Vzlety a pády a pády a vzlety

Kyliánova choreografie opět v Ostravě

Jiří Kylián, náš idol, chlouba české kultury. Vlastně nám zbývá stálá výzva jeho talent a dílo pochopit. Zbývá nám snad jen mít částečně možnost tu neuvěřitelnou výšku i hloubku, hloubku či šíři díla vnímat a pochopit Kyliánovo poselství. V tom vskutku souzní i název celé ostravské premiéry. Stále to ve zmínkách (už snad vůbec ne kritikách) potvrzujeme, tu jeho trvalou tvůrčí invenci. Snad to právo máme, opakovat se, v pokoře a obdivu k jeho dílu. Bez patosu a jednoduše řečeno, Jiří Kylián přežije nás všechny!

Ale je i mnoho studentů, mladých choreografů, kteří se od Kyliánova díla odtahují, často se distancují i ho kritizují. A tak je i to důležité! Je mnohdy významné si uvědomovat spojení klasické taneční techniky s „moderními“ dávno již přežitými technikami. Vůbec není zvláštní, že se mladá generace od těch podobných způsobů uměleckého vyjádření může odvracet. Ani se k nim nemusí pořád vracet. Je však vždy důležité naučit se cenit a umět oceňovat, co bylo a jak to vznikalo i leckdy ve složitých dobách. A na to je potřeba mít čas a čas zrání.

Lenka Dřímalová, šéfka baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, ve své neobyčejné a snad i do jisté míry zarputilé vytrvalosti a schopnosti bojovat, dotáhnout svůj baletní soubor a jeho „niveau“ na světovou úroveň, znovu dokázala vyprodukovat neuvěřitelně úspěšný taneční večer. Jak jsem zmínila v úvodu, v prvním plánu je znovu a již po několikáté v Ostravě uvedena další Kyliánova choreografie. Tentokrát to byla Křídla z vosku/ Wings of Wax, původně pro Nizozemské taneční divadlo, která vznikla již v roce 1997. Předcházela jim neobvyklá studie Perfect Conception pro Tokyo Ballet na podobné hudební motivy. V České republice mají Křídla z vosku první uvedení.

Ocitáme se ve zvláštní až ponuré situaci. Na scéně visí mohutný strom, kořeny vzhůru. Už samo o sobě v černi a šedi a na osiřelé scéně nás to nutí a musí nás nutit k přemýšlení a k jisté destrukci. Strom je zasazen obráceně, takže je vše „vzhůru nohama“. Působí to divně. Kolem stromu krouží v pomalém tempu zvláštní světlo, velký reflektor. Jako planeta si putuje po sluneční soustavě proti proudu hodinových ručiček. Tento světelný kužel a jeho možná až přespříliš pomalý jednotvárný pohyb vytváří určitou ochranu nebo kontrolu nad námi všemi.

Co to vlastně pořád chceme? A potřebujeme stále někam stoupat, vznášet se výše. Pak si zase zákonitě přejeme vracet se dolů na zem a vrátit se i domů, do místa a pevného bezpečí. Ale i tam často můžeme cítit nejistotu, při odchodu, vzletu i návratu. Vzlet a následný pád, ten zásadní Ikarův, a snad i trochu nás všech, byl podněcován i podmíněn výzkumem Daidalovým, otcem Ikara. Jiří Kylián se nechal inspirovat obrazem Pietera Brueghela Ikarův pád z let 1555–1560. Na obraze je možno sledovat klidný všední den, oráče na poli, pasáka ovcí, rybáře v lodích na moři. Až po chvilce si všimneme, že se v moři někdo topí. Z vody trčí Ikarovy nohy.

