Vzpomínka na dva významné české barytonisty

Čeněk Mlčák a Jaroslav Souček

V právě končícím roce kalendář nabídl možnost vzpomenout na životní a umělecké osudy řady čelných českých pěvců často nejhlubšího hlasového oboru. Hned tři významné barytonisty si můžeme připomenout v první prosincové dekádě.

2. prosince uplynulo pětatřicet let ode dne, kdy nás navždy opustil jeden z největších velikánů české operní scény dvacátého století, Zdeněk Otava. Opera Plus připomenula Mistrovo umění v zasvěceném a podrobném hodnocení jeho profilového cédečka, v němž se jeho autor Jiří Fuchs detailně zabývá Otavovými životními a uměleckými osudy (najdete zde).

Na toto výročí navázaly v rychlém sledu dvě další, týkající se pěvců, kteří se narodili v době, kdy Otava už patřil k známým osobnostem naší operní scény. 4. prosince uplynula dvě desetiletí od chvil, kdy po několikaleté vážné nemoci odešel dlouholetý sólista ostravské opery Čeněk Mlčák. A 8. prosince by se dožil osmdesátky někdejší čelný představitel barytonových rolí brněnského a pražského operního souboru Jaroslav Souček.

Čeněk Mlčák a Jaroslav Souček byli jako osobnosti v mnohém rozdílní, ale spojovala je jejich důsledná profesionalita ve všech aspektech jejich tvorby, píle a umělecká poctivost a z toho vyplývající obliba u publika. A spojovalo je také to, že jejich cesta na jeviště nebyla zcela přímá.

Čeněk Mlčák, jehož nedožité devadesátiny si připomeneme v lednu 2016, se narodil v Kroměříži, ve městě, které si pro svou kulturní historii vydobylo označení hanácké Athény. Po maturitě následovala v letech 1946–1950 hudební věda a estetika na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity. Souběžně s tím studoval zpěv u tehdy velmi populárního ostravského pedagoga Rudolfa Vaška, u něhož se „vyučili“ mnozí pozdější koryfejové české opery.

V roce 1950 se stal členem opery olomouckého divadla. Jeho první rolí byl podle zachovaných svědectví král Vladislav ve Smetanově Daliborovi, po němž následovala řada dalších postav z českého i světového operního repertoáru. Po roce olomouckého působení přišlo angažmá v Ostravě, kde tehdy šéf opery Rudolf Vašata v návaznosti na předchozí dlouhou éru Jaroslava Vogla a působení Zdeňka Chalabaly budoval soubor, který se velmi brzy stal štikou v českých a moravských operních vodách. A mladý, mimořádně nadaný barytonista, obdařený kvalitním hlasem širokého rozsahu sahajícího k basovým polohám a schopný jedinečného pěveckého výrazu obohaceného přirozeným talentem hereckého projevu, se velmi rychle prosadil jako čelná osobnost souboru.

Ostrava se stala Mlčákovým osudem. Zůstal jí v podstatě věrný celý život, i když si třikrát „odskočil“. Poprvé to bylo v letech 1954–1956, kdy byl povolán do takzvané Armádní opery, kterou tehdy založil mocný ministr Alexej Čepička. V tomto zájezdovém souboru, jehož úkolem bylo šířit osvětu mezi vojáky, působilo pod vedením Ladislava Mráze mnoho mladých umělců, kteří se později stali chloubou operních divadel. Podruhé to bylo v letech 1966–1967 do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde ztvárnil mimo jiné velmi působivě titulní roli v původní premiéře opery Ladislava Holoubka Profesor Mamlock, a konečně potřetí v letech 1970–1972 do opery v Saarbrückenu.

V hlavní městě Sárska se Čeněk Mlčák prosadil v řadě velkých rolí, jako byly Scarpia v Pucciniho Tosce, Marcel v La bohème, Guglielmo v Così fan tutte a v mnoha dalších, především ale také v titulní roli Wagnerova Bludného Holanďana. Mohl tehdy v zahraničí zůstat (leckteří si tehdy mysleli, že to udělá), ale Čeněk Mlčák se vrátil a šel od úspěchu k úspěchu až do nečekaného ukončení své umělecké kariéry, které v roce 1985 způsobila mozková mrtvice.

Šíře jeho repertoáru byla doslova neuvěřitelná. Podle svědectví Karla Steinmetze na webových stránkách Českého hudebního slovníku osob a institucí vytvořil za svůj život 107 různých rolí celkem v 2­.357 představeních.

První Mlčákovou rolí nastudovanou v Ostravě byl Mlynář v Novákově Lucerně, jejíž premiéra se konala 15. září 1951. Dirigentem představení byl Jan Hus Tichý a režisérem Ilja Hylas. Deset dní poté následovala premiéra Smetanova Dalibora pod taktovkou Rudolfa Vašaty, na tehdejší dobu ve velmi odvážném průkopnickém pojetí režiséra Bohumila Hrdličky a scénografa Josefa Svobody. Čeněk Mlčák ztvárnil roli krále Vladislava.

A pak už šly premiéry v rychlém sledu za sebou. Smetanovy barytonové role oplývající nádhernými áriemi, které autor psal pro svého oblíbeného zpěváka Josefa Lva, patřily vždy k Mlčákovým vrcholům. Mohl v nich uplatnit svou přednost, kterou bylo hluboké vcítění do role. Zpíval a hrál ve všech Smetanových operách. Jediná z velkých smetanovských postav, se kterou se bohužel nesetkal, byl Tausendmark v Braniborech v Čechách, v nichž se publiku představil v roli Oldřicha Rokycanského. Mezi jeho velmi výrazné smetanovské role patřil vedle krále Vladislava především Kalina v Tajemství, Vok v Čertově stěně a samozřejmě Přemysl v Libuši. 

V Libuši Čeněk Mlčák také několikrát vystoupil v Národním divadle v postavě Radovana. Z jeho dalších úspěšných postav v dílech českých klasiků připomeňme Bohuše i Adolfa v Dvořákově Jakobínovi a Marbuela v Čertovi a Káče. 

Dále zmiňme jeho Přemysla ve Fibichově Šárce a zejména Dona Manuela v Nevěstě messinské, v němž přesně vystihl charakter postavy jak pěvecky, tak v herecké charakteristice role. Výborně se vypořádal také s postavou Karla IV. v inscenaci Novákova Karlštejna, jež byla uvedena ve vzrušené politické atmosféře podzimu 1968. Z Mlčákových rolí v operách Leoše Janáčka připomeňme jeho Haraštu v Příhodách lišky Bystroušky, trojroli Sakristán – Lutobor – Domšík od Zvonu ve Výletech páně Broučkových, ale zejména Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos a Šiškova v jedné z nejvýznamnějších operních inscenací v dějinách ostravského operního souboru, v Pinkasově a Hylasově ztvárnění Janáčkovy opery Z mrtvého domu.

Své mimořádné charakterizační schopnosti Mlčák perfektně uplatnil v závažných úkolech původní operní tvorby. A šlo mnohdy o postavy velmi rozličného charakteru, jako byly na jedné straně Bláha v Kubínových Našich furiantech a na druhé straně d’Hémon v Kašlíkově Krakatitu či titulní role v Boháčově Goyovi.

Byl také představitelem Megisogwona v inscenaci opery Jaroslava Vogla Hiawatha anebo Sira Olivera Mandevilla v povídce o Romeovi a Julii v Podéšťových Apokryfech. K jeho mimořádným výkonům patřila titulní role v opeře Miloše Vacka Bratr Žak a především skvělá niterná studie postava umírajícího herce Světlovidova v Pauerově Labutí písni na námět Čechovovy stejnojmenné jednoaktové hry.

Prvořadou doménou Mlčákova repertoáru v klasické evropské operní tvorbě byla díla Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera. V nich mohl uplatnit své pěvecké a herecké kvality a také svůj přirozený smysl a cit pro romantismus. Z jeho verdiovských rolí to byly titulní role v Rigolettovi a Nabuccovi, otec Germont v Traviatě, hrabě Luna v Trubadúru, Don Carlos v Síle osudu, markýz Posa v Donu Carlosovi, Monfort v Sicilských nešporách a především dvě role tak rozdílné, jako citlivý Amonasro v Aidě a zákeřný Jago v Otellovi. Škoda, že podobně jako s postavou Tausendmarka se minul také s rolí Renata v Maškarním plesu, jež by mu byla nepochybně velmi blízká.

