Warlikowského nejnovější trumf: Poznamenaní v Mnichově

Schrekerova dekadentní opera Die Gezeichneten v Mnichově
Širokou škálu názorů jistě vyvolá zcela nová produkce opery Franze Schrekera Die Gezeichneten (Poznamenaní, 1918), jež vznikla na skladatelovo vlastní libreto inspirované řadou literárních a výtvarných impulsů převážně z období dekadence. Zde je třeba jmenovat především tragickou pohádku Oscara Wildea Infantčiny narozeniny, kterou Schrekerovi osobně doporučil skladatel Alexander von Zemlinsky. Zemlinsky ji pak v roce 1922 sám zhudebnil jako úspěšnou operní jednoaktovku.

Z Wildeova příběhu (i z jeho dalších próz, kdy se v operním textu výrazně objevily i odkazy na román Obraz Doriana Graye) přešly do Schrekerova příběhu, situovaného do renesanční Itálie, především fascinace ohyzdností, a kontrasty a konfrontace krásy a ošklivosti, tvorby a negace, čistoty a chtíče, sexuální frustrace a promiskuity. Poznamenaní jsou pravým a pozdním dítětem evropské dekadence, která byla již od konce devatenáctého století také napájena impulsy psychiatrických výzkumů, v čele s freudiánskou školou. Sexuální pud, jeho deviace a variantní chování i jeho potlačování a sublimace ve směru umělecké tvorby jsou hlavními tématy Schrekerovy opery o „jinakosti“ jedince, který krásu miluje, ale sám je postižen tělesnou vadou a ani sám nedokáže tvořit. Téma tvůrce a jeho vztahu k okolí je ostatně zásadní pro celou generaci dekadentních umělců.

Není zřejmě povolanějšího režiséra v dnešní době pro takovéto téma, než je polský tvůrce Krzysztof Warlikowski. Ten podle prvních ohlasů vytvořil představení s mnoha symbolickými obrazy, s použitím filmových dotáček a projekcí (a na základě sexuálně explicitních scén je doporučená návštěvnost inscenace od šestnácti let) i s mnoha odkazy na současnou uměleckou scénu, popkulturu i variantní sexuální chování.

Dalším zásadním tématem jeho výkladu je relativizace dobra a zla. Inscenací průběžně symbolicky procházejí postavy s maskami myší. Jde o silně vizuální produkci, jež pracuje s podvědomím diváků, ze kterého se stejně jako z nitra často potemnělé scény vynořují potlačené obrazy naší mysli. Małgorzata Szczęśniak, režisérova manželka (ač ten se veřejně přihlásil k homosexualitě) a jeho častá spolupracovnice, připravila poněkud mrazivou podobu scénografie i zajímavé kostýmy, které mísí civilní oděv s pornografickými představami a zvířecími maskami.

Prvotřídní je pěvecké obsazení. V hlavní roli zkoušeného a znetvořeného Alviana přesvědčuje britský charakterní tenorista John Daszak, výborný Peter Grimes, Gustav von Aschenbach nebo Peter Quint v Brittenových operách, ale také třeba Loge a Siegfried. Ten také v mnichovské inscenaci Zemlinského opery Der Zwerg v roce 2013 zpíval titulní postavu znetvořeného trpaslíka, který se domnívá, že ho miluje jeho paní – krásná princezna. Stejně velké osobní nasazení a charisma dává roli Carlotty, krásné šlechtické malířky fascinované ošklivostí, americká sopranistka Catherine Naglestad (oba její rodiče pocházejí ze skandinávských zemí, ale narodila se již v Kalifornii).

Třetí stranu tohoto sexuálně-psychologického trojúhelníku uzavírá skvělý britský barytonista Christopher Maltman, který v roli brutálního svůdce Hraběte Tamareho může využít své četné zkušenosti s rolí Mozartova Dona Giovanniho. I další střední party a řada menších rolí (partitura předepisuje více než pětatřicet sólových úkolů) jsou velmi kvalitně obsazeny; například Tomasz Konieczny zpívá Knížete Adorna, Alastair Miles Ludovica Nardiho a další. Dirigent Ingo Metzmacher řídí obtížnou partituru s výborným přehledem a smyslem pro strukturu a s opojným zvukem, který se výborně hodí k dekadentně smyslné látce.

Po premiéře v rámci letního mnichovského operního festivalu následují červencové reprízy ve dnech 4., 7. a 11. července 2017. Inscenace se pak vrátí do Bayerische Staatsoper až v květnu 2018 na pouhá tři představení, ale ve stejném obsazení. Tříaktová opera je rozdělena jedinou pauzou mezi prvním a druhým dějstvím. Opera Plus přinese podrobnou recenzi z reprízy 11. července 2017.

Evelyn Herlitzius a její první Santuzza
Jedna z nejvýznamnějších operních pěvkyň naší doby, osobitá interpretka rolí Richarda Wagnera a Richarda Strausse, přidala do svého převážně německého repertoáru, který ale také třeba v posledních letech obsahuje i party Janáčkovy Emilie Marty (k níž by měla po prázdninách přidat i Káťu Kabanovou) nebo Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovové, novou roli italského repertoáru. Umělkyně sice zpívá také Pucciniho Turandot (například v roce 2013 v Římě), ale role románského repertoáru ztělesňuje jen ojediněle.

Tato vynikající zpívající herečka strhujícího jevištního výrazu krátce před koncem drážďanské sezony ztělesnila na scéně Semperoper svoji první Santuzzu. Na jevišti, kde v poslední sezoně zažila bouřlivé pozitivní ohlasy na svou Ortrudu a Elektru, teď žárlivou Mascagniho hrdinku poprvé zazpívala 29. června 2017. Těsně před prázdninami vstoupila do další série inscenace Sedláka kavalíra a Komediantů v oceňované režii Philippa Stölzla (vzniklé v koprodukci se salcburským festivalem v roce 2015). Veristické roli díky svým zkušenostem dokázala dát obrovské rozpětí kontrastu od srdcervoucích momentů beznaděje až k výbuchům vášně. Její modlitba vyvolala v divácích velmi silné emoce a pěvkyně díky zcela přesvědčivému hereckému pojetí dodala postavě velkou věrohodnost a uvěřitelnou emocionalitu.