Vzpomínka na Vladimíra Vašuta

Jak jsme už informovali, ve čtvrtek po dlouhé nemoci zemřel taneční dramaturg, libretista, kritik a publicista Vladimír Vašut. Pro český tanec byl po dlouhá léta výjimečnou a nepostradatelnou osobností, která mimo jiné stála společně s Pavlem Šmokem a Lubošem Ogounem u zrodu Pražského komorního baletu.

Začínala šedesátá léta minulého století. Leccos se tehdy v životě naší společnosti začalo měnit, takže někdy tuto dobu nazýváme „zlatá“ léta šedesátá. Ony ty časy asi nebyly až tak ideální, jak se to jevilo tenkrát, ale zatuchlá atmosféra padesátých let se v každém případě měnila a tyto změny se dotkly samozřejmě i divadla.

A projevily se i v žánru, který teprve dozrával ke své dospělosti, autonomii a emancipaci – v baletu. Přicházely k nám nové informace a podněty, jež nám byly do té doby nedostupné. Prim v jejich prosazování na československé divadelní scéně měla trojice stále ještě mladých mužů, kteří ovšem za sebou už měli dosti bohaté životní i divadelní zkušenosti.

Nejstarším z nich byl Luboš Ogoun s několikaletou praxí tanečníka Národního divadla, ale také sportovního trenéra a šéfa ve dvou souborech, v baletu Armádní opery a v Plzni, odkud po čtyřletém působení přecházel do Brna. Jeho o tři a půl roku mladší kolega Pavel Šmok měl kromě jiného na svém kontě divadelní i filmovou hereckou zkušenost a choreografické působení v libereckém divadle, které právě měnil za ostravský baletní soubor.

Benjamínek této trojice, Vladimír Vašut, který právě v té době dovršil třicítku, nebyl sice sám tanečníkem, ale baletu a tanečnímu umění se věnoval jako teoretik, publicita a kritik.

Vladimír Vašut se narodil 26. března 1931 v Dolních Marklovicích na tehdy česko-německém (dnes česko-polském) pomezí nedaleko Karviné. V důsledku záboru pohraničí na podzim roku 1938 se rodina odstěhovala do Brna, kde malý Vladimír navštěvoval základní školu. Po osvobození se vrátila na Ostravsko a na ostravském gymnáziu Vladimír Vašut maturoval.

Po maturitě studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a svá studia zakončil v roce 1957 absolutoriem. Objektem jeho intenzivního zájmu ale tehdy už byl balet a tanec. Pokračoval tedy ve studiu teorie tance u našeho tehdy nejlepšího odborníka v tomto oboru, profesora Jana Reimosera na pražské AMU.

Poté Vladimír Vašut nastoupil jako odborný pracovník do Divadelního ústavu a setrval tam více než dvacet let až do roku 1983. Byl ovšem vždy všechno jiné než kabinetní vědec. Věnoval se pilně studiu všeho nového, co se v baletním světě dělo. Hodně psal, a to jak populární, tak odborné texty. Byl pohotovým a důkladným recenzentem, přísným kritikem, psal nejrůznější stati do všech druhů novin a časopisů po celém Československu a mnohé jeho texty byly publikovány i v zahraničí. Byl vynikajícím stylistou a dokázal oslovit všechny skupiny čtenářů a probudit v nich živý zájem o taneční umění a o balet.

Aktivně se od počátku zapojil do divadelního dění, především ve spolupráci s Lubošem Ogounem a Pavlem Šmoken. Ti tři doslova vydupali ze země první české samostatné moderní baletní těleso, které pod názvem Studio Balet Praha zahájilo svou činnost v roce 1964 a Vladimír Vašut se stal jeho dramaturgem.

Velice záhy si soubor vydobyl pevné místo v kontextu evropského a posléze i světového baletního dění a dosáhl toho, že se o kvalitách českého baletu vědělo ve světě.

Vladimír Vašut se nadále věnoval svým aktivitám v celé jejich šíři, v letech 1967–70 byl dramaturgem baletního souboru tehdejšího Státního divadla v Brně, dramaturgicky spolupracoval na řadě dalších programů doma i v zahraničí a pilně publikoval.

