Weinbergerův Valdštejn ve Vídni – něco navíc

  1. 1
  2. 2

Nedá mi to, abych v návaznosti na nynější vídeňské provedení Weinbergerova Valdštejna  (recenzi najdete zde) nepřipojila alespoň výňatky z úsudku kritiků premiéry opery z roku 1937.„Schillerův Wallenstein jako opera? V takovém případě neexistuje mezi úspěchem a omylem nic třetího, také otázka, zda smějí operní libretisté vztáhnout ruku po dramatech německých klasiků se dá rozhodnout jedině takto, vždyť už když se objevil Gounodův Faust rozhýbalo se mnoho stovek píšících rukou a několik tuctů mozků. Dějiny tohoto díla ale ty, kdo hovořili o zkomolení Goetheho, odmítly. „Fausta by musel zhudebnit Mozart. Meyerbeer by to možná dokázal, ale ten by se do něčeho takového vůbec nepustil, ten je příliš ovlivněn italskou operou.“ Víme, že takto mluvil Goethe, ale nevíme už, zda by se skutečně býval rozhodl svěřit svého Fausta k ‚přepracování‘ Schikanederovi nebo Da Pontemu. Goetheho postavy hudebníky vždycky lákaly. Jen pomysleme na Schumanna, Spohra, Wagnera, Liszta, Mahlera, Weingartnera a Busoniho, na Berlioze, Thomase, Masseneta a Arriga Boita. Schiller měl u skladatelů štěstí méně. Na Valdštejna si, pomineme-li symfonické básně od Smetany a d’Indyho, příznačně troufli jen Italové a zůstali, pravděpodobně právem, zapomenuti. Z četných schillerovských zhudebnění žije vlastně jen Rossiniho Tell a především Verdiho Don Carlos, jehož dnes, a to měřeno nejen jeho Loupežníky, Pannou Orleánskou a Luisou Miller, považujeme za nesrovnatelně geniální dílo.

Jestliže obraz Valdštejna v dějinách kolísá mezi těmi, kdo jsou mu nakloněni příznivě a těmi, kdo jej odsuzují, jsou k tomu jistě pádné důvody. Ty je třeba hledat ve více než dvoutisísích spisech, ale kdo už by se chtěl odvážit oddělit v historii pravdy od lží. Schlillerova Historie třicetileté války, jíž ostatně kritika vytýkala nedostatek spolehlivého pramenného studia, představuje případ Valdštejn asi takto: V Čechách vypukl sto let před Lutherem první plamen náboženských válek, v Čechách století po Lutherovi začala třicetiletá válka. Z povstání a popravy povstalců v Čechách povstala německá a posléze evropská válka. Tu se Valdštejn nabídl císaři Ferdinandovi… […] Pokud jde o Valdštejna, dochází Schiller k závěru, že nás žádný z jeho činů neopravňuje k tomu, abychom ho pokládali za zrádce. ‚Valdštejn padl ne proto, že byl vzbouřenec, nýbrž rebeloval proto, že padl. Je neštěstím pro žijícího, když si znepřátelí vítězící stranu – je neštěstím pro mrtvého, že jej tento nepřítel přežil a napsal o tom příběh.‘Ani tím, jak se básník svého hrdiny plamenně zastává, nepopírá jeho tragickou vinu. Tak už v Prologu se říká: ‚Neboť je to jeho moc, jež svádí jeho srdce. […] A Valštejn sám říká: ‚A dokonce za knížecí plášť, který nosím, vděčím službám, jež jsou zločinem.‘

[…] Může dostát předložené operní libreto i jen přibližně významu Valdštejnovy osobnosti? Domníváme se, že zde musel skutečně zasáhnout režisér. Max Brod se postaral o výtečný překlad pravděpodobně z ducha českého originálu. Jen udivuje, že spisovatel takové úrovně  přikládá hodnotu tvrzení, že tam, kde to ‚bylo přípustné‘, vrátil opět Schillerův text. Neboť mezi Schillerovou a karešovsko-brodovskou dikcí bude vždy, mírně řečeno, asymetrie. Zpívajícího Valdštejna možná lze přijmout. Ale jaká by to musela být melodie ke slovům ‚Jsou v životě lidském okamžiky, kdy jsme světovému duchu blíž než jindy‘, kdyby nebyla náhodou – od Verdiho. A je na druhé straně na německé scéně možný Max Piccolomini, který vede své kyrysníky na smrt se slovy: ‚Kde prapor vlá a zazní buben, tam, děvče, já a druzi budem!‘ Je prokletím, které lpí na každém takovém pokusu, že ze dvou možností je jedna horší než druhá.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář