Vzpomínka na Emericha Gabzdyla

Před dvaceti lety, 12. září 1993, zemřel poslední z trojice patriarchů českého baletu dvacátého století, dlouholetý šéf ostravského baletního souboru Emerich Gabzdyl. Byl o tři roky mladší než Psota a Machov, letos by 20. července oslavil své 105. narozeniny.Narodil se jako nejmladší z dětí v početné rodině mistra elektrikáře na jámě Louis (později důl Jeremenko) v hornických a hutnických Vítkovicích, které tehdy v roce 1908 byly ještě samostatným městem. Součástí Ostravy se staly až v roce 1924. V rodině existoval velmi vřelý vztah k hudbě, jeho starší bratr Jan si zvolil hudbu jako životní povolání a byl po léta korepetitorem ostravského divadla. Emericha od dětství lákalo divadlo, kterému nakonec zasvětil svůj život.

Rozhodujícím momentem byl vznik Národního divadla moravskoslezského v roce 1919. Mladý ambiciózní ředitel Václav Jiřikovský hodlal v prudce se rozvíjející Ostravě vybudovat divadlo po všech stránkách reprezentativní a kvalitní. Odhodlal se ke kroku, jenž v té době vůbec nebyl běžný. Zřídil samostatný baletní soubor a do jeho čela povolal zkušeného baletního světoběžníka, římského rodáka Achille Viscusiho, výtečného sólistu a zkušeného choreografa, který působil na řadě evropských scén včetně Vídně a Berlína, pracoval (podobně jako později Psota) i v Brazílii a Argentině a v letech 1901–1912 byl šéfem baletu Národního divadla. Viscusi začal s velkým rozmachem budovat soubor. Hned v první sezoně nasadil takové tituly, jako byla Coppélia Leo Délibese, či dokonce Čajkovského Labutí jezero. K tak náročnému programu, jaký si Viscusi předsevzal, potřeboval patřičný soubor. Do hledáčku možných adeptů se dostal i mladý chlapec z dělnické kolonie okouzlený tanečním uměním, Emerich Gabzdyl. Viscusi velmi dobře rozeznal jeho talent a možnosti a poskytl mu všemožnou péči pro jeho umělecký růst. Ve svých čtrnácti letech začíná Emerich Gabzdyl tančit v baletním souboru, o rok později v roce 1923 se stává řádným členem baletu.V roce 1923 končí ostravská baletní idyla. Plány ředitele Jiřikovského byly příliš smělé. Ostrava na ně nebyla ještě zdaleka připravena, finanční potíže se množily a zklamaný Václav Jiřikovský Ostravu opouští. Achille Viscusi ještě stihne na jaře 1924 uvést Nedbalovu Pohádku o Honzovi a rovněž Ostravu opouští. Na pozvání Oskara Nedbala odchází ve funkci baletního šéfa do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde v plné svěžesti choreografuje a tančí stěžejní role až do svého penzionování v roce 1930.

Jeho žák zatím v Ostravě pilně účinkuje jak v občasných baletních představeních, tak v operách a operetách. Měsíc před svými osmnáctými narozeninami, v červnu 1926, vytváří svou první choreografii pro Gounodovu operu Romeo a Julie. Následuje několik choreografií dalších, například do opery Karla Goldmarka Královna ze Sáby či pro Kálmánovu Čardášovou i Cirkusovou princeznu.

Rozhodující zlom pro Gabzdyla přišel v roce 1927. Ředitel ostravského divadla, dlouholetý přední herec slavné zlaté gardy pražského Národního divadla, Miloš Nový, který se rozhodl zkusit si to v Ostravě jako ředitel, chtěl navázat na Jiřikovského zakladatelské úsilí včetně investic do činnosti baletu. Do Ostravy pozval tehdy velmi slavného německého choreografa profesora Maxe Semmlera, aby tam nastudoval své parádní číslo, baletní kompozici na hudbu Richarda Strausse Legenda o Josefovi. Semmler si do role Josefa obsadil devatenáctiletého Emericha Gabzdyla a tato role se pro něj stala startovní pozicí k velké baletní kariéře.Mimořádný úspěch nejprve vedl k tomu, že Gabzdyl opouští Ostravu a odchází za svým učitelem Viscusim do Bratislavy, kterou ovšem záhy opouští a jeho kroky vedou k Semmlerovi. S ním účinkuje v představeních Legenda o Josefovi v Německu, Rakousku a Švýcarsku a v roli jeho asistenta působí v Berlíně při výuce klasického baletu.

