Warlikowského nejnovější trumf: Poznamenaní v Mnichově
Schrekerova dekadentní opera Die Gezeichneten v Mnichově
Širokou škálu názorů jistě vyvolá zcela nová produkce opery Franze Schrekera Die Gezeichneten (Poznamenaní, 1918), jež vznikla na skladatelovo vlastní libreto inspirované řadou literárních a výtvarných impulsů převážně z období dekadence. Zde je třeba jmenovat především tragickou pohádku Oscara Wildea Infantčiny narozeniny, kterou Schrekerovi osobně doporučil skladatel Alexander von Zemlinsky. Zemlinsky ji pak v roce 1922 sám zhudebnil jako úspěšnou operní jednoaktovku.
Z Wildeova příběhu (i z jeho dalších próz, kdy se v operním textu výrazně objevily i odkazy na román Obraz Doriana Graye) přešly do Schrekerova příběhu, situovaného do renesanční Itálie, především fascinace ohyzdností, a kontrasty a konfrontace krásy a ošklivosti, tvorby a negace, čistoty a chtíče, sexuální frustrace a promiskuity. Poznamenaní jsou pravým a pozdním dítětem evropské dekadence, která byla již od konce devatenáctého století také napájena impulsy psychiatrických výzkumů, v čele s freudiánskou školou. Sexuální pud, jeho deviace a variantní chování i jeho potlačování a sublimace ve směru umělecké tvorby jsou hlavními tématy Schrekerovy opery o „jinakosti“ jedince, který krásu miluje, ale sám je postižen tělesnou vadou a ani sám nedokáže tvořit. Téma tvůrce a jeho vztahu k okolí je ostatně zásadní pro celou generaci dekadentních umělců.
Není zřejmě povolanějšího režiséra v dnešní době pro takovéto téma, než je polský tvůrce Krzysztof Warlikowski. Ten podle prvních ohlasů vytvořil představení s mnoha symbolickými obrazy, s použitím filmových dotáček a projekcí (a na základě sexuálně explicitních scén je doporučená návštěvnost inscenace od šestnácti let) i s mnoha odkazy na současnou uměleckou scénu, popkulturu i variantní sexuální chování.
Dalším zásadním tématem jeho výkladu je relativizace dobra a zla. Inscenací průběžně symbolicky procházejí postavy s maskami myší. Jde o silně vizuální produkci, jež pracuje s podvědomím diváků, ze kterého se stejně jako z nitra často potemnělé scény vynořují potlačené obrazy naší mysli. Małgorzata Szczęśniak, režisérova manželka (ač ten se veřejně přihlásil k homosexualitě) a jeho častá spolupracovnice, připravila poněkud mrazivou podobu scénografie i zajímavé kostýmy, které mísí civilní oděv s pornografickými představami a zvířecími maskami.
Prvotřídní je pěvecké obsazení. V hlavní roli zkoušeného a znetvořeného Alviana přesvědčuje britský charakterní tenorista John Daszak, výborný Peter Grimes, Gustav von Aschenbach nebo Peter Quint v Brittenových operách, ale také třeba Loge a Siegfried. Ten také v mnichovské inscenaci Zemlinského opery Der Zwerg v roce 2013 zpíval titulní postavu znetvořeného trpaslíka, který se domnívá, že ho miluje jeho paní – krásná princezna. Stejně velké osobní nasazení a charisma dává roli Carlotty, krásné šlechtické malířky fascinované ošklivostí, americká sopranistka Catherine Naglestad (oba její rodiče pocházejí ze skandinávských zemí, ale narodila se již v Kalifornii).
Třetí stranu tohoto sexuálně-psychologického trojúhelníku uzavírá skvělý britský barytonista Christopher Maltman, který v roli brutálního svůdce Hraběte Tamareho může využít své četné zkušenosti s rolí Mozartova Dona Giovanniho. I další střední party a řada menších rolí (partitura předepisuje více než pětatřicet sólových úkolů) jsou velmi kvalitně obsazeny; například Tomasz Konieczny zpívá Knížete Adorna, Alastair Miles Ludovica Nardiho a další. Dirigent Ingo Metzmacher řídí obtížnou partituru s výborným přehledem a smyslem pro strukturu a s opojným zvukem, který se výborně hodí k dekadentně smyslné látce.
