Vzpomínání a smíření v pokoji nad Brnem

  1. 1
  2. 2

Čtyři písně na text čínské poezie Pavla Haase, zkomponované v Terezíně roku 1944, zakončily první polovinu koncertu. Po boku Jiřího Miroslava Procházky opět vystoupil klavírista Jiří Hrubý. Úvodní píseň Zaslech jsem divoké husy zahájil klavír jakousi „rozsypanou“, avšak poklidnou melodií, ke které se po chvíli velmi pokojně přidal zpěv, jenž přesně vystihl úvodní charakter věty. Jiří Hrubý i Jiří Miroslav Procházka pokračovali ve vynikající reciprocitě, a tak klavírista velmi ohleduplně podpořil charakter slov: „Domov je tam, daleko“. Ačkoliv byl Pavel Haas velice osobitý a originální skladatel, jeho učitel kompozice Leoš Janáček se ve vlivu na tvorbu svého žáka zkrátka nezapře, a tak například ve slovech: „Chladný vánek“ s nastupujícím janáčkovským klavírním doprovodem jako bychom slyšeli samotného mistra. To samozřejmě svědčí i o erudovanosti hudebníků, kteří přesně věděli, kdy onu janáčkovitost Haasovy hudby zvýraznit a jak ji přednést.

Divokou druhou větu zahájilo akordické ostinato, ke kterému se posléze velmi energicky a zvučně přidal hlas. Ve vynikající klavírní mezihře se opět objevil Janáček, nyní však už více haasovský, více jazzový. Tajemný charakter třetí věty byl oběma hudebníky skvěle odlišen od části předešlé; nad basovými tóny v klavíru Jiří Miroslav Procházka opět téměř strnule a mysteriózně deklamoval klidnou melodii. Navzdory nevzrušenému charakteru třetí věty se však v jejím vrcholu jak pěvec tak ani klavírista nebáli velkého a širokého zvuku. V obtížné klavírní dohře třetí věty Jiří Hrubý neměl žádné technické problémy, ba dokonce si v ní mohl dovolit i bohaté výrazové diferenciace.

Domov je tam, daleko, daleko, daleko – Jiří Miroslav Procházka – Brno 11. 5. 2017 (foto © JoliFOTO)

V poslední části s názvem Probděná noc si klavírista Hrubý velice vynalézavě pohrával s tichem a s načasováním jednotlivých akordů. Na velice vtipnou a lidovou závěrečnou mezihru v klavíru navázal Jiří Miroslav Procházka obyčejným, avšak veselým a plným: „La la la“, kterým celý cyklus i končí. Právě toto banální prozpěvování, které Haas vložil do závěru své skladby, zračí neutuchající, leč předem prohraný boj intelektu s lidskou záští na místě, kde pro naději a rozum není prostor.

Po přestávce vystoupil Jiří Miroslav Procházka v roli recitátora ve svém melodramu s názvem Mea culpa I. a Mea culpa II. na moravského básníka Jana Skácela, který by letos oslavil pětadevadesáté narozeniny. Hudební složky kompozice se ujal Slovanský komorní ansámbl pod taktovkou mladého dirigenta Joela Hány. Jan Hanák velice laskavě uvedl toto dílo, podávaje i záměry samotného skladatele, čímž posluchači blíže osvětlil obsah celé kompozice. Jak řekl Umberto Eco: „Umělecké dílo není uměleckým dílem, dokud ho autor nevysvětlí“, proto představení náplně tohoto melodramu bylo i velmi žádaným, jedná-li se o soudobé dílo, které by bez znalosti skladatelova konceptu vyznělo naprázdno.

Mea culpa I. začala básní Jana Skácela s názvem Co zbylo z anděla. V úvodu zazněly dva akordy v klavíru společně se zvony, po nichž následovala krátká recitace, na kterou opět navázaly úvodní akordy, k nimž se však vzápětí přidal hoboj a cimbál, který byl následován nástupem houslí a klarinetu. Charakter této první věty byl poněkud sentimentální, avšak velmi zajímavě dur mollově ambivalentní a blíže neurčitý. Ve druhé větě používá Procházka kromě dominantního cimbálu, kterého se perfektně zhostil Michal Grombiřík, i plnějšího zvukového účinu prostřednictvím komplexnější instrumentace, leč ve zvučných místech těleso zvukově přehlušovalo recitaci. To samé platilo i o klavíru, který ve fortissimu také bohužel přebíjel zřetelnost básnického přednesu. Ačkoliv Hána velice precizně ovládal celý ansámbl, zvuková stránka orchestru byla patrně až příliš předimenzovaná, a to i navzdory průraznému hlasu Jiřího Miroslava Procházky.

Mea culpa II. byla zahájena básní Kdo potmě pije víno. Pro její zhudebnění zvolil skladatel akordy ve smyčcích a klavíru, nad kterými se line recitační projev, zatímco kontrabas tvoří příjemný zvukový základ. Ke konci této části aplikuje Procházka zlověstné víření bubnů, nad nímž probíhá neúprosný souboj klavíru a cimbálu, do kterého se pak velmi energicky vloží i smyčcové nástroje. Celá kompozice vrcholí monumentální čtyřhlasou fugou, ve které Procházka dokázal své kompoziční nadání s pečlivými kontrapunktickými znalostmi. Ačkoliv je velice působivé téma fugy v neobarokním slohu, nejedná se o bachovskou formu, ale spíše o hindemithovský, snad až thuriovský plán, kdy se po boku lahodných souzvuků objevují náhlé disonance. Dirigent Hána si velice pěkně pohrával s nástupy jednotlivých hlasů, stejně tak i skladatel Procházka zvolil velice účinnou instrumentaci této závěrečné části. Se závěrečným zvoláním: „Už zvony vyzvání“ začaly opravdu vyzvánět zvony, které zněly ještě notnou chvíli po umlknutí recitace a orchestru.

Celá skladba je pak zakončena instrumentální úpravou evangelické písně číslo čtyři sta devatenáct s názvem Mocný Bože, při Kristovu. Její křehký a velebný úvod je přenechán smyčcovému kvartetu, ke kterému se přidává klavír a poté i zpěv Jana Hanáka, po němž nastoupí i cimbál a dechové nástroje. Postupná zvuková augmentace sílí do vznešeného a majestátního závěru, v jehož vrcholu se opět objevují zvony, které celý opus uzavírají.

Jiřímu Miroslavu Procházkovi patří za obrovskou snahu při organizaci koncertu i provádění jednotlivých děl velké uznání, stejně tak každému, kdo se tohoto večera zúčastnil, a to jako hudebník či jako pomocná síla. Je nadmíru žádoucí, aby se podobnými akcemi připomínaly zmařené lidské životy, které se v hodině osudové nevzdaly, ale naopak v neuvěřitelném humanistickém vzepětí povstaly, aby dokázaly, že jejich hudba nelze umlčet tím, že budou odstraněny z povrchu zemského, ale že tu bude ještě dlouho po nich. Tyto osoby dokázaly, že ačkoliv se jich zločinný režim zbavil bez mrknutí oka, ony budou, na rozdíl od jejich bezvýznamných vrahů, stále žít ve své nesmrtelné hudbě.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Domov je tam, daleko, daleko, daleko
Dirigent: Joel Hána
Jiří Miroslav Procházka (basbaryton)
Jiří Hrubý (klavír)
Michal Grombiřík (cimbál)
Milan Bukovský (barový mistr
)

Jiří Klecker (I. housle)
Barbara Tolarová (II. housle)
Julian Veverica (viola)
Štěpán Švestka (violoncello)
Marek Švestka (kontrabas)
Tomáš Kraus (klarinet)
Marie Anna Loubová (hoboj)
Jan Šmíd (fagot)
Martin Švec (bicí)
Jan Hanák (průvodce večera)

Slovanský komorní ansámbl
11. května 2017 NEST Interiér Brno

program:
Hans Krása: Tři písně
Viktor Ullmann: Liederbuch des Hafis op. 30
Gideon Klein: Trio pro smyčce
Pavel Haas: Čtyři písně na text čínské poezie
=přestávka=

Jiří Miroslav Procházka: Mea culpa

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Domov je tam, daleko, daleko, daleko (Brno 11.5.2017)

[Celkem: 8    Průměr: 4.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na