Warlikowski, Petrenko a Pankratova – triumf v obnovené Ženě bez stínu v Mnichově

Jedním z dychtivě očekávaných operních titulů, který se vrací na mnichovské jeviště v rámci festivalové nabídky, je i obnovená premiéra Straussovy Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu).

Straussova mysteriózní opera je pevně spjata s novodobou historií mnichovské opery: premiéra současné inscenace byla uvedena na den přesně 21. listopadu 2013, a to padesát let poté, co válkou zničená budova Národního divadla byla tímto opusem po rekonstrukci slavnostně otevřena – pod taktovkou Josepha Keilbertha. A ještě jedno prvenství si odnáší poslední produkce Die Frau ohne Schatten v Bavorské státní opeře: nastudování v roce 2013 znamenaloriumfální nástup Kirilla Petrenka, jednoho z nejlepších dirigentů současnosti, do jeho nové funkce – Generalmusikdirektora orchestru Bavorské státní opery.

Veleúspěšná Die Frau ohne Schatten již v roce 2013 splnila všechna očekávání náročného mnichovského publika a nejinak tomu bylo po letošní repríze tohoto díla. Za dirigentský pult opět vystoupil Kirill Petrenko, který s výborně, fundovaně sehraným orchestrem předvedl dokonalý zvuk bohaté mnohovrstevnaté straussovské partitury. Vrcholem orchestrálního partu opery bylo fascinující, doslova dechberoucí finále druhého jednání opery.

Pěvecké obsazení v Bavorské státní opeře (jak v tomto domě bývá zvykem) bylo prvotřídní: Vavříny pěveckého mistrovství si tentokrát odnesli ruská sopranistka Elena Pankratova jako Barvířka a bavorský rodák Wolfgang Koch v roli jejího manžela; oba mají role zažité již z několika produkcí – například o tom, že Pankratova umí skvěle zazpívat Barvířku jsme již informovali před několika týdny, kdy ruská pěvkyně pohotově zaskočila ve stejné roli v Lipsku za onemocnělou Jennifer Wilson (recenze zde). Tentokrát však naplno mohla rozehrát i své herecké schopnosti a předvedla tak komplexní studii této rozporuplné ženské postavy.

Císařský pár v premiérové řadě v roce 2013 ztvárnili Johan Botha (bohužel nedávno zesnulý) a kanadská dramatická sopranistka Adrianne Pieczonka: v nové sérii představení je vystřídali Burkhard Fritz (bohužel trochu pěvecky i herecky matný, nedosahující úrovně svého předchůdce) a rodačka z Magdeburku Ricarda Merbeth. Ricarda Merbeth je osvědčenou interpretkou postav Richarda Wagnera, Richarda Strausse ale i skladatelů dvacátého století (Sergeje Prokofjeva, Ariberta Reimanna a podobně). V současnosti je bezesporu nejlepší egyptskou Helenou na světě. Má neobyčejnou výdrž a průraznost hlasu ve střední a vyšší poloze, a tak logicky směřuje k těm nejdramatičtějším rolím operní literatury jako je Turandot, Brünnhilde či Elektra. Postava Kaiserin jí hlasově velmi vyhovuje, část diváků by možná jen dala přednost křehčímu pojetí této postavy, tak jak jej před třemi lety předvedla Adrianne Pieczonka.

Mnichovským divákům se předvedla též nová Amme (chůva) v podání zkušené a hlasově velmi dobré Michaely Schuster, která se po rozpačitém úvodu dobře rozezpívala a i po herecké stránce předvedla oslňující výkon, který byla schopna ve třetím jednání ještě vygradovat.

I ty menší i nejmenší role byly v Bavorské státní opeře bezvadně zazpívány a zahrány, v první řadě stojí za zmínku vynikající Geisterbote basbarytonisty Sebastiana Holecka, který je rozhodně více než příslibem pro nadějnou mezinárodní kariéru.

Pod režijní stránkou díla je podepsán uznávaný polský režisér Krzysztof Warlikowski se snovou scénografií (a kostýmy) Małgorzaty Szczęśniak. Warlikowski v minulých týdnech připravoval v Bavorské státní opeře novou produkci Poznamenaných a tak byl (zřejmě) přítomen rovněž na „oprašovacích“ zkouškách své starší inscenace, což se velmi příznivě projevilo v dokonalé herecké souhře pěveckých interpretů a statistů – přestože opera Die Frau ohne Schatten nebyla přes tři roky na repertoáru divadla.

