Vzpomínka na skladatele Otomara Kvěcha

16. března 2018 zemřel významný český skladatel a hudební pedagog Otomar Kvěch. Tento článek jsme věnovali především vzpominkám jeho kolegů, spolupracovníků a přátel.
Otomar Kvěch a jeho první manželka Miluška Wagnerová na Mladém pódiu 1976 (zdroj kvech.cz)

Český skladatel Otomar Kvěch se narodil v Praze 25. května 1950. Svou první symfonii a smyčcový kvartet napsal již v letech 1963 až 1966, kdy studoval kompozici u Jana Zdenka Bartoše. U něj pokračoval i ve svých studiích kompozice v letech 1965 až 1969 na Pražské konzervatoři. Zde studoval varhany u Josefa Kubáně, hudební teorii u Zdenka Hůly a kompozici také u Miroslava Raichla a Františka Kovaříčka. Své studium pokračoval od roku 1969 na pražské Akademii múzických umění ve třídách Emila Hlobila, Jiřího Pauera a později v postgraduálním studiu u J. Dvořáčka a Ctirada Kohoutka v letech 1987–1990.

Určitou dobu se živil jako korepetitor v Národním divadle a roku 1976 nastoupil jako hudební redaktor do Československého rozhlasu. Mezi lety 1980 až 1989 zastával funkci tajemníka Svazu českých skladatelů a koncertních umělců.

V Československém, později Českém rozhlase, působil i po roce 1989, kde na stanici Vltava vykonával práci hudebního redaktora a dramaturga, v roce 2010 i dramaturga Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Otomar Kvěch s Jiřím Malátem (zdroj kvech.cz)

Otomar Kvěch se zapsal do povědomí lidí i jako hudební pedagog. Na pražské konzervatoři učil hudební teorii a skladbu od roku 1990, od roku 1997 byl též vedoucím Skladatelského oddělení. V roce 2001 začal pedagogicky působit i na HAMU, kde získal roku 2014 docenturu.

Kvěch se celý život se věnoval kompozici. Jako skladatel získal v 70. a 80 letech 20. století několik ocenění v skladatelských soutěžích. Například roku 1984 získal ve waleském hudebním festivalu v Llangollenu první cenu v soutěži o dětskou píseň. Kvěch je autorem symfonií a jiných děl pro symfonický orchestr, řady koncertantních skladeb, písňových cyklů, smyčcových kvartet, sólových kompozic pro varhany, sborových kompozic, ale i cyklus dětských oper pro Československý rozhlas.

Otomar Kvěch jako tajemník Svazu československých skladatelů (zdroj kvech.cz)

Na Otomara Kvěcha při příležitosti výročí jeho odchodu zavzpomínali jeho kolegové a přátelé.

Jiří Gemrot, skladatel a hudební režisér
Před rokem nás všechny, co jsme ho měli rádi a vážili si ho pro jeho rozhled, profesionalitu a přátelskou, bezelstnou povahu, Ota moc zarmoutil. Jeho překvapivý odchod však zas tak bez příčiny nebyl. Jeho srdce v posledních letech chřadlo a trápila ho nejen zdravotní, ale i psychická kondice. Ota byl z lidí, kteří velmi trpěli necitlivým neporozuměním některých kolegů a spolupracovníků, nedokázal setřást a přenést se přes tato negativa a někdy i útoky…

Znali jsme se čtyřicet let a za tu dobu to však byl jediný zármutek, který způsobil, proto chci na něj vzpomenout dvěma maličkostmi, které ho dobře charakterizovaly. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsme se s několika kolegy scházeli jako skupinka mladých skladatelů, abychom vzájemně hodnotili svou hudbu a diskutovali o hudebních tématech. Jednou později večer jsme se vraceli z takového setkání, přijeli na Smíchovské nádraží a zde stála roztopená parní lokomotiva. Pro Otu byly lokomotivy celoživotní vášní a koníčkem, sám měl doma (a v posledních letech v podkroví domku v Polné) velký železniční model, který zdokonaloval. U této práce relaxoval a byl šťastný. Tehdy ho to setkání s párou fascinovalo, svoje nadšení na nás přenášel, každé šoupě, kolo a jinou součástku obdivoval a zasvěceně komentoval, všechny nás mile donutil toto nadšení sdílet a to do doby, kdy nám ujela jakákoliv návazná doprava do centra Prahy…

Řadu posledních let jsme byli kolegy na Pražské konzervatoři. V pondělí jsme oba učili odpoledne od půl druhé a tomu pravidelně předcházela “schůze oddělení” v pivnici U Rudolfina, kam jsme chodili po ranní telefonické domluvě na oběd. Ten většinou sestával z vrabců se špenátem, protože zde je hodně zeleniny a je to tedy zdravé jídlo. Při delší schůzi jsme jako druhý chod volili palačinky s ovocem (vitamíny), ale v posledních letech spíše jen zmrzlinový pohár, neboť zde bylo ovoce též, ale bylo to vylehčenější…

