Vzpomínka na Trishu Brown, legendu amerického tance 20. století

Nová dávka tanečního zpravodajství nás zastihuje opět především nad premiérami, se kterými jaro nešetří. Taneční svět však není jen světem premiér, ale také ztrát – před několika dny nás opustila významná americká choreografka Trisha Brown. To a mnohé další v našem týdeníku.

Ostrava ve znamení Tří mušketýrů
Národní divadlo moravskoslezské sáhlo po literární klasice: 23. března se v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka koná premiéra původního baletu Tři mušketýři na motivy slavného románu Alexandra Dumase. Balet je výsledkem mezinárodní spolupráce.

Hudbu pro novou inscenaci vytvořil český skladatel, dirigent a klavírista Jan Kučera, což je vskutku plodný autor. Tvoří kompozice symfonické i komorní, kantátové i písňové a zároveň má na svém kontě přes třicet scénických hudeb k inscenacím pražských i oblastních divadelních scén. Je autorem symfonických úprav písní Jaroslava Ježka a několika symfonických suit složených z písní a melodií z českých filmů. Jako dirigent pravidelně spolupracuje s předními českými orchestry, s nimiž kromě klasického repertoáru provedl nebo natočil více než sto symfonických skladeb soudobých autorů, často v premiéře. V letech 2002–2010 byl jeho hlavním působištěm Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Pro taneční publikum může být zajímavé, že se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu ve spolupráci s věhlasným tanečním souborem Compagnie Marie Chouinard z Kanady provedl v červnu 2007 v pražské Sazka Aréně Stravinského Svěcení jara. V Národním divadle v Praze nastudoval několik oper a uvedl zde ve světové premiéře svoji komickou operu Rudá Marie na kontroverzní námět rozhlasového seriálu Rodinka Tlučhořových Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse. Jak mu sedí historické téma, mohou návštěvníci zhodnotit už ve středu.

Inscenace by měla být výpravnou podívanou plnou historických kostýmů a velké scénografie, zapojeny jsou i animace a projekce. Inscenátoři chtějí oživit ducha doby, kterou vnímáme jako jednu z velkých romantických ér, plnou hrdinů udatných i galantních, kteří bojují o srdce krásných dam. Choreografii vytvořil Paul Chalmer, který spolupracuje s baletem Národního divadla moravskoslezského už podruhé. V sezoně 2016/2017 nastudoval se souborem balet Popelka v neoklasickém stylu, který je mu blízký jako tanečníkovi i jako choreografovi. Jeho aktivní kariéra se také odvíjela v tomto duchu – kanadský rodák nejprve tančil na domovské scéně National Ballet of Canada, později ho zlákala Evropa a stal se členem Stuttgarter Ballett. Johna Cranka už sice zažít nemohl, ale zatančit si v jeho baletech ano. Přesídlil do souboru Les ballets de Monte Carlo Jeana-Christopha Maillota. Jeho doménou byl klasický a neoklasický repertoár. V letech 2005–2010 vedl po Uwe Scholzovi baletní soubor v Lipsku a nyní působí jako pedagog i choreograf na volné noze.

Trisha Brown
Taneční svět zastihla smutná zpráva – 18. března zemřela americká choreografka Trisha Brown (1936–2017), jedna z představitelek americké taneční postmoderny. Patřila mezi ty, které mohlo zhlédnut i české publikum: v roce 1995 vystupovala se svým souborem v Divadle Archa v rámci festivalu Tanec Praha s představením If You Couldn’t See Me.

Narodila se 21. listopadu 1936 ve Spojených státech v Aberdeenu. Jako tanečnice byla žákyní nejprve Anny Dorothy Halprin, která je považována za pionýrku postmoderního tance, absolvovala také kurzy José Limona, Merce Cunninghama, Louise Horsta a Roberta Dunna. José Limon patří ještě od období taneční moderny, hranice jednotlivých směrů je velmi křehká a prostupná jako v každém oboru. Svou dráhu začala Trisha Brown jako taneční pedagožka, ale v roce 1962 se spolu s tanečnicemi Yvonne Diner a Simone Forti stala zakladatelkou souboru Judson Church Dance Theatre, jednoho z nejvýznamnějších souborů, který v šedesátých letech ve Spojených státech působil. Uvedla v něm řadu choreografií, které byly průlomové a přinášely nový pohled na taneční umění – Trillium (1962), Lightfall (1963), Rulegame (1964), ve svých choreografiích objevovala výjimečnost každodennosti, zapojovala do tance civilní projev, improvizační cvičení jako součást choreografické tvorby. Některé choreografie byly autobiografické (Homemade, Dance with Duck’s Head). Spolu se Stevem Partonem, který je známý jako zakladatel kontaktní improvizace, a dalšími tanečníky založila soubor Grand Union.

V roce 1970 založila také svou vlastní skupinu – Trisha Brown Company. Byla tanečnicí, choreografkou, šéfkou souboru, celkem vytvořila přes sto choreografií, ale také grafičkou, jejíž práce se ocitly v množství muzeí moderního umění. A muzea a galerie se staly často místy, kde své kreace uváděla. A nebyly to jen galerie, ale také městská krajina, například Man Walking Down the Side of a Building (1970), Walking on the Wall (1971), Spiral (1974). Minimalismus a konceptualismus inspiroval její choreografickou sérii Accumulations (1971–1975), tanec odvozený od matematických sekvencí. Hledala souvislosti mezi postavou a prostředím, tvořila ale i naopak – v choreografii Locus (1975) vytvořila virtuální, imaginární prostor pro tančící tělo.

V choreografii Watermotor (1978) ji zachytila filmařka Babette Mangolte.

Trisha Brown rozvíjela principy improvizace, svůj systém nazvala „memorized improvisation“, tedy cosi jako naučená improvizace. V jejím tanečním projevu i v choreografické imaginaci hrála roli inteligence samotného těla, propojení mysli a těla. Jako virtuózní tanečnice měla nepřeberné množství materiálu, který jí k práci poskytovalo její vlastní tělo. Mezi série improvizovaných forem patří například Glacial Decoy (1979). Spolupracovala s mnoha současnými umělci: Fujiko Nakaya, Donald Judd, Nancy Graves, Terry Winters, Elizabeth Murray, skladatelé Robert Ashley, Laurie Anderson, Peter Zummo, Alvin Curran, Salvatore Sciarrino, Dave Douglas a další. Proces spolupráce s umělci jiných žánrů pro ni byl manifestací principu tvůrčí činnosti.