Do dějin českého baletu se výrazně zapsal jako libretista. Vytvořil více než dvě desítky baletních libret na nejrůznější, z velké části původní témata. Světový ohlas získal jeho balet Hirošima s hudbou Wiliama Bukového, který byl poprvé pod názvem A paráncs (Rozkaz) proveden 21. prosince 1962 v tehdy vynikajícím baletním souboru Balet Sopianae v maďarské Pécsi v choreografii Imre Ecka. Balet věnovaný osudu letce, který bombardoval Hirošimu, se dočkal prvního  provedení na domácí scéně v červenci 1963 v Brně v choreografii Luboše Ogouna. Ještě téhož roku jej pod původním názvem Rozkaz uvedla Věra Untermüllerová v Plzni. V řadě divadel včetně Národního divadla, kde se jeho choreografem stal Jiří Němeček, byl uváděn pod názvem Svědomí. Ve Studiu Balet Praha se inscenace dočkala 219 repríz a možnost seznámit se s ní měli diváci doslova po celém světě.

V roce 1963 nastudoval Pavel Šmok další premiéru s Vašutovým libretem. Byl jí Pygmalion skladatele Jana Ducháně. V šedesátých letech spolupracoval s hudebním skladatelem Milošem Vackem. Výsledkem byl balet Milá sedmi loupežníků na námět básně Viktora Dyka, který poprvé inscenoval šéf olomouckého baletu Josef Škoda v roce 1967. Následně byl tento balet uveden v choreografii Věry Avratové v Brně spolu s dalšími dvěma Vackovými díly na Vašutovo libreto, Meteorem, jehož choreografem byl Jiří Nermut, a Štastnou sedmou v choreografii Rudolfa Karhánka.

Řada baletů Vladimíra Vašuta vznikla ve spolupráci s Pavlem Šmokem. S mimořádným ohlasem se setkaly komické Nedbalky s hudbou Oskara Nedbala a Záskok s hudbou vídeňského operetního klasika Franze von Suppé. Šéf plzeňského baletu Gustav Voborník nastudoval v sedmdesátých letech další dvě díla, k nimž Vladimír Vašut napsal libreto. Byl to celovečerní dětský balet Buratino od Karla Odstrčila a Slunečnice slovenské skladatelky Eleny Petrové na námět Ovidiovy básně.

Karel Odstrčil byl rovněž autorem dalších dvou baletů na Vašutovo libreto: Devátá vlna, uvedená ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, a balet Pia fraus, který Pražský komorní balet nastudoval v roce 1977 na svém tehdejším působišti v Divadle Rokoko. V Pražském komorním baletu působil Vladimír Vašut jako dramaturg v letech 1984-94.

Velkou pozornost věnoval baletům, na nichž se Vladimír Vašut podílel jako libretista, neúnavný propagátor původních novinek Zdeněk Prokeš. V roce 1981 uvedl v Ostravě poprvé balet Čestmíra Gregora Horko a v devadesátých letech v Brně balety Příběh o Tristanovi a Isoldě Jarmila Burghausera a Batalion Jana F. Fischera.

Z dalších Vašutových baletních libret si připomeňme ještě balety realizované v zahraničí, kterými byly v sedmdesátých letech Pyrrhos Svatopluka Havelky v Drážďanech, Nokturno u fontány Miroslava Hlaváče v Halle a Loutkář v Magdeburku.

Vladimír Vašut je autorem řady knih věnovaných baletu. První byla Baletní libreta, která vyšla v šedesátých letech. Následovala studie věnovaná odkazu Saši Machova, jehož dílu se Vladimír Vašut celý život věnoval a které obdivoval. Dalším choreografem, kterému věnoval svou pozornost, byl ostravský Emerich Gabzdyl, jehož aktivity Vladimír Vašut dlouhodobě pečlivě sledoval a velmi oceňoval jeho mimořádný vklad ostravskému baletnímu souboru. Věnoval mu knihu V hlavní roli Emerich Gabzdyl. Dalšími jeho publikacemi jsou Pavel Šmok na přeskáčku a Svět tance a baletu, který vydali spolu s Boženou Brodskou v roce 2004.

Vladimír Vašut dlouhodobě pedagogicky působil na taneční katedře HAMU, v devadesátých letech jako docent a posléze profesor teorie tanečního umění. Mezi jeho posluchači se setkáme se jmény mnoha našich současných úspěšných choreografů.

Vladimír Vašut se věnoval aktivní činnosti publicistické a propagátorské až do chvil, než mu v tom zabránilo dlouhodobé onemocnění, kterému nakonec 2. března 2017, tedy tři týdny před svými šestaosmdesátými narozeninami, podlehl. Odešel v něm mimořádný znalec tanečního umění, výborný člověk, jenž měl v divadelních kruzích zaslouženě mnoho přátel, kteří na něj budou vděčně vzpomínat.