Vzpomínka na Trishu Brown, legendu amerického tance 20. století

Týden s tancem (12) - od 22. do 28. března 2017. V dnešním vydání najdete: Ostrava ve znamení Tří mušketýrů. Trisha Brown 1936–2017. Malá vzpomínka: brněnská balerína Máša Cvejičová. Za tancem do Národní galerie.

Nová dávka tanečního zpravodajství nás zastihuje opět především nad premiérami, se kterými jaro nešetří. Taneční svět však není jen světem premiér, ale také ztrát – před několika dny nás opustila významná americká choreografka Trisha Brown. To a mnohé další v našem týdeníku.

 

Ostrava ve znamení Tří mušketýrů
Národní divadlo moravskoslezské sáhlo po literární klasice: 23. března se v 18.30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka koná premiéra původního baletu Tři mušketýři na motivy slavného románu Alexandra Dumase. Balet je výsledkem mezinárodní spolupráce.

Hudbu pro novou inscenaci vytvořil český skladatel, dirigent a klavírista Jan Kučera, což je vskutku plodný autor. Tvoří kompozice symfonické i komorní, kantátové i písňové a zároveň má na svém kontě přes třicet scénických hudeb k inscenacím pražských i oblastních divadelních scén. Je autorem symfonických úprav písní Jaroslava Ježka a několika symfonických suit složených z písní a melodií z českých filmů. Jako dirigent pravidelně spolupracuje s předními českými orchestry, s nimiž kromě klasického repertoáru provedl nebo natočil více než sto symfonických skladeb soudobých autorů, často v premiéře. V letech 2002–2010 byl jeho hlavním působištěm Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Pro taneční publikum může být zajímavé, že se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu ve spolupráci s věhlasným tanečním souborem Compagnie Marie Chouinard z Kanady provedl v červnu 2007 v pražské Sazka Aréně Stravinského Svěcení jara. V Národním divadle v Praze nastudoval několik oper a uvedl zde ve světové premiéře svoji komickou operu Rudá Marie na kontroverzní námět rozhlasového seriálu Rodinka Tlučhořových Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse. Jak mu sedí historické téma, mohou návštěvníci zhodnotit už ve středu.

Inscenace by měla být výpravnou podívanou plnou historických kostýmů a velké scénografie, zapojeny jsou i animace a projekce. Inscenátoři chtějí oživit ducha doby, kterou vnímáme jako jednu z velkých romantických ér, plnou hrdinů udatných i galantních, kteří bojují o srdce krásných dam. Choreografii vytvořil Paul Chalmer, který spolupracuje s baletem Národního divadla moravskoslezského už podruhé. V sezoně 2016/2017 nastudoval se souborem balet Popelka v neoklasickém stylu, který je mu blízký jako tanečníkovi i jako choreografovi. Jeho aktivní kariéra se také odvíjela v tomto duchu – kanadský rodák nejprve tančil na domovské scéně National Ballet of Canada, později ho zlákala Evropa a stal se členem Stuttgarter Ballett. Johna Cranka už sice zažít nemohl, ale zatančit si v jeho baletech ano. Přesídlil do souboru Les ballets de Monte Carlo Jeana-Christopha Maillota. Jeho doménou byl klasický a neoklasický repertoár. V letech 2005–2010 vedl po Uwe Scholzovi baletní soubor v Lipsku a nyní působí jako pedagog i choreograf na volné noze.

 

Trisha Brown
Taneční svět zastihla smutná zpráva – 18. března zemřela americká choreografka Trisha Brown (1936–2017), jedna z představitelek americké taneční postmoderny. Patřila mezi ty, které mohlo zhlédnut i české publikum: v roce 1995 vystupovala se svým souborem v Divadle Archa v rámci festivalu Tanec Praha s představením If You Couldn’t See Me.