V operách Richarda Wagnera mohl uplatnit svůj smysl jak pro něžnou lyriku (Wolfram v Tannhäuserovi), tak pro silnou dramatičnost (titulní role v Bludném Holanďanovi, Telramund v Lohengrinovi či Orsini v Rienzim).

Blízké byly Mlčákovi i role pucciniovské, zejména Scarpia v Tosce, kterého ztvárnil v několika inscenacích.

V La bohèmě zpíval a hrál Rudolfa, v Madame Butterfly konzula Sharplesse. Své komediální schopnosti prokázal v titulní roli jediné komické Pucciniho opery Gianni Schicchi. V tomto žánru se úspěšně představil i v roli Belcora v Nekvasilově výtečné inscenaci Donizettiho Nápoje lásky a bravurně zvládal také všechna úskalí titulní role Rossiniho Lazebníka sevillského; připomeňme také hraběte Almavivu v Mozartově Figarově svatbě.

Uvést je třeba i Pizzara v Beethovenově Fideliovi, pana Forda v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských a cara Petra I. v Caru a tesařovi, Sebastiana v d’Albertově Nížině a především Jochanaana v Straussově Salome a titulní roli v Rossiniho Vilému Tellovi (je zajímavé, že toto stěžejní Rossiniho dílo bylo na českém jevišti po roce 1945 uvedeno pouze dvakrát, poprvé v Opavě v roce 1953 a poté v Ostravě, režisérem obou inscenací byl dlouholetý ředitel opavského a ostravského divadla Vladislav Hamřík).

Bohatý byl Mlčákův repertoár v operách slovanských autorů. Byl úspěšným představitelem titulních rolí v Musorgského Borisi Godunovovi, Čajkovského Evženu Oněginovi či Borodinově Knížeti Igorovi. Připomeňme i jeho další role v operách Petra Iljiče Čajkovského, Pajsije ve výtečné Vašatově a Hylasově inscenaci Čarodějky z roku 1953, Tomského v Pikové dámě a Čerta ve Střevíčkách, knížete Trubeckého v Šaporinových Děkabristech, Petruccia v Šebalinově Zkrocení zlé ženy a Napoleona v Prokofjevově Vojně a míru. V klasickém polském díle Halka od Stanislava Moniuszka ztvárnil postavu Jánuše, v opeře jihoslovanského autora Jakova Gotovace Ženich z onoho světa roli Simy a v inscenaci soudobé bulharské opery Antigona 43 roli profesora Terzijeva.

Ze soudobého operního zahraničního repertoáru jmenujme dále majora Eatherlyho v Pfeifferově opeře Slavnost lampionů, krále Oberona v Brittenově Snu noci svatojanské a titulní mužskou roli v Pinkasově a Věžníkově výborné inscenaci Gershwinovy opery Porgy a Bess.

Čeněk Mlčák pochopitelně hostoval na všech československých operních scénách. V Národním divadle vystoupil v několika desítkách představení. Dvanáctkrát to bylo v titulní roli Bludného Holanďana, z dalších se zmiňme alespoň o Tomském v Pikové dámě a Scarpiovi v Tosce. V roce 1983 ztvárnil hlavní mužskou roli Dona Henrika v české premiéře opery Jána Cikkera Rozsudek ve Slezském divadle v Opavě. Účinkoval i na zahraničních operních scénách, s ostravskou operou v roli Telramunda z Lohengrina absolvoval mimo jiné úspěšný zájezd do Španělska v roce 1983.

Čeněk Mlčák byl také vynikajícím interpretem písňové tvorby v širokém žánrovém rozsahu. Hostoval často v koncertních síních doma i v zahraničí. Zanechal po sobě rovněž spoustu vysoce kvalitních rozhlasových nahrávek. Největší zasloužené popularity dosáhla jeho interpretace písňových cyklů Bohuslava Martinů (Písničky na jednu (dvě) stránky, Špalíček) a Janáčkova Moravská lidová poezie v písních, které natočil s Věrou Soukupovou za klavírního doprovodu Josefa Páleníčka. Na gramofonové nahrávce Pantonu z roku 1977 nazpíval rovněž titulní roli v opeře Juraj Čup ostravského rodáka Josefa Ceremugy. S touto rolí se však na jevišti už nesetkal, protože mu vážná choroba znemožnila další umělecké působení. V inscenaci dirigenta Václava Návrata a režiséra Rudolfa Málka ji zpíval a hrál Miloslav Podskalský.

Čeněk Mlčák skonal po dlouhém boji s nemocí dne 4. prosince 1990.

O osm let mladší Jaroslav Souček (narodil se 8. prosince 1935) byl v mnohém zcela odlišný typ než Čeněk Mlčák. Zatímco Čeněk Mlčák byl rozený grandseigneur, Jaroslav Souček působil nenápadným, až skromným dojmem. Zatímco Mlčákův hlasový projev byl spíše robustní, Jaroslav Souček byl především znamenitým interpretem lyrických barytonových rolí, i když zazářil i v řadě dramaticky exponovaných postav. Společná pro tyto dva výsostné kumštýře byla, jak už bylo řečeno výše, jejich láska k hudbě a divadlu, nesmírná píle, soustředěnost a umělecká poctivost.

Cesta Jaroslava Součka k opeře nebyla vůbec jednoduchá. Pravda, jeho rodiče milovali divadla a byli zanícenými ochotníky v Součkově rodné Velimi. Jeho o dvanáct let starší sestra Stanislava se od počátku cílevědomě připravovala na pěveckou kariéru, což později dokázala svými mimořádnými výkony, a byla jednou z nejlepších subret v historii české operety. Její Denisa v Mamselle Nitouche po boku Oldřicha Nového zůstala dodnes nepřekonaná. Touha po opeře ji přivedla do Českých Budějovic, kde byla řadu let primadonou operního souboru. S jejími citlivými a promyšlenými výkony se často mohli setkávat i návštěvníci Národního divadla při jejích četných hostováních.

Jaroslav ale odešel studovat do Kladna na hornickou průmyslovku. Rád zpíval a ve třetím ročníku se úspěšně zúčastnil soutěže LUT. Jeho učitelka zpěvu Růžena Tomášková, spolužačka jeho sestry Stanislavy, správně rozeznala Jaroslavův talent a připravila jej ke zkouškám na konzervatoř. Studoval u profesora Konstantina Karenina, první dva roky ještě dálkově, od třetího ročníku už jako řádný posluchač. V té době už zpíval v Českém pěveckém sboru.

V roce 1960 jej tehdejší šéf opery Jihočeského divadla Emil Křepelka angažoval do Českých Budějovic, kde teprve dva roky předtím byl ustanoven samostatný operní soubor. Křepelka byl zkušený dirigent s dlouholetou praxí korepetitora a dirigenta v Janáčkově opeře a souboru, do jehož čela byl postaven, věnoval všemožnou péči. Výborně odhadl Součkovy přednosti a ty zpěvák hned v první roli, do níž ho obsadil, prokázal. Postava krále Vladislava ve Smetanově Daliborovi byla dobrá volba. Král Vladislav pak sehrál v Součkově kariéře téměř osudovou roli. Po něm následoval Escamillo v Bizetově Carmen, titulní role ve Verdiho Rigolettovi, carevič Afron v Zlatém kohoutkovi Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, Krušina v Prodané nevěstě, Scarpia v Pucciniho Tosce a doktor Malatesta v Donizettiho Donu Pasqualovi. Zájem o zpěváka projevila nejen ostravská a brněnská opera, ale i tehdejší Mekka moderní operní interpretace, berlínská Komická opera reprezentovaná samotným šéfem profesorem Waltrem Felsensteinem. Souček se rozhodl pro Brno a poprvé na brněnském jevišti (tehdy se opera hrála ještě v nynějším Mahenově divadle) vystoupil v roce 1962 – a jak jinak, v roli krále Vladislava.