Warlikowski uvádí diváka do světa poeticko-surrealistického labyrintu snů a vzpomínek tím, že na počátku inscenace prezentuje divákům sestříhané filmové dotáčky z filmu Loni v Marienbadu režiséra Alaina Resnaise z roku 1961 – a po prvních tónech hudby se ocitáme v sanatoriu, kde se léčí „VIP“ pacientka – Císařovna a její hlavní terapeutkou je Amme.

Každá ze čtyř hlavních postav prochází během děje zásadní proměnou: Císařovna, nepocházející z říše lidí, touží po stínu a řeší tak krizi svého manželství, v klíčových scénách ve druhém a pak třetím aktu se stává postupně uvažujícím a trpícím člověkem, který odmítne získaný stín (svoji plodnost) na úkor neštěstí jiné lidské bytosti. Egoistický Císař se musí proměnit v kámen, což je symbolem jeho bezcitnosti, v jaké drží svoji ženu v izolaci vůči ostatnímu světu. Zcela jiný svět nabízí barvířský pár: Barvíř, strádající kulinářskou a sexuální abstinencí své ženy, je zpočátku primitivní stvoření, které ženu potřebuje jen pro plození svých vytoužených dětí. Barvířka je ve svém svazku zoufale nespokojená – snadno podlehne svodům lstivé Chůvy, která jí nabízí bohatství, krásu a lásku mladého muže. Teprve poté, co v tomto páru jeden druhého ztratí, může začít jejich individuální přerod, vrcholící jejich novým spojením. I Císař znovu nachází pevnou půdu pod nohama (díky své ženě), jediný, kdo se nemění a hyne, je Chůva, která nenávidí lidskou společnost.

Všechny vztahy na jevišti jsou vykresleny neobyčejně plasticky, každé gesto, pohled či pohyb má svůj význam: a to jak mezi postavami reálnými (dva hlavní manželské páry, Amme, Geisterbote), tak mezi postavami neskutečnými, jako jsou postavy sokolů, nenarozených dětí či postava zjevení mladého muže (zde rozdělená mezi pěveckého a hereckého představitele této důležité role).

Divák je okouzlen bohatostí scénických nápadů, plných symbolů, otázek – ne vždy asi dokáže jasně identifikovat, co který symbol znamená, ale důležitý je pocit, který chtěl režisér divákovi sdělit. Režie Krzysztofa Warlikowského nikdy nejsou prvoplánované, polopatické a snadné na pochopení bez hlubší znalosti libreta, kterou režisér od diváka často požaduje. Jako i v tomto případě nás uchvátila velkorysá koncepce, nevšední uchopení příběhu a s tím vším mnohodokonale souznějící scénografická složka inscenace. Ve Warlikovského podání je mistrovské dílo pánů Richarda Strausse a libretisty Hugo von Hofmannstahla ještě mnohonásobně umocněno a přináší tak divákovi silný zážitek z jednoho z nejkrásnějších a nejsilnějších představení Bavorské státní opery.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Münchner Opernfestspiele 2017
Richard Strauss
Die Frau ohne Schatten
Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Krzysztof Warlikowski
Scéna a kostýmy: Małgorzata Szczęśniak
Světla: Felice Ross
Video: Denis Guéguin
Sbormistři: Sören Eckhof, Stellario Fagone
Choreografie: Claude Bardouil
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Kinderchor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 21. listopadu 2013 Bayerische Staatsoper Mnichov
(psáno z obnovené premiéry 2. 7. 2017 Nationaltheater Mnichov)

Der Kaiser – Burkhard Fritz
Die Kaiserin – Ricarda Merbeth
Die Amme – Michaela Schuster
Der Geisterbote – Sebastian Holecek
Hüter der Schwelle des Tempels – Elsa Benoit
Erscheinung eines Jünglings –  Dean Power
Die Stimme des Falken – Elsa Benoit
Eine Stimme von oben – Okka von der Damerau
Barak – Wolfgang Koch
Färberin – Elena Pankratova
Der Einäugige – Tim Kuypers
Der Einarmige – Christian Rieger
Der Bucklige – Dean Power
Keikobad – Renate Jett
1. Stimme der Ungeborenen – Elsa Benoit
2. Stimme der Ungeborenen – Paula Iancic
3. Stimme der Ungeborenen – Anna El-Khashem
4. Stimme der Ungeborenen – Rachael Wilson
5. Stimme der Ungeborenen – Heike Grötzinger
6. Stimme der Ungeborenen – Okka von der Damerau
1. Stimme der Wächter der Stadt – Johannes Kammler
2. Stimme der Wächter der Stadt – Sean Michael Plumb
3. Stimme der Wächter der Stadt – Milan Siljanov
Erste Dienerin – Elsa Benoit
Zweite Dienerin – Paula Iancic
Dritte Dienerin – Rachael Wilson

www.staatsoper.de