Narodila se 21. listopadu 1936 ve Spojených státech v Aberdeenu. Jako tanečnice byla žákyní nejprve Anny Dorothy Halprin, která je považována za pionýrku postmoderního tance, absolvovala také kurzy José Limona, Merce Cunninghama, Louise Horsta a Roberta Dunna. José Limon patří ještě od období taneční moderny, hranice jednotlivých směrů je velmi křehká a prostupná jako v každém oboru. Svou dráhu začala Trisha Brown jako taneční pedagožka, ale v roce 1962 se spolu s tanečnicemi Yvonne Diner a Simone Forti stala zakladatelkou souboru Judson Church Dance Theatre, jednoho z nejvýznamnějších souborů, který v šedesátých letech ve Spojených státech působil. Uvedla v něm řadu choreografií, které byly průlomové a přinášely nový pohled na taneční umění – Trillium (1962), Lightfall (1963), Rulegame (1964), ve svých choreografiích objevovala výjimečnost každodennosti, zapojovala do tance civilní projev, improvizační cvičení jako součást choreografické tvorby. Některé choreografie byly autobiografické (Homemade, Dance with Duck’s Head). Spolu se Stevem Partonem, který je známý jako zakladatel kontaktní improvizace, a dalšími tanečníky založila soubor Grand Union.

V roce 1970 založila také svou vlastní skupinu – Trisha Brown Company. Byla tanečnicí, choreografkou, šéfkou souboru, celkem vytvořila přes sto choreografií, ale také grafičkou, jejíž práce se ocitly v množství muzeí moderního umění. A muzea a galerie se staly často místy, kde své kreace uváděla. A nebyly to jen galerie, ale také městská krajina, například Man Walking Down the Side of a Building (1970), Walking on the Wall (1971), Spiral (1974). Minimalismus a konceptualismus inspiroval její choreografickou sérii Accumulations (1971–1975), tanec odvozený od matematických sekvencí. Hledala souvislosti mezi postavou a prostředím, tvořila ale i naopak – v choreografii Locus (1975) vytvořila virtuální, imaginární prostor pro tančící tělo.

V choreografii Watermotor (1978) ji zachytila filmařka Babette Mangolte.

Trisha Brown rozvíjela principy improvizace, svůj systém nazvala „memorized improvisation“, tedy cosi jako naučená improvizace. V jejím tanečním projevu i v choreografické imaginaci hrála roli inteligence samotného těla, propojení mysli a těla. Jako virtuózní tanečnice měla nepřeberné množství materiálu, který jí k práci poskytovalo její vlastní tělo. Mezi série improvizovaných forem patří například Glacial Decoy (1979). Spolupracovala s mnoha současnými umělci: Fujiko Nakaya, Donald Judd, Nancy Graves, Terry Winters, Elizabeth Murray, skladatelé Robert Ashley, Laurie Anderson, Peter Zummo, Alvin Curran, Salvatore Sciarrino, Dave Douglas a další. Proces spolupráce s umělci jiných žánrů pro ni byl manifestací principu tvůrčí činnosti.

Světové uznání jí přinesla zejména choreografie Set and Reset (1983), na které spolupracovala s výtvarníkem Robertem Rauschenbergem a skladatelkou Laurie Anderson a která měla premiéru na festivalu Next Wave organizovaném Brooklyn Academy of Music. Jejím základem byly skupiny tanečních sekvencí známých pod názvem Unstable Molecular Cycle, postavené na základě její metody improvizace.

Trisha Brown své tanečníky nutila k velkým fyzickým výkonům, její choreografie byly abstraktní, ale také výsostně divadelní. S cyklem Back to Zero Cycle (1990–1994) se vydala do nového „terénu“ a zkoumala „nevědomý“ pohyb.

V roce 1987 spolupracovala s režisérkou Linou Wertmüller jako tanečnice na Bizetově Carmen, a to ji inspirovalo k další divadelní tvorbě – operní režii, které se věnovala v polovině devadesátých let. Začala se věnovat klasické hudbě, Johannu Sebastianu Bachovi a Antonu Weberovi. Režírovala Monteverdiho Orfea (1998), poprvé v Bruselu, pak také v Londýně, Paříži a New Yorku. Později režírovala dalších pět oper. V roce 2000 uvedla celovečerní choreografii na jazzovou hudbu El Trilogy, v roce 2002 mysticky laděnou performanci Geometry of Quiet, v roce 2004 balet O Zlozony/O Composite pro pařížskou Operu, na kterém opět spolupracovala s Laurie Anderson.