Po premiéře v rámci letního mnichovského operního festivalu následují červencové reprízy ve dnech 4., 7. a 11. července 2017. Inscenace se pak vrátí do Bayerische Staatsoper až v květnu 2018 na pouhá tři představení, ale ve stejném obsazení. Tříaktová opera je rozdělena jedinou pauzou mezi prvním a druhým dějstvím. Opera Plus přinese podrobnou recenzi z reprízy 11. července 2017.
Evelyn Herlitzius a její první Santuzza
Jedna z nejvýznamnějších operních pěvkyň naší doby, osobitá interpretka rolí Richarda Wagnera a Richarda Strausse, přidala do svého převážně německého repertoáru, který ale také třeba v posledních letech obsahuje i party Janáčkovy Emilie Marty (k níž by měla po prázdninách přidat i Káťu Kabanovou) nebo Šostakovičovy Kateřiny Izmajlovové, novou roli italského repertoáru. Umělkyně sice zpívá také Pucciniho Turandot (například v roce 2013 v Římě), ale role románského repertoáru ztělesňuje jen ojediněle.
Tato vynikající zpívající herečka strhujícího jevištního výrazu krátce před koncem drážďanské sezony ztělesnila na scéně Semperoper svoji první Santuzzu. Na jevišti, kde v poslední sezoně zažila bouřlivé pozitivní ohlasy na svou Ortrudu a Elektru, teď žárlivou Mascagniho hrdinku poprvé zazpívala 29. června 2017. Těsně před prázdninami vstoupila do další série inscenace Sedláka kavalíra a Komediantů v oceňované režii Philippa Stölzla (vzniklé v koprodukci se salcburským festivalem v roce 2015). Veristické roli díky svým zkušenostem dokázala dát obrovské rozpětí kontrastu od srdcervoucích momentů beznaděje až k výbuchům vášně. Její modlitba vyvolala v divácích velmi silné emoce a pěvkyně díky zcela přesvědčivému hereckému pojetí dodala postavě velkou věrohodnost a uvěřitelnou emocionalitu.
Partnery v představení jí byli zpěváci z předchozích sérií Cavalleria rusticana / I pagliacci – Stefano La Colla (Turiddu), Tichina Vaughn (Mamma Lucia), Jelena Kordić ze souboru mladých zpěváků Junges Ensemble při drážďanském souboru (jako Lola) a Markus Marquardt (Alfio), který jako jediný zpívá i v druhé části večera – v Leoncavallových Komediantech postavu Tonia. Ve druhé veristické opeře zpívali Carmen Giannattasio (Nedda), Vladimir Galouzine (Canio) a další. Kritika oceňuje i dirigentský výkon Stefana Ranzaniho za dirigentským pultem Sächsische Staatskapelle Dresden, u něhož vyzdvihuje dramatické pojetí, někdy ale až v příliš silné zvukové intenzitě.
Tato drážďanská inscenace nejoblíbenějších repertoárových titulů je opulentní, ale zároveň velmi inteligentní a režijně zajímavou podívanou, jež zcela určitě stojí za výlet do města nad Labem (Elbe). Naši recenzi, kterou jsme před časem přinesli, najdete zde.
Změny v obsazení sezony 2017/2018 ve Wiener Staatsoper
Vedení Wiener Staatsoper oznámilo již některé změny v obsazení představení v sezoně 2017/2018. Těžké onemocnění předního ruského barytonisty Dmitrije Hvorostovského vedlo ke zrušení jeho vystoupení ve verdiovských rolích Ankarströma v Maškarním plesu (tři listopadová vystoupení 2017) a Jaga v Otellovi (čtyři představení v březnu 2018), stejně jako titulního partu Rigoletta v sérii čtyř představení od 31. května 2018. Kdo Dmitrije Hvorostovského nahradí, oznámí vedení divadla po ukončení jednání s několika pěvci.