Od nové divadelní sezony 1962–1963 se stal členem Janáčkovy opery. S René Tučkem, přesně o měsíc mladším, který stejně jako on přišel do Brna z Českých Budějovic, vytvořili dokonale se doplňující dvojici, kterou Brnu mohla ostatní česká operní divadla závidět. Po králi Vladislavovi přišel na řadu Escamillo z Carmen a Vok z Čertovy stěny a v květnu 1963 se Jaroslav Souček poprvé setkal s rolí, která se stala jednou z jeho nejmilejších, s Bohušem ve Dvořákově Jakobínu.

Jaroslav Souček byl ideálně disponován pro velké barytonové role českého klasického repertoáru. S klidným svědomím můžeme prohlásit, že česká opera v něm získala po Václavu Bednářovi dalšího smetanovského pěvce. Jeho lahodná kantiléna, citlivá práce s hlasem a promyšlený herecký projev, korespondující s požadavky partitury (ach, kde ty dávné sněhy jsou?!) způsobily, že se ve své době stal ideálním představitelem dotyčných postav. Jeho výkony byly po právu mnohokráte oceněny, v roce 1975 mu byla za jeho zásluhy o interpretaci Smetanova díla udělena Medaile Bedřicha Smetany. Ztvárnil prakticky všechny čelné smetanovské barytonové role včetně postavy lodníka Antonia ve fragmentu Violy, ovšem s výjimkou Braniborů v Čechách, s nimiž se na jevišti nesetkal. Jeho parádní rolí byl především Vok z Čertovy stěny.

Ve Fibichově Šárce ztělesnil roli Přemysla, z jeho janáčkovských postav si připomeňme trojroli Spisovatel, Oblačný, Vacek Bradatý ve Výletech páně Broučkových, Kuligina v Kátě Kabanové, Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos a především roztomilého Haraštu v Příhodách lišky Bystroušky, s nímž absolvoval řadu zahraničních zájezdů Janáčkovy opery. Skvělý byl jeho Šiškov v Janáčkově posledním díle, opeře Z mrtvého domu.

V Brně měl možnost často se setkat s operami Bohuslava Martinů. Byl panem Justem ve světové premiéře Trojího přání, Theseem v Ariadně, rytířem Ripafrattou v Mirandolině, v němž prokázal i své komediální charakterizační schopnosti, při druhém uvedení Řeckých pašijí v roce 1979 vystoupil i v roli Fotise, kterého později úspěšně ztvárnil v Národním divadle.

Nastudoval také postavu Thesea v Ariadně, která byla v rámci Miniopery uvedena na scéně Reduty s krátkými operami Daria Milhauda na antické motivy, v nichž se rovněž úspěšně prezentoval.

Účinkoval také v řadě původních českých operních novinek, jež tehdy Janáčkova opera promyšleně uváděla. Byly to například role Polonia v opeře Karla Horkého Jed z Elsinoru, Budečského ve Svítání téhož autora, Antifolus efeský v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího, titulní role v operním apokryfu Ilji Hurníka Diogenes a hlavní mužská role Něchljudova v Cikkerově Vzkříšení.

V Brně si Jaroslav Souček vybudoval základ postav světového operního repertoáru. Jednalo se především o postavy v dílech Giuseppe Verdiho – titulní role ve Falstaffovi, Amonasro v Aidě, Don Carlos v Síle osudu, hrabě Luna v Trubadúru, otec Germont v Traviatě či markýz Posa v Donu Carlosovi. Připočtěme k tomu postavy z oper Giacoma Pucciniho (Scarpia v Tosce, konzul Sharpless v Madame Butterfly, Silvio v Komediantech), Figara v Rossiniho Lazebníku sevillském anebo z francouzského repertoáru Valentina v Gounodově Faustovi a Markétce. S Mozartovou tvorbou se setkal v roli Masetta v Donu Giovannim, v Beethovenově Fideliovi ztvárnil nejenom postavu ministra Dona Fernanda, který jako deus ex machina přichází, aby ohlásil vítězství orba, ale zpíval také zlosyna Pizzara.