Berlínský pobyt a spolupráce se Semmlerem měly pro Gabzdylův umělecký vývoj rozhodující význam. Jsa výtečně připraven od Viscusiho pro klasický balet, poznal u Semmlera moderní výrazový tanec, který tehdy ovládal moderní taneční německou scénu, a symbióza těchto dvou stylů pro něj měla nedocenitelný význam. Emerich Gabzdyl se ve svých vzpomínkách ke svému berlínskému pobytu často a rád vracel a uměl zaníceně popsat ostře pulzující život evropské kulturní a umělecké metropole, kterou tehdy Berlín byl.

Černý pátek na newyorské burze ovšem postupně zcela proměnil život. Hospodářská krize, která v Německu probudila k aktivitě extrémní živly všech barev a především té hnědé, způsobila, že pobyt pro cizince začal být v Německu neúnosný. Emerich Gabzdyl tedy opouští Berlín a vrací se do vlasti.

V Brně se po odchodu Ivo Váni Psoty uvolnilo místo prvního sólového tanečníka. Choreografka Máša Cvejičová angažuje Emericha Gabzdyla. Hned po příchodu přebírá úspěšně role Abderama v Glazunovově Raimondě a Šalamouna v baletu Ottorina Respighiho Belkis, královna ze Sáby. Následují další špičkové výkony jako Pavouk v Rousellově Pavoučí hostině, Apollón v baletu Igora Stravinského Apollón a múzy a v titulní roli Prokofjevova baletu Marnotratný syn. Ve Špalíčku Bohuslava Martinů tančí Umrlce a Ženicha.

Významným mezníkem Gabzdylova uměleckého života je únor 1935. Prvního dne tohoto měsíce je v jeho choreografii v rámci večera Slovanské obrázky v tanci provedena pod názvem O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil československá premiéra Prokofjevova baletu Šut, v němž rovněž ztvárnil titulní roli. 23. února byla v Divadle Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo) pod taktovkou Antonína Balatky a v režii Rudolfa Waltera uvedena světová premiéra Her o Marii Bohuslava Martinů, pro níž Emerich Gabzdyl vytvořil choreografii a sám v ní tančil roli Ďábla. Obě chorografie byly přijaty velmi kladně a bylo zřejmé, že Gabzdylův další umělecký vývoj se bude ubírat tímto směrem.

V roce 1936 se do Brna vrací Ivo Váňa Psota. Gabzdyl je sice protagonistou jeho první inscenace po návratu Baletní povídky o lásce, v níž tančí hlavní role ve všech třech baletech (Schumannův Karneval, Šeherezáda Rimského-Korsakova a Rossiniho Vzpoura hraček) stejně jako v Balakirevově Tamaře, je ale jasné, že pro druhého ambiciózního mladého choreografa nebude vedle Psoty v Brně místo.

V té chvíli se ozve rodná Ostrava. Město, které se dynamicky rozvíjelo ve dvacátých letech, bylo hluboce zasaženo hospodářskou krizí. Hrozilo dokonce uzavření divadla. Baletní soubor byl minimalizován do podoby ryze služebního tělesa a po tři roky (1932–1934) nebyl schopen vyprodukovat jedinou vlastní premiéru, což na vlastní kůži krutě pocítil tehdejší ostravský choreograf Saša Machov. V polovině třicátých let se situace začala výrazně zlepšovat a ředitel divadla Ladislav Knotek se rozhodl vytvořit v Ostravě kvalitní baletní soubor a do divadla povolal z Brna Emericha Gabzdyla. A byla to výborná volba.Gabzdyl se na jaře 1938 v ostravském divadle uvedl choreografiemi k operám Georgese Bizeta Lovci perel a Antonína Dvořáka Král a uhlíř a k operetě Josefa Stelibského Byli jsme a budem. A po prázdninách se s veškerou vehemencí pustil do své budovatelské práce, jak jeho činnost označil velký znalec jeho díla Vladimír Vašut.

Na tomto místě je naprosto nezbytné si uvědomit, že Gabzdyl se ocitl v Ostravě ve zcela jiné situaci, než byl Psota v Brně (anebo po válce Machov v Praze). Zatímco oba jeho o něco starší vrstevníci měli možnost realizovat své vize v přece jenom již „zavedených“ souborech, v kulturních centrech s velkou divadelní a hudební tradicí a s publikem, které bylo schopno vnímat v daleko větší míře náročnější tvůrčí pokusy, Gabzdyl v Ostravě musel po patnáctileté přestávce, jež vznikla od chvil, kdy se v Ostravě snažil vdechnout život baletnímu umění jeho velký učitel Achille Viscusi, začínat doslova na „zelené louce“.