Aktivně tančit přestala v roce 2008. Její poslední díla zahrnují dvě opery Jeana-Philippa Rameaua, Hippolyte et Aracie a Pygmalian (2010) s cembalistou Williamem Christiem a souborem Les Arts Florissants, mužský duet Rogues (2011) a poslední taneční dílo I’m going to toss my arms – if you catch them they’re yours (2011). Za života získala nespočet ocenění a čestných doktorátů na amerických univerzitách, francouzská vláda jí udělila Řád umění a literatury. Odchází jedna z legend amerického tance dvacátého století.

 

Malá vzpomínka: brněnská balerína Máša Cvejičová
V neděli 26. března uplyne čtyřicet let od úmrtí tanečnice Máši Cvejičové, jejíž kariéra byla spojena především s Národním divadlem v Brně. Byla žákyní Augustina Bergera a členkou Národního divadla Brno se stala už ve třinácti letech. Ve dvacátých letech působila jako sólistka a choreografka v divadlech v Lublani, Záhřebu a Bělehradě. Svou profesi dále rozvíjela u tanečního mistra Bonfiglia v Miláně a u slavné Olgy Preobraženské v Paříži (1932). V roce 1930 dostal její manžel, pěvec Nikola Cvejič, nabídku angažmá od ředitele Národního divadla Brně a angažmá přijal s podmínkou, že bude přijata i jeho žena jako choreografka a šéfka baletu. Oto Zítek podmínku splnil a oba umělce angažoval.

Do té doby byl šéfem brněnského souboru Ivo Váňa Psota. Máša Cvejičová se spolu s ním podílela na nastudování baletů Vítězslava Nováka Signorina Gioventù a Nikotina (1931). Samostatně uvedla Stravinského Ptáka Ohniváka nebo Glazunovovu Raymondu (též 1931). Vedle děl ruských autorů se soustředila i na moderní tvorbu Igora Stravinského (Petruška, Apollon musagètes, Svatba) nebo Sergeje Prokofjeva (Marnotratný syn). Díky svému dřívějšímu působení v jihoslovanských zemích měla vztah k jejich hudbě. Po odchodu Psoty do zahraničí měla volné pole působnosti a zejména v dirigentovi Antonínu Balatkovi našla umělecky spřízněného spolupracovníka se stejným dramaturgickým zaměřením (v letech 1919–1929 byl dirigentem Královského divadla v Lublani). V roce 1933 uvedli Balatkův balet Z Jitřní země, o rok později taneční pohádku Zlatá fantazie, k níž Balatka upravil Čajkovského hudbu. V roce 1935 uvedla balet skladatele Krešimira Baranovice Nosáček. V brněnském Národním divadle inscenovala například Pavoučí hostinu Alberta Roussela (1933), Španělské capriccio Rimského-Korsakova (1933), Polovecké tance Alexandra Borodina (1933), Špalíček Bohuslava Martinů (1933), Lašské tance Leoše Janáčka (1935), jako první u nás přivedla na scénu kontroverzní Glierův Makový květ, známý spíš podle pozdějšího překladu jako Rudý mák (1935). Po návratu Iva Váni Psoty do funkce uměleckého šéfa se stala Cvejičová šéfkou a choreografkou brněnské zpěvohry (1936–1944 a 1948–1961). Působila též jako pedagožka, v letech 1930–1944 v brněnské škole Iva Váni Psoty.

 

Za tancem do Národní galerie
Pražská Národní galerie se tance nestraní, zvláště pokud jde o sbírky moderního a postmoderního umění a příslušné doprovodné programy. V těchto dnech právě hostí představitele japonského tance, legendárního Mina Tanaku. Tanečník, který symbolizuje pomyslný most mezi tanečním Východem a Západem, vystupuje v rámci prvních dnů výstavy velkoformátových černobílých fotografií Fotosyntéza 1978–1980 od uznávaného japonského fotografa Keiichiho Tahary. Tento cyklus zkoumá vztah fyzikálního světa a těla a je výsledkem společné práce fotografa právě s tanečníkem a hercem Minem Tanakou v uvedených letech.

