jitku neslyšel! Ve stejné době zpívala i své dvě poslední Krasavy v Libuši, také ve skvělé formě. Všechna tato představení byla zcela vyprodána a měla neopakovatelnou atmosféru, neboť někteří sólisté věděli, že se již do zrekonstruované budovy v roce 1983 nevrátí, což nebyl případ Libuše Domanínské. Vrátila se do budovy Národního divadla, ale již zpívala jiný obor. Nikdy nepohrdala menšími rolemi, byť byla především využívána pro role hlavní. Pro menší role měla především tři předpoklady: byla vynikající herečkou, která dokázala i na malé ploše zaujmout (například Žena v Krútňavě), bylo jí výborně rozumět, měla znělou i nižší polohu. A v neposlední řadě pokorně sloužila Národnímu divadlu. Byla vždy nesmírně skromná, obětavá, poctivá, kolegiální, bez jakéhokoli náznaku primadonství, přestože patřila k prvním dámám opery Národního divadla (tehdy jich tam ovšem bylo víc). Uvědomuji si, že jsem nikdy nezažil, že by jí vypověděla paměť, že by nezazpívala vysoký tón, že by distonovala nebo že by odzpívala představení bez jakéhokoliv zaujetí. Z těch menších rolí, jež zpívala v Národním divadle v závěru své kariéry, zmiňme především Revírníkovou a Sovu, Rychtářku, Larinu, Ludmilu a Hospodskou.

Ale vraťme se do doby, kdy Libuše Domanínská zpívala především hlavní role. Vedle již zmíněné Jitky a Krasavy byla ve Smetanových operách i skvělou Mařenkou, kterou zpívala v Národním divadle téměř stokrát, Vendulkou, Katuškou a Ludiší. Více než stokrát zpívala v Národním divadle Dvořákovu Rusalku, v Jakobínu byla nejprve půvabnou Terinkou a později skvělou Julií. Své komediální schopnosti prokázala i v roli Káči v opeře Čert a Káča, v níž skvěle navázala na umění Jaroslavy Procházkové. Z českého repertoáru jmenujme za všechny ještě Foersterovu Evu a tři velké role v Janáčkových operách: Jenůfu v Její pastorkyni (téměř stovka představení), Káťu Kabanovou a Lišáka v Příhodách lišky Bystroušky. V inscenaci Věci Makropulos Roberta Brocka a Václava Kašlíka z roku 1956 byla půvabnou Kristinou.

Libuše Domanínská našla v Národním divadle uplatnění i ve světovém repertoáru. Nejčastěji zpívala Alžbětu v Donu Carlosovi, Aidu a náročnou Abigail v Nabuccovi, byla nepostradatelnou Micaelou v Carmen, Agátou v Čarostřelci, Čo-Čo-San v Madame Butterfly a Lízou v Pikové dámě. Že jí nebyl cizí ani svět předromantické opery, o tom svědčí její Galathea v Händelově opeře Acis a Galathea, Eurydika v Gluckově Orfeu a Eurydice a mozartovské role Fiordiligi a První dáma. V Národním divadle vytvořila přes padesát rolí, nemůžeme zde všechny zmínit. Zpívala také na mnoha různých koncertech, pořádaných Národním divadlem, a zúčastnila se mnoha zájezdů po naší vlasti i v zahraničí. Sama byla několik let hostem ve vídeňské Volskoper.

Významná byla též její koncertní činnost, byla nezapomenutelnou interpretkou například sopránového partu v Janáčkově Glagolské mši, kterou nahrála nejprve s dirigentem Bakalou v Brně a později v Praze ve velice ceněné nahrávce Karla Ančerla. Již v Brně stála před mikrofonem v rozhlasovém studiu, kde nahrála mimo jiné Janáčkovu Káťu, Jenůfu a Lišáka pod taktovkou Janáčkova žáka Břetislava Bakaly. Nespočet nahrávek jejího umění najdeme i v pražském rozhlase a ve studiu Supraphonu, který jí vydal i profilovou desku. Vzorová je nahrávka Její pastorkyně dirigenta Bohumila Gregora, vzniklá v koprodukci Supraphonu a firmy EMI. Libuše Domanínská zde mohla podruhé nahrát svou Jenůfu. Nahrála ji po zkušenostech z mnoha představení a s dirigentem, který nedbal jen na souhru a intonaci, ale jemuž šlo i o srozumitelnost každého slova, což u Domanínské nebyl problém, ale i o jeho obsah. Přestože Libuši Domanínskou jen slyšíme, prožíváme s ní celý dramatický příběh Jenůfky, která patřila k jejím nejmilejším a nejúspěšnějším rolím. Slyšíme, jak se strachuje, aby jejího Števu neodvedli, jak ji trápí, že je už zase napilý, jak se ve své světničce skrývá před vesničany, modlí se za svého synka k Panně Marii a toužebně čeká, zda Števa za ní přijde. Števa nepřijde, ale Laca jí podává ruku do společného života. Po dramatických scénách posledního dějství může Kostelničce smířena zazpívat „Vstaňte, pěstounko moja, dosti smrtelného ponížení a muk vás čeká“, aby pak v závěru opery (dirigent Gregor volí působivou Kovařovicovu verzi) mohla radostně zazpívat: „Ó Laco, duša moja, ó pojď, včil k tobě mě dovedla láska, ta větší, co Pán Bůh s ní spokojen.“

V České televizi byl o Libuši Domanínské v roce 2003 natočen medailon příznačně nazvaný Jen ve zpěvu, který Libuši Domanínskou přibližuje nejen jako umělkyni, ale i jako vzácného člověka, i prostředí slováckého Domanína, kde má své kořeny a kam se stále vrací. Škoda, že televizí zaznamenaná představení z Národního divadla, například Jakobín nebo Její pastorkyňa, ČT nevysílá. Záznamy by přiblížily Libuši Domanínskou generaci, která ji už na prknech Národního divadla nemohla vidět. Libuše Domanínská patřila k největším českým operním pěvcům minulého století. Popřejme jí k jejímu významnému životnímu jubileu hodně zdraví a poděkujme jí za vše, co pro českou operu vykonala.