Jeho aktivity byly enormní. Ve své první ostravské sezoně 1938–1939 nastudoval svůj první celovečerní balet, Čajkovského Louskáčka, což byla jak vzhledem k potřebám budování souboru, tak vzhledem ke složení divácké obce skvělá volba. Nastudoval taneční vložky do dvanácti operetních a sedmi operních inscenací, participoval rovněž na činoherních premiérách Babičky a Strakonického dudáka. A vedle toho tančil ve všech představeních, kde to bylo zapotřebí, a leckde byl v tehdejších podmínkách divadelního provozu i nucen využít na scéně svého lahodně znějícího tenoru a schopnosti výrazné herecké charakterizace.

V intenzitě svého pracovního nasazení pokračuje neúnavně i v dalších sezonách. Po Louskáčkovi následuje Nedbalův dětský balet Z pohádky do pohádky, Délibesova Coppélia uvedená v jednom večeru s Čajkovského Italským capricciem a Nedbalovým Valse triste, Bayerovou Královnou loutek. Vrcholem první fáze Gabzdylova ostravského tvůrčího období je Baletní triptych složený z Mozartových Maličkostí, Schumannova Karnevalu a Joana ze Zarissy německého autora Wernera Egka, kde se blýskl skvělou interpretací titulní role. Tento večer nastudoval pod taktovkou budoucího významného interpreta díla Leoše Janáčka, Františka Jílka.

Uzavření českých divadel v době okupace sice přerušilo slibně se rozvíjející činnost souboru, ale nepřerušilo Gabzdylovy aktivity. V trojici s dirigentem Vladimírem Brázdou a režisérem Janem Paclem organizují spolu s herci, zpěváky a tanečníky divadla vystoupení, s nimiž jezdí po ostravském regionu, a dle možností se snaží, aby i v těch nejskromnějších podmínkách česká kultura žila.

Ve spolupráci s dirigentem Brázdou a režisérem Paclem také připravil první hudební premiéru obnoveného českého divadla, Nedbalovu Polskou krev, která se konala 26. května 1945, a zcela logicky se také jako choreograf podílí na první poválečné operní premiéře, kterou byla 8. září 1945 Smetanova Prodaná nevěsta uvedená pod taktovkou Františka Jílka v režii Jana Pacla.

27. února 1946 se otevře opona při první poválečné baletní premiéře divadla, kterou je Nedbalův Andersen. A Gabzdyl pokračuje v nezměněném tempu. Vrací se k Šeherezádě, s níž v jednom večeru uvádí Konjovičovy Čočecké tance a Musorgského Obrázky z výstavy, na ostravské scéně se v jeho choreografii objevují Dvořákovy Slovanské tance, Janáčkovy Lašské tance a Lowiczké tance polského autora Jana Adama Maklakiewicze. Uvádí balet Karola Szymanovského Zbojnící (Harnasie).Poprvé se v Ostravě v jeho choreografii objevuje Prokofjevův balet Romeo a Julie, kde si zatančil titulní mužskou roli. Na jeho choreografickém repertoáru pochopitelně nemůže chybět Labutí jezero, v němž tančí Rudovouse. Pečuje o uvádění baletních novinek, v roce 1951 uvádí v jednom večeru dva nové původní balety, Zbojníka Ondráše Ilji Hurníka a balet Jiřího Šusta Mír. Pokračuje jeho spolupráce s operou, činohrou i operetou, v opeře si dokonce zarežíruje Bizetovu Carmen a Strašidelný dvůr Stanislava Moniuszka, a pilně se věnuje činnosti pedagogické. Nejprve v rámci divadla, posléze jeho aktivity vrcholí založením tanečního oddělení ostravské konzervatoře.