V sérii tří představení na pomezí ledna a února 2018 nahradí Rolanda Villazóna (u jeho odřeknutí zatím nebyl sdělen důvod) v titulním partu Gounodova Fausta francouzský tenorista Jean-François Borras. Italský tenorista Francesco Meli pak zastoupí svého krajana, tenoristu Fabia Sartoriho v roli Gabriela Adorna ve třech květnových představeních (2018) Verdiho Simona Boccanegry.
Známá německá sopranistka Angela Denoke zrušila svoji účast v květnových (2018) reprízách Straussova Capriccia, kde místo ní bude v roli Hraběnky vystupovat německá sopranistka Anna Gabler (známá také jako Chrysothemis z poslední inscenace Straussovy opery Elektra v Praze), která bude v prosinci 2017 také debutovat ve Wiener Staatsoper v nové roli, tedy jako Straussova Arabella, a v nové sezoně také ztvární Freiu a Gutrune ve Wagnerově tetralogii.
Nahrávka týdne
Hans Pfitzner – Die Rose vom Liebesgarten. Sbor a Dětský sbor Oper Chemnitz, Robert-Schumann-Philharmonie, dirigent Frank Beermann. CPO 777 500-2, 2017 (3 CD). Romantická opera o dvou dějstvích, předehře a dohře, německého skladatele Hanse Pfitznera (1869–1949) Die Rose vom Liebesgarten (Růže ze zahrady lásky), je českému divákovi naprosto neznámá. Operu uvedlo pouze Neues Deutsches Theater v roce 1909.
Námětově patří k velice ojedinělým hudebně-dramatickým dílům, která byla primárně inspirována výtvarným dílem. V tomto případě jde o symbolistní dílo německého výtvarníka Hanse Thomy (1839–1924), které se výrazně profilovalo v období secese a symbolismu v Německu. Thomovy malby, kresby a grafiky, inspirované křesťanskými motivy, se ještě před přelomem devatenáctého a dvacátého století těšily značné oblibě u publika. V mnoha pracích také spojuje motivy čistoty, vykoupení, obětování a osvícení s velmi oblíbeným prostředím staroněmeckých ság a bájí. Thomovo dílo pak inspirovalo britského literáta Jamese Gruna (který byl německo-anglického původu) a samotného spisovatele k mystickému libretu o lásce Minneleide (soprán) a Siegnota (tenor) v příběhu se zdůrazněným mariánským motivem (Panna Maria Nanebevzatá je důležitou, byť němou postavou celé opery, komponované do velkých výtvarných tableaux).
Skladatel Hans Pfitzner si vždy uvědomoval důležitost vizuality operních příběhů, a právě tato látka je nejvýraznějším příklonem k německému secesnímu stylu. Pfitznerova druhá opera (první operní dílo Der arme Heinrich / Ubohý Jindřich vzniklo na libreto téhož libretisty na základě veršované německé legendy Hartmanna von Aue, sepsané kolem roku 1195) se hudebně hlásí k romantickému a neoromantickému odkazu, a především jsou nepřeslechnutelné četné názvuky na dílo Richarda Wagnera. Přesto partitura drží krok i s tehdejší soudobou generací skladatelů, tedy s dílem Gustava Mahlera a Richarda Strausse, s jehož hudebním světem se Pfitznerův hudební jazyk výrazně sbližuje až později ve dvacátých letech dvacátého století.
Nelze zamlčet, že Hans Pfitzner patřil k prominentním skladatelům éry národního socialismu v Německu, kdy zastával významné funkce a obdržel několik národních cen, a jeho některá vystoupení obsahovala i výrazné antisemitské výpady. Patřil mezi oblíbené skladatele Adolfa Hitlera, který mu ještě v roce 1944 věnoval speciální tvůrčí donaci ve výši 50.000 říšských marek. Přesto nelze upřít jeho hudebním dílům působivost, v německém repertoáru se stále udržuje monumentální opera Palestrina (1917) a na koncertním pódiu pak žije dramatická kantáta Von deutscher Seele (O německé duši, 1921) na texty básní Josepha von Eichendorffa. Mnoho Pfitznerových děl v sobě nese silný nacionalistický patos a oslavu konzervativních hodnot, formulovaných v křesťanské věrouce. Pfitznerovu dílu a možnostem jeho vzkříšení v širším rozsahu se v současnosti věnují dva významní dirigenti – Christian Thielemann a Ingo Metzmacher.