Jeho skvělou rolí byl Golaud v Jílkově a Páskově pozoruhodném představení Pelléa a Mélisandy Clauda Debussyho, styl jeho tvorby mu byl mimořádně blízký.

Z jeho postav v ruském repertoáru jmenujme titulní role v Evženu Oněginovi, Knížeti Igorovi, dále knížete Jeleckého v Pikové dámě anebo Dona Ferdinanda v Prokofjevových Zásnubách v klášteře. V Brně se také vrátil k postavě Afrona ve Zlatém kohoutkovi. V Moniuszkově polské národní opeře Halka ztvárnil postavu Jánuše.

Velmi zajímavý je výčet Součkových postav v moderním světovém repertoáru. Na prvním místě bych jmenoval roli, která zdánlivě byla zcela proti jeho naturelu, Doktor Schön v československé premiéře Bergovy Lulu, jehož ztvárnil mimořádně přesvědčivě.

Dále to pak byl Král v Orffově Chytračce, Soudce mrtvých v Dessauově Odsouzení Lukullově, Ivan Ivanovic v Šostakovičově Nosu a především Porgy v československém prvním provedení Gershwinovy „černošské“ opery Porgy a Bess. Bylo jen otázkou času, kdy se o Jaroslava Součka začne zajímat Národní divadlo, kde hostoval poprvé v titulní roli Rigoletta už v roce 1965. Následovala drobnější úložka v Juliettě Bohuslava Martinů a od roku 1970 se Jaroslav Souček v Národním objevoval už pravidelně (v lednu 1970 to byl symptomaticky opět král Vladislav).

Z dalších postav se zmiňme o Escamillovi v Carmen, Tomšovi v Hubičce, Bohušovi v Jakobínu, Valentinovi v Gounodově Faustovi a Markétce a Figarovi v  Lazebníku sevillském. V únoru 1979 poprvé v jedné z repríz ztvárnil roli kapitána Balstroda v Brittenově Peteru Grimesovi, do níž byl obsazen jako host. Po prázdninách toho roku jej zpíval a hrál už jako plnoprávný člen Národního divadla. Jeho první rolí, kterou se představil jako angažovaný sólista při premiéře, byl Don Manuel ve Fibichově Nevěstě messinské, jenž se stal jednou z jeho profilových rolí.

Po něm následovala postava Lescauta v Pucciniho Manon Lescaut a Knížete Otakara ve Weberově Čarostřelci.

Jaroslav Souček si zopakoval na naší první operní scéně s nemenším úspěchem než v Brně dlouhou řadu svých rolí. Z postav v české operní literatuře k nim přibyl například Bohumír z Bouillonu v Dvořákově Armidě anebo Roderich ve Vandě. V Řeckých pašijích Bohuslava Martinů se stal pravidelným interpretem kněze Fotise, zopakoval si Pana Justa v Trojím přání a zpíval náročné sólo v Kyliánově baletním ztvárnění Polní mše. Z původních českých novinek je třeba jmenovat titulní roli ve Fischerově opeře Copernicus, jež vznikla u příležitosti stého výročí Národního divadla, a postavu Beralda v Pauerově opeře Zdravý nemocný. Z postav soudobé světové tvorby se zmiňme o Locitovi v Brittenově Žebrácké opeře, jednou z jeho znamenitých kreací byl Courvoisier v Cikkerově Hře o lásce a smrti.

Jaroslav Souček účinkoval rovněž často na koncertních podiích, po léta byl pedagogem na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění a na Konzervatoři v Českých Budějovicích.

Ani po odchodu do důchodu v roce 1997 se Jaroslav Souček nevzdal zcela divadelní činnosti. I v jeho případě máme k dispozici přesný záznam o počtu představení, v nichž účinkoval. Bylo jich celkem 2.312. Tím posledním byl podle záznamů, které mně byly dostupné, opět král Vladislav v Českých Budějovicích v lednu 2002.

Jaroslav Souček zemřel 12. ledna 2006 v Praze.