Wagnerovský hlas? Když po pěti hodinách zpívání ještě dokážete mluvit

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dnešní mimořádný koncert Orchestru Státní opery Praha ve Foru Karlín má docela vážný program – Beethovenou Leonoru I, Houslový koncert Albana Berga a první dějství Wagnerovy Valkýry. Avšak jeho sóloví protagonisté o den dřív před podvečerní zkouškou hýří vtipem. Rakouský tenorista Andreas Schager přijel se svou manželkou, v Rusku narozenou houslistkou Lidií Baich. A s nimi je tu americká sopranistka Meagan Miller. Odpovídají občas jeden opřes druhého a chvílemi zapomínají, že jsou zpovídáni, a pobaveně vzpomínají na svá dřívější setkání. A když tazatel po nějaké době taktně interview ukončí, protože by měli za chvíli evidentně už jít zkoušet, smějí se, že to je škoda: raději by ještě chvíli zůstali v šatně a povídali si s ním…
Forum Karlín Praha (zdroj forumkarlin.cz)

„Bergův koncert a opera, to opravdu není obvyklá kombinace, v klasickém programu po nástrojovém koncertě většinou následuje symfonie,“ připouští Lidia Baich. Ale jí osobně taková sestava přijde naprosto skvělá. Především proto, že za Houslovým koncertem Albana Berga, skladbou s podtitulem Památce anděla, je skryt příběh. „My houslisté se snažíme vyprávět nějaký příběh svým nástrojem, ale takové příběhy, jaké nabízí opera, u skladeb vesměs nemáme,“ říká. Když hraje Čajkovského nebo Brahmse, tak maximálně jsou k těm skladbám nějaké informace týkající se doby a okolností jejich vzniku, ale tak silný příběh jako v opeře tam není. A proto sólistce připadá, že se Berg s Wagnerem k sobě krásně hodí.

Lidia Baich (zdroj lidiabaich.com / foto © Petra Benovsky)

Alban Berg je v tvorbě, i operní, spíše sám svůj, než že by byl jasnou součástí kultury německého jazykového okruhu, soudí houslistka. „Když se podíváte na jeho život, na to, co prožil, když si uvědomíte, že je to jeho poslední dílo, tak mi z toho vychází, že jde spíše o jedinečný, unikátní odkaz,“ domnívá se. Z čistě technického hlediska je v Bergově Houslovém koncertu mnoho „výzev“, tedy obtížných míst, a to obtížných zcela jedinečně. „Nehraje se snadno, ale hraju tu věc moc ráda. Má nejen silný příběh a tedy náboj, ale i zajímavou strukturu, a je v ní řada mohutných symfonických okamžiků, ale také momentů velmi komorních,“ vysvětluje Lidia Baich. Jedním dechem jde o vyznání i o analytický pohled. A navíc i o vyjádření lítosti, že se pořadatelé koncertů zrovna téhle skladby docela dost obávají. Mnohem častěji, vlastně vždy, chtějí především klasiky a romantiky.

Meagan Miller se prezentuje z jiné stránky. První, co říká, je: „V Praze teď debutuji oficiálně, ale neoficiální turistický debut jsem tu měla už před lety, zrovna když mi bylo osmnáct. Byli jsme tu s naším univerzitním sborem – a myslím, že jsme zpívali v Zrcadlové síni…“

Poprvé účinkuje v Praze také Andreas Schager. Nejprve reaguje na Lidii Baich. „Houslista si může koupit – nebo mu může být propůjčen – drahý nástroj. Stradivárky. My zpěváci máme ale svůj nástroj ve vlastním těle. A je to dar, ať už do Boha, nebo od koho chcete, že máme schopnost a možnost zpívat. Na druhou stranu – ne, že nemusíme hlas cvičit, ale máme to přece jen o trochu jednodušší. Sebelepší stradivárky vám jsou k ničemu, pokud necvičíte…! A to pěkně odmala a pořád!“

Andreas Schager (zdroj http://channellarts.com / foto © David Jerusalem)

S Meagan Miller už se na pódiu sešli. Velmi rychle teď nalézají shodu, jak odpovědět na otázku, kolikrát už to bylo. „Dvouapůlkrát,“ smějí se na celé kolo. Počítejme s nimi: jednak spolu zpívali ve Straussově Ariadně na Naxu, jednak ve Valkýře. A pak lišácky připomínají Lucernský festival: on ztvárnil Siegfrieda, ona Sieglindu. Účinkovali tam tedy v jednom projektu, což byl kompletní Wagnerův Prsten Nibelungův, ale ve dvou různých operách – on v Siegfriedovi, ona ve Valkýře. Na jevišti se tam tedy přímo nesešli, proto říkají, že celkově zatím spolupracovali „dvaapůlkrát“.

Meagan dříve zpívala hodně Mozarta, od roku 2008 se postupně dostává ke Straussovi a Wagnerovi a k rolím v operách typu Děvče ze Západu nebo Nížina. To je vcelku běžné.

Meagan Miller (zdroj meaganmiller.com / foto Kristin Hoebernann)

Příběh Andrease Schagera je barvitější. Nejméně deset let účinkoval téměř výhradně v operetě. Pak se jednou naskytla příležitost zaskočit jako David v Mistrech pěvcích norimberských. Osvědčil se. „O rok později přišel Rienzi, pak Tristan… Siegfried… A všichni ti ostatní,“ vypráví. Opereta podle něj byla dobrá průprava – provoz byl náročný, někdy to byla dvě představení za den, dvacet za měsíc.

„Není mnoho tenoristů, kteří wagnerovský repertoár zpívají. Jsou to dlouhé, rozsáhlé a vypjaté role, pro které musíte mít hlas. Hlas schopný dostat se přes orchestr, hlas mající výdrž, tedy schopný zpívat pět šest hodin,“ vysvětluje pěvec, který o Wagnerovi nikdy nesnil a jako operetního sólistu ho opravdu nenapadlo, že by mohl – a že bude – Wagnera zpívat. Podněty a výzvy ale přicházely – a dnes je tam, kde je: jedním z nejžádanějších v oboru. „Zkus to,“ řekli mu. Byl na předzpívání v malém divadle v Meiningenu, kde hledali Rienziho. „Dostal jsem tu práci a poprvé jsem si vyzkoušel, že jsem Wagnera schopen zpívat. Že jsem schopen zpívat pět hodin a i pak ještě mluvit.“

Po Siegfriedovi v Halle přišlo pozvání na jedno představení Soumraku bohů do Státní opery v Berlíně. Dirigoval Daniel Barenboim. „Byl tím druhým důležitým. Skutečné turbo pro mou kariéru. Výzva a šance,“ pokračuje tenorista. A na dotaz, zda jsou ještě nějaké náročnější role než Tristan nebo Parsifal, odpovídá v širším kontextu: „Pokud hledíte jen na role, pak skutečně je na místě otázka, co ještě po Tristanovi či po Siegfriedovi…? Ale ono je to složitější, přicházejí totiž nové kombinace. Zpíval jsem před několika málo týdny v Soumraku bohů pod taktovkou Christiana Thielemanna. A bylo to něco úplně, ale úplně jiného než předtím. Než například Soumrak bohů s Danielem Barenboimem. Takže těžko říci, že tohle je vrchol, že už není kam jít. Přijde jiná situace, jiná hora, na kterou lezete, jiný vrchol…“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (2) “Wagnerovský hlas? Když po pěti hodinách zpívání ještě dokážete mluvit

  1. Po delsi dobe musim dramaturgii ND zatleskat! Program vcerejsiho koncertu i obsazeni solistu bylo na nase pomery neotrele a inspirujici. Neni mnoho prilezitosti zazit v Praze tak nadherny vecer. Nekoho by mohlo odradit obsazeni „beckoveho“ orchestru Statni opery, ale ten prave vcera vecer dokazal (po kolikate uz?), ze dokaze byt zcela opravnene rovnopravnym partnerem svetovym hvezdam! Pod vedenim sveho sefdirigenta podal vynikajici vykon a prispel tak k celkove vynikajicimu vyzneni vecera.
    Plne zaplnene Forum Karlin se svoji jedinecnou akustikou tak bylo svedkem mimoradneho koncertu.

Napsat komentář