Několik tanečních seskupení, dvojic, trojic i sólových výstupů (celkem tančí čtyři páry) se postupně objevují na scéně. Všichni ve cvičebním černém kostýmu či spíše jen v jeho smutně nudném náznaku. Jak jinak, partneřina tanečních duetů Jiřího Kyliána je jedinečná, geniální umělecká kompozice. Ale tady vztahy, roztržky či rozhořčení, ale i milostné vztahy a potkávání probíhají nějak zvlášť studeně a bez silnějšího vyjádření emocí. Kde jsou a kam se ty emoce a vzruchy poděly? Zmizely s Ikarem a s jeho propastným koncem? Pádem nahoru či vzletem dolů? Ale proč? Vždyť ta zásadní dramatická situace se přece dotýká nás lidí. Pak nám chybí v této choreografii nějaké vysvětlení. Když není emocí, kterými v minulé tvorbě pan Kylián býval až přesycen, tak pohyb zaniká v určité nudě, scénické šedi a tmavých kostýmech. I hudební výběr ze skladeb Johna Cage, Philipa Glasse, Heinricha von Bibera a Johanna Sebestiana Bacha nás nechává v temné náladě. Anebo to tak asi má být. Nejen Brueghel, ale i Kylián chtěli poukázat na lhostejnost lidí nad osudy druhých.

Noví tvůrci v Ostravě, Denis Untila a Michelle Yamamoto

Na téma Alenky v říši divů vytvořili nově pozvaní choreografové premiéry Alice. Denis Untila pochází z Moldávie, ale skoro celý profesionální život působí v Německu. Michelle Yamamoto z Brazílie a také se etablovala v Německu u Maria Schrὅdera. Oba delší dobu působili v německém Essenu, kde, jak je známo, se nachází centrum pro tanec expresivní, vynořivší se v dobách meziválečných. Mnoho tvůrců z této oblasti se inspiruje či následuje díla Mary Wigmanové, Kurta Josse, a následně Piny Bauschové. Premiéra Alice byla vytvořena pro Aalto Ballet v Essenu v roce 2011.

Konkrétně v choreografii to cítit až tak není, ale to, co oba přinášejí, je hodnotné. Jak v sólových rolích, tak v kratších pasážích ve sborovém duchu. Oba choreografové se snaží o neotřelý pohybový slovník. Alice – tedy naše Alenka se skutečně pohybuje v divech. Výborná sólistka baletu Shino Sakurado, má také jednoznačně šanci zaujmout, protože v příběhu samotném má klíčovou i nesnadnou roli. Tančí ji a vyjadřuje moc krásně. Další role patří postavám ze známého příběhu: Houseňákovi – Stefano Pietragalla, Kloboučníkovi – Barnaby James Packham, Královně – Rei Mascatomi a Sólu muže – Rei Masatomi. Dost podivný se však zdá výběr hudby, poněkud přeplácaný. Mezi moderní tituly a oblíbené skladby Philla Glasse, Thomase Newmana, Maxe Richtera či písně Paula McCartneyho vsazují autoři Menuet Luigiho Boccheriniho. To působí nesourodě.

Jiří Pokorný v nejlepší formě

V Čechách mají některá jména i příjmení mnoho shod a ekvivalentů. Takže známe i více a několik skutečných a umělecky založených osobností pod jménem Jiří Pokorný. Vždy nás to mate nebo může zmást. Ve Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy byl výborný tanečník, původně významný krasobruslař, dnes je dlouholetým pedagogem produkce na DAMU a v Činoherním klubu i producent a produkční Jiřího Srnce v Černém divadle. Je Jiří Pokorný, známý divadelní režisér, a je další vynikající Jiří Pokorný, sólista baletu, taneční pedagog a několikaletý šéf baletu v Divadle J. K. Tyla v Plzni, který má za sebou kreativní choreografické práce.