Posuzovaná nahrávka vychází z nastudování ze scénické produkce opery v Theater Chemnitz s premiérou v prosinci 2008, vlastní záznam byl pořízen během června 2009 s obsazením premiéry. Americký tenorista Eric Caves, který k rolím pro dramatického tenora již také přibral party heldentenora (dnes již vyhledávaný Tristan), zaujme hrdinným témbrem i celkovým vysokodramatickým výrazem. Německá sopranistka Astrid Weber, dnes známá interpretka rolí Richarda Wagnera a Richarda Strausse, pak také dobře zvládá svou roli Minneleide, jen občas jsou některé výšky zatíženy určitými drobnými ostrostmi.
Uspokojivě jsou obsazeny i další role, převážně členy chemnitzského operního souboru, který je v posledních dvou dekádách proslulý zařazováním raritních titulů, z nichž pak vznikají zajímavé nahrávky. Výborně ale především působí hudební nastudování německého dirigenta Franka Beermana, který fungoval v Chemnitzu v letech 2007–2016 jako Generalmusikdirektor a který zde uvedl několik zapomenutých operních titulů, například Otto Nicolaie, Franze Schrekera, Emila von Reznicka a také revidovanou původní verzi Meyerbeerovy opery Afričanka pod původním názvem Vasco da Gama i několik původních německých premiér současných děl. Nahrávka o celkové délce 165 minut dává velmi kvalitní představu o Pfitznerově symfonismu, strhující barevnosti orchestrace i určitém vokálním eklekticismu ve stylu vedení hlasů Richardem Wagnerem.
Opera Růže ze zahrady lásky je cenným svědkem umělecké atmosféry secese a symbolismu. Po premiéře v Elberfeldu (u Wuppertalu) v roce 1901 ji již roku 1905 zařadila do repertoáru Wiener Hofoper pod řízením Gustava Mahlera, až do konce druhé světové války se dílo objevovalo v repertoáru německých i rakouských scén. Pak takřka zcela vymizelo z repertoáru, a právě premiéra v Chemnitzu objevila po více dekádách hudební kvality díla, jež ovšem z dnešního pohledu vykazuje těžkosti s adekvátní scénickou realizací. Mystické poselství libreta pak naráží na slabší dramaturgii operního textu a naivnost jazyka, příliš orientovaného na básnické prostředky libretisty Richarda Wagnera.
Nahrávka je také cenná tím, že poprvé zprostředkovává operu v úplnosti, jediná dostupná nahrávka vznikla na počátku padesátých let pod taktovkou Roberta Hegera (který dílo také přepracoval pro možné další scénické užití) u pultu orchestru a sboru mnichovského rozhlasu s významnými zpěváky té doby (Bernd Aldenhoff a Trude Eipperle). Nový, dobře vybavený operní komplet, uvádí na obálce bookletu výřez z malby Hanse Thomy Wächter vor dem Liebesgarten (1890), jednoho ze signifikantních malířských děl německé secese orientované na rytířskou tématiku.
Operní humor
Slavný německý dirigent Karl Muck (1859–1940) patřil k předním interpretům děl Richarda Wagnera a byl také spjat s německou operní scénou v Praze (1886–1892). Za mistrné bylo považováno především jeho nastudování Parsifala, kterého často dirigoval v Bayreuthu (později dlouhá léta odmítal dirigovat tuto slavnostní hru jinde než právě na Bayreuthském festivalu pro neopakovatelnou atmosféru místa).
Když zde v roce 1901 zkoušel tuto poslední Wagnerovu operu, mnohokrát přerušil orchestr a zpěváky s nabádáním, aby neustále vylepšovali svoje výkony. Vícekrát přerušil i výstup Květinových dívek ve druhém dějství a v místě „…und duftende Geister“ („…duch vůní jsme plesný“ – v překladu Jana Vymětala) energicky odklepal a vyzval Květinové děvy: „Vážené dámy, asi se příliš dobře nevyznám ve vůních, ale zato slyším, že voníte o celou čtvrťovou notu dříve, než byste měly!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