Na počátku této spolupráce byla výstava MA: Space/Time in Japan, která se uskutečnila v říjnu 1978 v rámci pařížského Podzimního festivalu. Pro Národní galerii fotograf vysvětluje tehdejší okolnosti: „Jak světlo ovlivňuje percepci? A co emoce? V té době jsem byl těmito otázkami posedlý. S Minem jsme se sblížili zásluhou myšlenek spojených s hnutím Body Weather, které se zabývá stěžejním okamžikem, kdy se meditace na téma fyzikálního světla potkávají s uměleckou formou v podobě lidského těla. Tento projekt se rozvinul do tří fascinujících let, v jejichž průběhu se stíraly hranice mezi objektem a subjektem v umění.“

Při portrétování Mina Tanaky ve Fotosyntéze Keiichi Tahara experimentoval s rozmanitými druhy světla, prostředí a ročních dob, ve městě i v přírodě, od Paříže, Říma a New Yorku přes Island a Bordeaux po Tokio, Kudžú-Kurihamu a Akikawa-Keikoku. Fotograf zamýšlel pozorovat, jak se tanečníkovo tělo přizpůsobuje vnějším podnětům, jak vstupuje do okolního světla. „V Bordeaux se dochovaly pozůstatky doku pro ponorky, který tam za druhé světové války postavili Němci. Připomíná obrovské plavidlo zakryté betonovými kvádry, které jej mají chránit proti náletům. V tomto rozsáhlém prostoru bez posádky, kde se osamocené lidské tělo proplétá se světlem, se mísí střípky vzpomínek se světelnými vlákny. V červnu, v době půlnočního slunce, jsme neúnavně projížděli geotermální oblasti Islandu, abychom nalezli vhodné místo na focení. Dny plynule přecházely v noci. Slunce nikdy nezapadalo. Tísnila nás lesklá černá zem a hluboký klid. Naše kroky neprovázelo nic než cvakání spouště a přetáčení filmu. Ačkoli jsme se posledních třicet pět let tímto projektem téměř nezabývali, dnes má pro nás oba mimořádný význam, protože nás navrací k počátečním východiskům naší tvorby.“

Výstavu Fotosyntéza 1978–1980 Keiichiho Tahary v prvních dnech doprovází v prostorech respiria pátého patra Veletržního paláce taneční performance Mina Tanaky, vždy od jedné do pěti hodin odpoledne. Jde o prakticky nekončící pohybovou performanci, přehlídku vytrvalosti a fyzické síly tanečníka, a zároveň dialog se zobrazením jeho těla, jak je před třiceti sedmi lety zachytil fotograf.

Min Tanaka (*1945) je českému publiku dobře známý, protože již mnohokrát vystupoval například v Divadle Archa. Sólovou dráhu kdysi zahájil cyklem improvizovaných tanečních výstupů, jež předváděl téměř nahý napříč Japonskem. Často tancoval i pětkrát denně, většinou venku, pod širým nebem. V osmdesátých letech spolupracoval s Tacumim Hidžikatou, který patří mezi zakladatelské osobnosti žánru butó. V letech 1986 až 2010 pořádal Tanaka taneční dílny vycházející z principů hnutí „Body Weather“, které „chápe tělo jako přírodní sílu: všestřednou, anti-hierarchickou a přecitlivělou na vnější podněty“.

V roce 1985 Tanaka spolu s kolegy založil Body Weather Farm se sídlem nacházejícím se čtyři hodiny na západ od Tokia, kde vyučoval na letních kurzech trvajících čtyři až pět týdnů. Výuka vedená v japonštině a angličtině se většinou zaměřovala na zvládnutí každodenních úkonů, spadajících především do oblasti zemědělských prací. Tanaka prohlašoval, že provádění těchto činností v přirozeném prostředí venkova spolu s průvodními fyzickými podněty je studentům tance samo o sobě výukou, čímž převracel tradici, podle níž bylo okolní prostředí v podřízeném postavení vůči technickým dovednostem tanečníka. V Praze Min Tanaka porvé vystoupil v roce 1984. Jeho tehdejší tajné vystoupení viděla jen hrstka zasvěcených diváků, ale od té doby se stal pro mnohé v České republice živou legendou. Tanaka byl první, kdo u nás představil butó, tanec japonské avantgardy, který se zrodil z potřeby znovu najít kořeny japonské kultury a odmítnout západní formální vzory. Sám se však stal umělcem, který rozdíly mezi kulturami překlenuje.

 

Zdroje: Národní divadlo moravskoslezské; Čítanka světové choreografie 20. století; trishabrowncompany.org; Český hudební slovník osob a institucí; Národní galerie v Praze; Divadlo Archa.