A co teď s tím? Dalšího tanečníka a choreografa Jiřího Pokorného, který se podílí na premiérovém ostravském večeru Vzlety a pády, není potřeba zvlášť představovat. Po absolvování Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a několikaletém angažmá v Laterně magice se po intenzivním úsilí dostal do náruče Jiřího Kyliána, do NDT 2 a NDT 1. Ještě v tom krásném posledním období, kdy Kylián tvořil souvisle pro Nederlands Dans Theater. Vedle něho tam byl ve stejném období Lukáš Timulák i Natálie Hořčičná, můžeme-li zmínit naše vynikající slovenské i české kolegy, tanečníky. Připomeňme, že v rámci Mezinárodního tanečního festivalu Tanec Praha v červnu 2018 vytvořil Jiří Pokorný spolu s Radimem Vizvárym, mimem a performerem, zajímavé představení Sunday Neurosis, iniciované ředitelkou festivalu Tance Praha, Yvonou Kreuzmannovou, a rovněž autorskou choreografii pro Pražský komorní balet.

Útěk obra /Humback Runner

V tomto ostravském tanečním večeru má Útěk obra českou premiéru, ale dílo je převzaté z Nizozemského tanečního divadla 2 v Den Haagu, kde bylo uvedeno před dvěma lety. V hudebním aranžmá a koláži Yukari Sawaki je uvedena hudba Hayden Calin, Joanny Newson a Biosphere. A text Stav absolutní nicoty Alana Wattse se v jistém smyslu podobá tématu Vzletu a pádu a Kyliánovy inspirace Ikarem a Daidalem, dílu Křídla z vosku.

Pokorného Humpback Runner je pojmenován po velrybě, jako nějaký mytický běžec se tak trochu podobá, souzní s obrazem migrantů, kteří se, jak Pokorný uvádí, „musí přemístit z jedné strany polokoule na druhou, musí absolvovat dlouhou cestu za lepším životem a prožívat vzlety a pády“. Pohyb a migrace tak v Pokorného pojetí získávají podobu obecného principu, vlastního lidskému životu. Jiří nalezl inspiraci pro svoji choreografii Útěk obra v díle slavného středověkého malíře Hieronyma Bosche, jehož vize pekla či ráje po staletí ovlivňují duchovně orientovaná umělecká díla. Pokornému se výtvarné předlohy stávají příležitostí k inscenování fantaskních situací evokujících mezní okamžiky lidských osudů a jejich proměn.

Kolem určité zemské osy krouží jedna postava. Kdo to tedy je a co vlastně chce? Chce dostihnout snad sama sebe a snad trochu předčít svůj vlastní výkon, svůj osud? Překoná dotyčný sám sebe? Vytváří se a tvoří postupně mnoho situací. Nejsou choreograficky zcela převratné, ale jsou velmi spontánní. Krásné plující taneční duety a setkávání pohybu všeho druhu. Jsou pohybově velmi bohaté, smyslné, plné vzruchů. Úžasné pohybové střety se střídají s výbojnými situacemi, leckdy nekompromisními.

Je velmi sympatické, že choreograf Jiří Pokorný pana Kyliána nekopíruje. Jde si svou vlastní cestou, a to je pozitivní, a hlavně pro něho nadějné. Nechce opakovat, co už bylo, a chce nacházet nové způsoby tvorby, pokud tedy ještě nějaké jsou… Jistá podobnost je jen v inspiraci z nizozemských obrazů, tentokrát to byl tedy malíř Hieronymus Bosch a jeho neuvěřitelně fantaskní tvorba, která předčila věky.

Důležitý pro přesné nastudování inscenací byl tým asistentů: Cora Bos-Kroese, Nataša Novotná, Stefan Žeromski a Aya Misaki.

 

Hodnocení: 90 %

 

Vzlety a pády
Balet Národního divadla moravskoslezského
Premiéra: 15. 11. 2018, Divadlo Jiřího Myrona

 

Křídla z vosku / Wings of wax

Choreografie: Jiří Kylián

Hudba: Heinrich Ignaz Franz Biber, John Cage, Philip Glass, Johann Sebastian Bach

 

Alice

Choreografie: Denis Untila & Michelle Yamamoto

Hudba: hudební koláž

 

Útěk obra/ Humpback runner

Choreografie: Jiří Pokorný

Hudba: hudební aranžmá Yukari Sawaki – zpěv Carol Ann McGowan; Hayden Calnin, Joanna Newson, Biosphere