Moc mi Ota chybí a vím, že chybí všem a nelze ho nahradit. Jsem ale rád, že se chystá vydání knížky s jeho uměleckými názory a že si moudra, která nám říkal budeme moci i přečíst, lépe pamatovat a vracet se k nim.“

Aleš Kaňka, klavírista
Má nejstarší vzpomínka na Otu Kvěcha je stará již více jak 25 let, kdy mu v Atriu  na Žižkově moji bratři (tehdy členové Havlákova kvarteta, nyní Martinů Quartet) premiérovali jeho skladbu. Cellista Michal (Kaňka) pak poprvé provedl i jeho Sonátu pro violoncello a  klavír. Pamatuji si, jak Ota vždy přistupoval k provedení svých děl s nadhledem i humorem a říkával: „Hlavně se musím vzájemně podporovat“. Vždy pln optimismu a dobré nálady byl též v roli pedagoga sklady na Pražské konzervatoři.“

Eduard Douša, skladatel
Více nás dala dohromady až naše pedagogická spolupráce na Pražské konzervatoři. Myslím, že za dobu jeho vedení skladatelského oddělení zde panovala vždy báječná kolegiální atmosféra, která se, stejně jako jeho lidský odkaz, drží i v současnosti. Myslím, že nás propojovaly i naše podobné názory jak na současnou hudební tvořivost, tak na společenské dění jako takové. Kladl u svých žáků značný důraz na plné ovládnutí tradičního skladatelského řemesla, což je podle mne i dnes neoddiskutovatelný fundament. A právě skutečnost, že sám byl takto dokonale vybaven (mj. i bohatou znalostí klasicko-romantického hudebního repertoáru) je (a myslím, že i bude) jeho hudební tvorba trvalou hodnotou české hudební tvořivosti 2. poloviny 20. století i tvořivosti současné. Představuje pro mne to, čemu říkám komunikativní moderna, tedy současná hudba schopná oslovit i širokou posluchačskou obec.

Ladislav Horák, akordeonista
Velmi jsem si cenil, mít za svého kolegu na Pražské konzervatoři právě Otomara Kvěcha, který nikdy neodmítal aktivity, které měly smysl. Vedle své umělecké práce zvládl bez problémů řídit i skladatelské oddělení naší školy. Bylo mi pak ctí, když mi věnoval v roce 2010 skladbu Fantazie na motivy z Quantze pro sólový akordeon, kterou jsem za jeho účasti mohl premiérovat u nás i v Německu.“

Hanuš Bartoň, skladatel
Ota Kvěch byl nevyčerpatelný zdroj postřehů o hudbě minulých epoch i hudbě současné. Často vzpomínám na naše náhodná setkání na chodbách konzervatoře a HAMU, kdy jsme – dovolil-li čas – často a rádi probírali nejrůznější detaily skladeb, nahrávek a koncertů, které nás v poslední době zaujaly. Jeho postřehy byly vždy jednoduše – až lapidárně formulované, ale ve skutečnosti velmi trefné, troufám si říci často hluboké. Uměl třeba jedním vtipným příměrem charakterizovat skladbu nebo skladatele lépe, než to dokáže fundovaný rozbor, který často pro snahu o detailní popis nevidí smysl.“

Pavel Trojan, skladatel
Ota byl velice přátelský člověk, ale zároveň skromný a neokázalý. Kdysi se na mne obrátil kterýsi pořadatel s objednávkou skladby pro festival. Velmi příjemná a povzbudivá věc pro mladého skladatele. Neptal jsem se na nic a skladbu napsal. Teprve o mnoho let později jsem se dozvěděl, že to byl Ota, kdo mne tehdy doporučil…

Obzvlášť krásný a intenzivní vztah měl Ota ke svým žákům. Žil jejich problémy (nejen těmi studijními) a pomáhal jim, kde mohl a jak mohl. Nenutil jim ovšem svoje vidění hudební tvorby, svoje stylové zaměření, nýbrž byl jim nápomocen v rozvoji jejich osobitosti, rozhledu a skladebně technických dovedností.

Patřil k těm kolegům, se kterými jsem často probíral otázky postavení současné hudby,  jejího smyslu,  směřování, otázky vztahu skladatele a publika atd. Tato problematika mu  ležela velmi na mysli. Ostatně se v tomto ohledu vyjadřoval velmi fundovaně i veřejně. Vzpomínám v této souvislosti na jeho glosu po premiéře kterési mé skladby, v níž bylo melodie více než bývá v dnešní době zvykem: „Ty máš vlastně velkou odvahu…“ Jindy poznamenal: „Nejkrásnější je ten okamžik, kdy skladba vzniká“ – to když jsme diskutovali kvalitu provádění skladeb současných autorů v době, kdy hudební provoz je nastaven na uvádění obecně známých kusů starých mistrů na dvě tři zkoušky, což ovšem k nastudování nové kompozice, kterou nikdo předtím neslyšel ani nehrál, obvykle nestačí…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat