Vzlety i pády zpustlíka z plesnivého paláce. Nový Don Giovanni v Drážďanech

Už jsou tomu více než tři roky, kdy jsem se před uveřejněním recenze na obnovenou premiéru dvacet let staré inscenace Dona Giovanniho v Semperově opeře (najdete ji zde) dotazoval u tamního tiskového oddělení, nejedná-li se zároveň i o derniéru. Byl jsem tehdy ujištěn, že určitě nikoliv a že se toto zdařilé pojetí „opery oper“ režiséra Willyho Deckera na scénu v budoucnu opět vrátí. Leč nestalo se… Vedení divadla místo toho záhy rozhodlo o realizaci projektu postupného uvádění zbrusu nových inscenací tří společných děl Wolfganga Amadea Mozarta a Lorenza da Ponte. Po Figarově svatbě v režii Johannese Eratha se drážďanské publikum brzy dočkalo i Così fan tutte ve ztvárnění Andrease Kriegenburga a v neděli 12. června 2016 se vrátil na scénu i svůdník Don Giovanni. Nikoli ovšem v intencích Deckerovy koncepce z roku 1993, ale v premiérové produkci opět z Kriegenburgovy dílny.

Nutno hned úvodem poznamenat, že na nového režiséra čekal v Semperoper značně nevděčný úkol. Deckerovsky důkladně promyšlené, ale čitelné vidění příběhu a výtvarná čistota jeho realizace se ještě v roce 2013 ukázaly být nadčasovým a tedy značně životaschopným konceptem. Co nového tedy dříve činoherní a v posledním desetiletí i vyhledávaný operní specialista Andreas Kriegenburg do inscenační tradice kultovního díla přinesl, že stálo za to se mozartovským evergreenem Willyho Deckera rozloučit?

Ještě o přestávce nedělní premiéry jsem byl přesvědčen, že odpověď na tuto otázku zní: pan režisér sice nepřinesl nového nic, ale zato dodal na scénu slušnou dávku banalit a nudy… Konečně, posuďte sami: Děj začíná v moderním předpokoji jakési modelingové agentury s názvem „2064 donne“ (scénografie Harald Thor), kde hochštaplerský Leporello lhostejně přijímá od mladých dívek jejich portfolia. Je jen na něm, kterou z mladých žen zapudí a které věnuje vizitku…

Z blízké kanceláře náhle vyběhne Donna Anna, jejíž elegantní šaty (kostýmy Tanja Hofmann) nesou stopy zápasu a jež se zřejmě stala obětí svodů šéfovsky vyhlížejícího Dona Giovanniho. Ten se k ní následně staví netečně zády (snad, aby ho nepoznala, přestože s ním ještě před chvílí byla sama v jeho pracovně). Jejího značně popuzeného otce, který ji zřejmě doprovázel na konkurs, i když ostatní dívky dorazily bez garde, probodne Giovanni náhodně uvolněným koncovým kováním jeho hole (!). Vyděšený boss i jeho sluha z vlastního pracoviště prchají, zatímco Anna si tam místo policie přivádí nervózního přítele Dona Ottavia. Oba nechají odvézt mrtvolu na kolečkovém křesle a když posléze odejdou i oni, vrací se Giovanni, aby vzal sebou stále ještě čekající dívky–modelky na noční tah do města.

A to je bohužel navzdory vší triviálnosti a nerovném souboji s elementární dějovou logikou ta akčnější část prvního jednání. Popsaný interiér je pak totiž zdvižen vzhůru, aby uvolnil místo monumentálnímu, leč značně omšelému, vlhkému a plísní pokrytému sálu, jehož pozadí tvoří pódium, „ozdobené“ toliko zborceným křížem. Výtvarně nemá sice tento prostor společného s tím předchozím zhola nic, ale jedná se zřejmě o záměr předvést divákům obraz hříšníkovy duše ve stylu „navrch huj, vespod fuj“. Sem tedy dorazí Giovanni s Leporellem a dívčí skvadrou, sem, Bůh ví proč, přichází Donna Elvíra, sem se přichází bavit svatebčané v čele s novomanželi Zerlinou a Masettem a sem nakonec zabloudí i dvojice amatérských detektivů Donna Anna a Don Ottavio.

Vztahy mezi uvedenými postavami a jejich motivacemi se režisér příliš netrápí. Zato však nechává protagonisty neustále kopat, padat, či odhazovat části oděvů do kaluží na podlaze (v osvětlení Stefana Bolligera to z počátku vypadá efektně, ale opravdu jen z počátku), sedat si a stoupat na stoly na kolečkách, případně ony stoly někam přesouvat, a pochopitelně – dělat selfie a hrát si s mobily, eventuálně s tablety (jeden z nich předvádí Leporello Elvíře během Rejstříkové árie). Celý tento ohňostroj marnosti končí Don Giovanni na konci prvního dějství nejlépe, jak může: Než aby se na své protivníky s výčitkami v očích díval, raději prostě popadne oponu, zatáhne ji a zůstane před ní s diváky v sále sám…

Jak jsem uvedl výše, před začátkem druhého aktu jsem skutečně neměl daleko ke skepsi téměř absolutní. Po přestávce však celá uvedená koncepce začala z čista jasna dostávat smysl, a ne-li, byly její situace a gagy alespoň zábavné. Druhý akt totiž začíná v Giovanniho bytě, kam přišla značná část členů společnosti z předchozí party přenocovat (vesměs na nejrůznější sedací nábytek a na podlahu). Kupodivu se sem dopotácela i Elvíra, již ve stále ještě dosti podroušeném stavu není problém přesvědčit, že Giovanni je Leporello a Leporello Giovanni.

Svou serenádu pak převlečený prostopášník zpívá z okna zřejmě pro všechny ženy, které na něj dole ve městě stále ještě čekají – a je to opravdu působivé… Masettovu soldatesku, pátrající po Giovannim, pak maskovaný svůdce svižně vypakuje i se zbytkem nočních hostů, osamělého Masetta s přehledem seřeže a sám se dá na další útěk za dobrodružstvím. Když pak najde Zerlina na podlaze svého značně zřízeného manžela, zázračně ho vzkřísí pomocí svůdných nápadů, které ji vnukne šlehačka ve spreji, nalezená v Giovanniho lednici.

Děj se pak opět přesune do plesnivého sálu, kde už vše směřuje k velkému finále. Z velké bedny (samozřejmě opět na kolečkách), na níž a za níž hledá Leporello záchranu před rozlícenými pronásledovateli, se později vyklube poštou dodaná socha Komtura. Giovanni ji bez výčitek svědomí pozve na večeři, pojatou jako skutečné pandemonium: děsivě světelné efekty nejprve uvedou na scénu Komturovu sochu (alias pěvce nabíleného od hlavy až po paty), aby pak přízraky dívek v černých závojích Giovanniho spoutaly a odvlekly ho k zadnímu pódiu, kde už za padlým křížem šlehají pekelné plameny…

Suma sumárum – Kriegenburgova nová inscenace je sice jen dalším z nesčetných povrchních pokusů o natření legendy o Donu Juanovi současnou fasádou, ale zároveň skýtá i několik funkčních a vkusných nápadů. Díky nim je zejména druhá polovina představení s to zachránit mnoho z pošramocených vzpomínek na tu první. Režisérovi bych pak připsal ještě jeden klad: pěvci mají v jeho koncepci poměrně dost prostoru k předvedení svých vlastních představitelských kvalit, a pokud je skutečně mají, mohou celé produkci dodat ještě řadu bodů k dobru.

V premiérovém obsazení byla naštěstí nejen pěvecky, ale i herecky talentovaných protagonistů celá řada, dokonce by se dalo hovořit o velmi nadstandardní sestavě i v evropském kontextu. Celé sestavě vévodil představitel titulní úlohy, americký barytonista Lucas Meachem. Dnes už dobře známý host velkých světových scén včetně Metropolitní opery v New Yorku pojal Dona Giovanniho zcela ve stylu svého exteriéru, jenž připomíná filmového herce Aleca Baldwina. Tak jako lze jeho běžného hrdinu označit jako blahobytně vyhlížejícího elegána, který je sice značně samolibý a sebevědomý, ale přesto okouzlující a svým způsobem sympatický, je takový i Meachemův prostopášník. Zajímavá je jeho proměna ve finální scéně, kdy si sice jeho Giovanni evidentně zakazuje jakékoli projevy strachu a chce svou hru důstojně dotáhnout až do konce, třas rukou i celková nervozita však prozrazují, že má z Komturova zjevení skutečnou hrůzu…

Pěvec disponuje znělým hlasem s velmi příjemnou barvou a role mu dokonale sedí ve všech jejích výrazových odstínech, což se však bohužel nedá říci o představiteli jeho sparring partnera, jímž se stal italský barytonista Guido Loconsolo v úloze Leporella. Jeho bohatá mezinárodní kariéra je mi, přiznám se, trochu záhadou – tak jako mne před několika lety neoslnil jako host pražského koncertu sopranistky Nino Machaidze, neoslovil mne jeho celkem průměrný a ničím specifický hlasový projev ani tentokrát. Vedle charismatického Meachema by se pak na scéně možná trochu ztráceli i pozoruhodnější pěvci, ale obávám se, že pro Loconsola to platí dvojnásob: když se z Leporellovy Rejstříkové árie stane číslo, jehož výraznějším jevištním protagonistou je Donna Elvíra a po jejímž konci zazní jen vlažný potlesk a bučení, je to na pováženou…

Jakousi funkční karikaturu vytvořil z Masetta americký basbarytonista Evan Hughes – hrdý mládenec, jemuž je možné díky jeho naivitě cokoliv namluvit a kamkoliv jej nasměrovat, mu typově a hlasově zcela vyhovoval. Scéna, v níž domnělý Leporello, ve skutečnosti však převlečený Giovanni, nejprve rozežene Masettovu suitu a pak dá mladíkovi za vyučenou, vyšla díky Meachemově a Hughesově přínosu jako jeden z divácky nejvděčnějších okamžiků večera.

Jistou hereckou strnulost (která ovšem nebyla postavě příliš na škodu), ale jinak obdivuhodný lyrický tenor s výbornou technikou a smyslem pro Mozartův kompoziční styl předvedl v roli Dona Ottavia rakušan Peter Sonn, dnes už značně vyhledávaný pěvec svého oboru. Další mužská hvězda pak doplnila tým na poslední chvíli: původně ohlášeného Michaela Edera nahradil na premiéře coby Komtur populární německý basista Georg Zeppenfeld, jehož ušlechtilý hlas s velmi specifickým zabarvením ve finální scéně opery dokonale vynikl.

Trojici dámských představitelek podle mého názoru vévodila stále lepší a v Drážďanech stále obsazovanější německá mezzosopranistka Christina Bock. Nejen, že pro její mladý a ohebný hlas nepředstavuje part Zerliny sebemenší problém (a že jí to v bílých svatebních šatech s úzkými ramínky nebezpečně sluší), ale byla to právě ona, kdo dokázal vytvořit na jevišti Giovannimu výraznou ženskou protiváhu. Její Zerlina je poněkud poživačná osoba, jíž není za těžko vrhnout se do jakéhokoliv dobrodružství, takže není zcela jasné, zda během duetu La ci darem la mano sváděl Giovanni ji nebo ona jeho… Donna Anna, stylizovaná zde tak trochu do podoby tajemných blondýn z filmů Alfreda Hitchococka, se typově znamenitě vydařila švédské sopranistce Marii Bengtsson. Co zůstala dlužna – pravděpodobně kvůli režijnímu pojetí – své roli herecky, vynahradila posluchačům pěvecky jistým podáním své role, jíž dokázala působivě odstínit v dramatických i lyrických pasážích. Velkou zkušenost s Donnou Elvírou, již si konečně mnozí pamatují i z pražského Stavovského divadla, opět zúročila polská mezzosopranistka Aga Mikolaj.