V letech 1953–1954 Ostravu nakrátko opouští, odchází do Prahy vyučovat choreografii na Akademii múzických umění, ale vrací se do Ostravy, aby pokračoval v nastoupeném díle. Jeho první premiérou po návratu je obnovené Labutí jezero a následuje další novinka, Honza a čert Jarmila Burghausera. Po Čajkovského Spící krasavici přichází Asafjevova Bachčisarajská fontána s jeho slavným Girejem, Sněhurka Zbyňka Vostřáka a v roce 1957 připomene třicet let od slavné premiéry Straussovu Legendu o Josefovi v jednom večeru spolu s Donem Juanem téhož autora.Z řady jeho dalších inscenací jmenujme alespoň některé. Soustavně uváděl díla soudobých českých autorů – Burghauserova Sluhu dvou pánů, Hanušovy balety Sůl nad zlato a Othella, Šťastnou sedmu Miloše Vacka, v československé premiéře uvedl Fiorellu ostravského autora Karla Kupky, Studnu lásky Arnošta Košťála a Maryčku Magdonovou Jaromíra Bažanta, v níž se skvělým způsobem prezentoval v roli starého Magdona, v níž oslavil v plné síle a svěžesti své šedesátiny a třicet let od svého příchodu na šéfovský post do ostravského baletu.

Svůj vztah k moderní baletní tvorbě demonstroval československou premiérou a především svým nastudováním Bártókova Podivuhodného mandarina, jehož uvedl v jednom večeru s Petruškou Igora Stravinského a Gershwinovou Rapsodií v modrém, kterou v programu večera zvaného Synkopy doplnilo jeho první uvedení Metamorfóz Jaroslava Ježka a Grershwinova Američana v Paříži v choreografii Pavla Šmoka, který po jeho boku v Ostravě po dva roky působil před založením Studia Balet Praha.

Ve svých šedesáti si s chutí zatančil a zazpíval blues starého černocha ve skladbě Miloše Vacka Noc je můj den, jež byla součástí baletního večera Den a noc. Jeho posledním vystoupením na ostravském jevišti byla role Sultána v Ochridské legendě Jovana Hrističe.

V roce 1970 přišla nabídka, která se neodmítá – šéfování baletu Národního divadla. Přišla v nelehké době, ale přesto si myslím, že je dobře, že přišla a že se stala správnou tečkou za celoživotním Gabzdylovým dílem. V Národním nastudoval Stravinského Svěcení jara, Maklakiewiczzovy Lowiczjké tance a řadu choreografií v představeních opery, v Ostravě ještě Vzpouru not Bohuslava Martinů, Prokofjevovu Popelku a vrátil se k Bachčisarajské fontáně.V roce 1974 odešel do důchodu. V jeho případě ovšem nešlo jenom o poklidný život v domě na ostravském předměstí Stará Bělá, v krásném prostředí na okraji lesa plném vzpomínek na Gabzdylovu činnost. Zde rád přijímal své návštěvníky, kteří byli vděčni, že mohou debatovat s mužem, který byl živou historií českého baletu. Emerich Gabzdyl i v důchodu hostoval v řadě divadel, v Ostravě si připomenul například svá berlínská léta v choreografii Kanderova Kabaretu. S velkým zájmem sledoval veškeré dění v českém baletu. Výrazně podpořil angažování mladého talentovaného choreografa Zdeňka Prokeše do ostravského souboru a pečlivě úspěchy budoucího dlouholetého šéfa brněnského baletu a posléze ředitele Národního divadlo Brno sledoval.Významná byla Gabzdylova činnost pedagogická. Pro úspěšnou baletní kariéru připravil řadu tanečnic a tanečníků. Z těch, kteří Ostravu opustili a proslavili se v Národním i jinde, připomeňme především Věru Ždichyncovou, Marcelu Martiníkovou, Karla Lukšíka a především jednu z nejlepších českých primabalerín, jeho věrnou žákyni Martu Drottnerovou. Z těch, kteří zůstali Ostravě věrni, alespoň Vlastu Pavelcovou, Julii Jastřembskou, jež po ukončení své aktivní taneční kariéry se s velkým úspěchem věnovala především choreografii a pohybové složce v operních, operetních a činoherních inscenacích, svého nástupce ve funkci šéfa ostravského baletu Alberta Janíčka, pozdějšího olomouckého šéfa Karla Jurčíka a dlouholetého představitele prvooborových rolí v Ostravě Bohumila Paška.

Emerich Gabzdyl zemřel v Ostravě 12. září 1992. Jeho popel je uložen na hřbitově ve Staré Bělé nedaleko od domu, v němž žil, v hrobě s krásným výhledem směrem k Beskydám. Plně se připojuji k názoru Vladimíra Vašuta, že na budově ostravského divadla by měly být dvě pamětní desky, jedna k poctě jeho zakladatele Achille Viscusiho a druhá k poctě jeho budovatele Emericha Gabzdyla.

Autor je někdejším dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto František Krasl, Vladimír Dvořák, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat