Vzpomínky na Letní Letnou (1): Film inspiruje cirkus

Festival Letní Letná letos naplno sytil média reportážemi a recenzemi. Nastala proto vhodná příležitost podívat se na skladbu programu a jednotlivé inscenace odlišnou optikou. Osmnáctý ročník, hlavní program a česká scéna, nastínil hned několik tematických linií, z jejichž nití lze utkat nový „koberec souvislostí“. Zajímavá oblast, která se ve spojení s přehlídkou otevřela, je film jako inspirační zdroj nebo umělecká paralela.

Filmová poetika i jeho prostředky, například střihová zkratka a herecká stylizace, se stala východiskem pro inscenaci Deer in the Headlights souboru Cirque Le Roux. Jejich příběh situovaný do 70. let 20. století přímo navázal na předchozí titul Elephant in the Room, jenž čerpal z filmu noir a děj zasadil do 30. let. Sedmdesátky a pocta starým americkým filmům se v Noci jelena (fr. název La Nuit du cerf) promítly do vizuálního vzezření (kostýmy, scéna), hudby, tanečních choreografií i typologie postav. A sám impozantní úvod – právě s využitím filmových možností naznačil, že půjde o velkolepost a hru s nadsázkou. První minuty představení patřily dlouhému nájezdu kamery. Milovníci hollywoodských velkofilmů nad dynamickým záběrem, konkretizujícím rodinné sídlo zesnulé paní Betty, jistě zaplesali. Jelen v záři reflektorů si následně na scéně doslova užíval každičký detail, vizuální i fyzický a herectví stavěl na roveň cirkusovému umu. Představitel herce z Broadway Jamese Browna (Philip Rosenberg) ostatně ve svých prvních replikách zmínil jak cenu Oscar, tak Hollywood a svým výrazem dokázal publikum uchvátit precizní dikcí, pevným postojem a plynulými přechody k artistice. Divadelně cirkusová burleska Deer in the Headlights samozřejmě není jediná, která se zhlédla v bohatosti idiomu a stvořila bizarní grotesku s excelentním cirkusem. Jeleni se ostatně procházejí i ve stejnojmenném hudebním klipu interpreta Owl City.

„Tarantinovské sekvence“ významně pozvedly představení Don´t Feed the Alligators francouzského souboru Compagnie 100 Issues. Celková atmosféra Krokodýlů se nesla v škodolibě morbidním duchu a se sarkastickou nadsázkou s odkazy k akčním krvákům Quentina Tarantina, a to zejména k filmu Kill Bill. Za využití závěsného systému a za pohonu / pomoci lidské síly dokázala artistka navodit jednu z nejpopulárnějších bojových scén snímku. Metala vysoko vzdušná salta, dokonce imitovala trik s dopadem na čepel meče. Výtečný nápad i zpracování rozčeřilo mlžný opar nad šapitó a oživilo ne zcela vyrovnanou energii představení.

Paralely s americkou kinematografií jsem našla i s představením Čekání na… Zoji Mikotové a Tondy Novotného. Při sledování pantomimických etud totiž zcela absentoval hudební doprovod či podkres. Neexistovalo nic než ticho, festivalový zvukový šum a jevištní akcí generované ruchy. Úsporně jadrná gestika a výmluvná neilustrativní mimika naplňovaly střídmě zařízený prostor malého šapitó a díky do absurdity vyvedeným pointám se do mé asociativní mapy prodralo jméno Woody Allen, Hannah a její sestry, Jasmíniny modré oči… Čekání na… bylo pro mě nejen nostalgicko-humornou sondou do spleti mužsko-ženských / lidských vztahů, ale i specifická atmosféra ne nepodobná Allenovým filmům a jejich hudební lince. Ta jako by zněla kdesi vpovzdálí z gramofonu. Nedivila bych se, kdyby v určité chvíli, například při „popíjení“ čaje z hrnečků, v nichž namísto tekutiny byly na dně svíčky (světýlka), které jim následně osvětlovaly část obličeje, zazněl jazz s praskáním starého rádia. Čekání na… bylo představením dvou legend pohybového divadla o dvou osobách, které v sobě třímá snad každý – stačí se zaposlouchat (do sebe) a podívat se (kolem sebe).

Další hlubokou sondou (nebo aspoň náznakem této snahy) do lidských tužeb a vztahů bylo Narušení Cirkusu TeTy. Dvě ženy, „metafory Venuše“: diblík a havran, šašek a královna, skála a víla… se snažily na sebe upoutat pozornost, vzájemně se vyprovokovat, najít společnou řeč bez kompromisních „ale“. Vzpomenu-li si (i díky dobovému kostýmu) na celovečerní oscarový film Narušení režiséra Jamese Mangolda, vybavím si prokreslené charaktery ženských hrdinek v psychiatrické léčebně, otázku (ne)svobody – ostrovní mikrosvěty senzitivity. Pavla Rožníčková s Veronikou Smolkovou téma „narušení“ obráběly v prostoru zaplněném židlemi, jedna dokonce visela a poskytovala možnost závěsné akrobacie nebo oporu pro balancování ve vzduchu. Židle v kruhu mohou / mohly odkazovat ke kolektivnímu sezení, ale současně k čemukoliv naprosto vzdálenému. Otevřená skica jako by sázela na asociativní proud každého z diváků.

Při sledování představení Konkurz „Baby Losers“ – nováčků souboru Losers Cirque Company si starší generace mohla letmo vzpomenout na Formanův Konkurs z roku 1963, anebo hledat trochu vzdálenější souvislosti v americkém muzikálu Chorus Line. Představení i zmíněné filmy pracovaly s autentickými výpověďmi účastníků výběrového řízení. Odlišnost sebeprezentací pak tkvěla v dispozicích aktérů. Losers za spojnici všeho dění využili cirkusových dovedností a pro boj o jedno jediné místo šli až na dřeň, k viditelnému fyzickému vyčerpání. Oproti tomu MiMJOVÉ v režii Radima Vizváryho se vydali radostnou cestou komiksových hrdinů a animovaných filmů. Pro své postavy zvolili tvůrci pestré barvy, akční souboje a triky, podpořené zvukovým designem, jemuž vévodila pohádková nadsázka.

Kreslenou pohádkou o bájném zámku v oblacích (režie Hajao Majazaki) se patrně inspiroval i Tomáš Pintér a jeho AirGym ART Company. Artistická čísla spojená pod název Hotel Laputa byla situována především do vzduchu. Ve finále šlo o přehlídku špičkových akrobatických dovedností v závěsné akrobacii a inovativní přístup k visení. Narativ představení se sice animované „předlohy“ nikterak nedotýkal, ale už jen představa mýtické země v mracích dodávala jednotlivým vystoupením punc tajemné nadstavby.

A nakonec se zastavím u české dokumentární tvorby, konkrétně u snímku Český sen z roku 2004, v němž Filip Remunda a Vít Klusák natočili přípravu otevření fiktivního hypermarketu. Úvod představení Vpřed plzeňské skupiny Žongléros Ansámbl začínal podobně jako jedna z filmových scén, v níž se nedočkaví a důvěřiví lidé ženou vstříc ničemu – k místu, na kterém dle reklamy mělo stát nákupní centrum. Plzeňští shodně s provokací dokumentaristů nazírali na spotřební pohnutky (šílenství) a ke svému sdělení si vystačili s pohybem a nákupním vozíkem. Divadelně zajímavý kus šetřil s adrenalinem a namísto efektních výkonnostních prvků pro metaforu konzumního pohlcení rozvíjel fyzicky dostupné nonverbální roviny.

Vzpomínky na Letní Letnou číslo osmnáct se jemně dotkly paralel s uměním kinematografie.

Deer in the Headlights
Režie: Charlotte Saliou
Autoři: Lolita Costet, Charlotte Saliou, Grégory Arsenal, Philip Rosenberg, Yannick Thomas, Valerie Benoit, Mason Ames
Hrají: Lolita Costet, Grégory Arsenal, Philip Rosenberg, Yannick Thomas, Valerie Benoit, Andrei Anissimov
Hudba: Alexandra Stréliski
Kostýmy: Clarisse Baudinière a Cirque Le Roux
Světelná kompozice: Jean-Marie Canoville

Don´t Feed the Alligators
Režie: Lorca Renoux ve spolupráci s Cyril Pernot a Louison Lelarge
Hrají: Mehdi Azema , Julie Delaire, Maximilien Delaire, Arnaud Gasselin, Valo Hollenstein, Aude Martos, Nathalie Mauriès-Belou, Mike McCallum, Baptiste Pradeau, Lenka Kniha Bartůňková
Vedení: Thomas Khomiakoff
Sound design: Simon Remaud
Light design: Etienne Lecoq
Produkce a administrace: Lucile Malapert and Romain Pachot
Scénografie: Valo Hollenstein

Vpřed
Režie: Žongléros ansámbl; účinkovali: Jan Brand, Jiří Hlaváč, Jiří Misař, Lucie Misařová, Martina Vaněčková; hudba: Ema Brabcová; light design: Jan Hugo Hejzlar; kostýmní design: Lucie Bartošová; pohybová supervize: Markéta Vacovská; divadelní supervize: Roman Černík 

Čekání na…
Zoja Mikotová & Tonda Novotný
Pražská premiéra 19. 8. 2021, festival Letní Letná

Konkurz
Režie: Petr Horníček
Scénář: Matěj Randár, Petr Horníček
Dramaturgie: Matěj Randár
Choreografie: Tomáš Pražák
Hudba: Kirill Yakovlev
Kostýmní výtvarník: Lucie Červíková
Scéna: Petr Horníček
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík
Účinkují: Sára Stoulilová, Ester Josefína Vandasová, Kirill Yakovlev, Petr Dluhoš, Adam Rameš, Lukáš Borik, Petr Dvořák, Jiří Bělka
Hlas: Josefina Horníčková

MiMJOVÉ
Režie: Radim Vizváry
Scénář: Matěj Randár, Radim Vizváry, Petr Horníček
Dramaturgie: Matěj Randár
Hudba: Ivo Sedláček
Kostýmní výtvarník: Marek Cpin
Design zvířat: Tomáš Martin
Scénografie: Petr Horníček
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík
Účinkují: Hidora: Irena Kristeková; Mimstr Tori: Radim Vizváry; Mimja Saru: Jindřich Panský; Mimja Neko: Matyáš Ramba; Mimja Kuma: Mates Petrák

Hotel Laputa
Režie: Ondřej Holba
Námět a scénář: Jaroslav Dolejší a Bára Bartoňová
Light design: Vojtěch Brtnický
Technika a rigging: Tomáš Pintér
Akrobaté: Bára Bartoňová, Martina Illichová, Adéla Míšková, Pavlína Podzimková, Jaroslav Dolejší, Tomáš Pintér, Tomáš Pražák

Narušení
Režie a dramaturgie: Ondřej Holba
Hrají: Pavla Rožníčková, Veronika Smolková
Pohybová supervize: Cécile da Costa
Akrobatická supervize: Stéphanie N´Duhirahe
Light design: Jiří (Pírko) Šmirk
Kostýmy: Daniela Klimešová
Hudební motiv: Roman Zabelov
Výroba židle: Prokop Vondruška