Snad i díky svému zralému zevnějšku vytváří svou odvrženou Giovanniho milenku především jako ženu, žijící už jen nostalgicky ze vzpomínek na minulost. Mikolaj je však s to projevit i smysl pro humor a dokonale načasovaný gag (viz scéna se záměnou Giovanniho a Leporella) a umí nejen díky kvalitám svého mezzosopránu zajímavé barvy dojmout posluchače závěrečnou árii, věnovanou květovanému šátku, jejž od svého bývalého milence před časem dostala…

To, co trojici nových inscenací tvůrčího tandemu Mozart – da Ponte v Drážďanech spojuje, je hudební nastudování izraelského dirigenta Omera Meir Wellbera. Dnes už celosvětově respektovaný hudebník má zjevně na Mozartovy opery vlastní a velmi specifický pohled, a být u jeho pojetí jedné z nejslavnějších skladatelových partitur znamenalo zážitek, který v mnohém překonal dojem, který za sebou zanechávalo dění na jevišti. Už předehra v podání Staatskapelle Dresden zazněla v úžasném tempu, dynamice a s ohromující hráčskou přesností; vzhledem k tomu, že byla ouvertura zahrána před zataženou oponu (dnes už poměrně zřídka vídaný jev), mám ji stále ve vzpomínkách jako malý oslňující koncert, který samotné inscenaci předcházel. Samotný tok hudby v opeře se Wellber snaží koncipovat jako kompaktní a stále gradující tvar, v němž jsou orchestrální pasáže plynulým pokračováním recitativů, jež pak neméně organicky navazují na právě doznělá hudební čísla. Zajímavé bylo i Wellberovo rozhodnutí, co z Mozartových verzí opery (tedy z pražské a vídeňské) pro drážďanské provedení ponechat a co vyřadit. Jedinou Ottaviovou árií se stala Dalla sua pace v prvním dějství, zatímco obvyklejší Il mio tesoro bylo tentokrát vyřazeno, stejně jako závěrečný sextet (opera tedy končí Giovanniho pádem do pekel). Ve druhém aktu ovšem nechybí poněkud kuriózní duet Zerliny a Leporella Per queste tue manine (pojatý zde jako spektakulární výjev Leporellova mučení nasupenou novomanželkou) a velká scéna Elvíry Mi tradi quell’alma ingrata, zmíněná výše.

Má tedy smysl se na nového Dona Giovanniho do Drážďan vypravit? Myslím, že výše naleznete dostatek důkazů, že mnoho důvodů se pro takový výlet určitě najde. Inscenace bude navíc i v příští sezoně na programu poměrně často a kromě uvedených pěvců by se v ní měla objevit i plejáda dalších, neméně zajímavých. V březnu příštího roku se tak stane novým Giovannim Christoph Pohl, v roli Ottavia se následně představí také Edgaras Montvidas a Peter Lodahl. Úlohu Leporella si vyzkouší současný Masetto Evan Hughes, aby ho v dubnu vystřídal hvězdný Ildebrando D’Arcangelo. A mezi novými dámskými sólistkami bude v květnu Ekaterina Bakanova jako Donna Anna a od března až do května Danielle de Niese v roli Elvíry. To vše by snad mělo být dostatečnou zárukou, že první dějství v režii Andrease Kriegenburga ve zdraví přežijete a dočkáte se odměny v podobě o poznání zdařilejší druhé poloviny představení…

 

Hodnocení autora recenze: 60%

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Hudební nastudování: Omer Meir Wellber
Režie: Andreas Kriegenburg
Scéna: Harald Thor
Kostýmy: Tanja Hofmann
Světla: Stefan Bolliger
Sbormistr: Cornelius Volke
Dramaturgie: Anne Gerber
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 12. června 2016 Semperoper Drážďany

Don Giovanni – Lucas Meachem
Il Commendatore – Georg Zeppenfeld
Donna Anna – Maria Bengtsson
Don Ottavio – Peter Sonn
Donna Elvira – Aga Mikolaj
Leporello – Guido Loconsolo
Masetto – Evan Hughes
Zerlina – Christina Bock

www.semperoper.de