Weinbergova Pasažérka v Drážďanech – dramaturgický objev

  1. 1
  2. 2
Je tomu sedm let, co jsem viděla světovou premiéru opery Mieczysława Weinberga (1919–1996) Pasažérka (Die Passagierin) na Bregenzer Festspiele. Režíroval ji David Pountney ve scéně Johana Engelse a s kostýmy Marie-Jeanne Lecca, dirigoval mladý dirigent Teodor Currentzis. První scénické uvedení opery, kterou skladatel dokončil roku 1968 a teprve po více než čtyřiceti letech se dočkala své divadelní premiéry, bylo naprosto mimořádnou událostí. V Bregenzi navíc uspořádali mezinárodní sympozium o Weinbergově díle s praktickými ukázkami jeho instrumentální tvorby a s jeho další operou Portrét. Světová premiéra Portrétu se mimochodem konala roku 1983 v Brně díky dramaturgovi Václavu Noskovi. Sympozia a premiéry Pasažérky se v Bregenzi aktivně zúčastnila drobná sympatická paní Zofia Posmysz, která přežila pobyt v Osvětimi a vtělila své vzpomínky a úvahy do románu téhož jména. Na jeho motivy napsal Alexandr Medvedev libreto opery. V závěru premiéry jsme ostatně tleskali také paní Posmysz, protože se stala součástí závěrečného monologu hlavní postavy Marty. Souvislosti sympozia a světové premiéry zapomenuté opery byly ojedinělým zážitkem.

Operní režisér David Pountney, pověstný svou dramaturgickou vynalézavostí, byl tehdy intendantem Bregenzer Festspiele. Za svého působení v letech 2004–2014 tu uváděl vždy velkou operu na unikátní jezerní scéně a pokud možno světovou premiéru v přilehlém zrenovovaném Festspielhausu. Po strhujícím úspěchu bregenzské premiéry Pasažérky nás především napadalo, zda si ta překrásná působivá opera najde další divadla, která by ji uvedla.

Vydavatelství Peermusic Classical, New York and Hamburg, jež vydalo notový materiál Pasažérky, má pochopitelně přehled o dosavadních osudech této mimořádné kompozice pozapomenutého skladatele, který byl díky svému dramatickému osudu uprchlíka před německými fašisty do Ruska a před Stalinovými komunisty do dalších zemí SSSR neustále pronásledován a také zatčen. Velkou úlohu v jeho životě sehrál skladatel Dmitrij Šostakovič, který mimochodem právě Pasažérku považoval za dokonalé operní dílo. Weinbergovy skladby se za jeho života téměř nehrály. Jediným provedením Pasažérky, a to pouze koncertním v roce 2006, se může „pochlubit“ Moskva.

Jak uspěla Pasažérka v dramaturgii operních domů od své světové premiéry v Bregenzi roku 2010? Především se rozšířila po světě v inscenační podobě, jakou jí vtiskl David Pountney se svým inscenačním týmem. Takto ji v koprodukci s Bregenzí uvedl Teatr Wielki ve Varšavě (2010, 2012 a 2016), English National Opera v Londýně 2011, operní divadlo v Houstonu 2014, Lyric Opera of Chicago a Detroit Opera House roku 2015, Florida Grand Opera v Miami 2016. Jiné inscenace zažilo Karlsruhe v roce 2013, před dvěma lety Frankfurt nad Mohanem, loni Jekatěrinburg, letos Musiktheater im Revier Gelsenkirchen, Novaja opera v Moskvě a také Semperoper v Drážďanech v koprodukci s Frankfurtem nad Mohanem. Mohli bychom být s tou vcelku bohatou dosavadní úrodou spokojeni a doufejme, že v následujících letech bude Pasažérčina cesta úspěšně pokračovat.

Na inscenaci Semperoper jsem byla velmi zvědavá. V programu k ní mne poněkud překvapila stručná a značně nekonkrétní formulace: „Libreto je vícejazyčné s německými a anglickými titulky.“ Bregenzský program tehdy uváděl, že role německých postav přeložila do němčiny Ulrike Patows a David Pountney prosadil, aby vězeňkyně zpívaly ve svých rodných jazycích. Takto texty zaznamenalo i vydavatelství Peermusic.

Mieczysław Weinberg: Die Passagierin – Barbara Dobrzanska (Marta) – Semperoper Drážďany 2017 (zdroj semperoper.de / foto © Jochen Quast)

Drážďanská inscenace koprodukovaná s Operou ve Frankfurtu (první provedení Pasažérky v Německu) je obdivuhodnou divadelní podobou Weibergovy opery, již také on sám považoval za své stěžejní dílo. Autentický silný příběh Zofie Posmysz v Medvedevově přepracování na libreto naplnil dramatickou hudbou plnou kontrastů. Je to zvláštní příběh. Na zaoceánském parníku plujícím do Brazílie cestuje německý pár, Lisa se svým manželem. Setkává se s pasažérkou, která ji připomene vězeňkyni, již poznala jako dozorkyně SS v koncentračním táboře v Osvětimi. Je zděšená, protože tuto kapitolu svého života utajila. Přesto se svému muži přizná se svou nejistotou, zda ta, kterou zahlédla, by mohla být onou Martou, již pokládá za mrtvou. V opeře se začínají střídat dvě prostředí – luxusní parník a koncentrační tábor. Zatímco režisér Pountney je se svým scénografem Engelsem horizontálně oddělil, tady spolu bezprostředně souvisejí a částečně se prostupují. Točnu obkružuje vysoká bílá stěna s visutými kovovými schodišti a uvnitř, jakoby v nákladním prostoru lodi, se odehrávají scény z Osvětimi. Dozorkyně Lisa sem dokonce vejde ve svých večerních šatech, které teprve později změní na uniformu, její muž to tragické dějiště několikrát přechází, aniž by je zaznamenal. Od samého počátku se na „lodi“ občas objeví symbolické postavy žen ve vězeňském oděvu. Scénografie je obrazivým prostorem pro myšlenky, které se chvílemi zhmotňují do konkrétních dramatických situací. Historie se prolíná se současností, protože ani nemůže nebýt její součástí.

Režisér Anselm Weber podle svých vlastních slov po zralé úvaze zavrhl stylizaci jevištního dění a zvolil civilistní vyjadřovací prostředky, které tvoří dokonalý protějšek a součást vzrušeného a dynamického hudebního nastudování mladého dirigenta Christopha Gedscholda (od minulé sezony dirigenta opery v Lipsku). Rozhodl se pro velké dynamické kontrasty, které podtrhují střídající se dramatičnost s lyričností, jíž překvapivě oplývají výjevy z Osvětimi. Rozhodnou architekturou večera naplňuje  Weinbergovu zčásti leitmotivicky stavěnou, ale také kolážovitou hudbu, v níž se setkáme s mnoha hudebními druhy včetně lidových písní nebo tanečních melodií. Najdeme tu také citace skladeb jiných autorů vrcholící Bachovou houslovou chaconnou. Vynikající je skladatelova instrumentace využívající důraznosti bicích nástrojů a pestrosti nástrojového obsazení (marimba, vibrafon, xylofon, klavír, harfa).

Režisér Anselm Weber na několika místech užil videonahrávky obsahující zdůrazněné texty a pomohl tím divákům v orientaci i v hierarchizaci myšlenkové stavby inscenace. Poněkud také pozměnil pořadí jednotlivých obrazů. Vynikající byli zpívající herci, kteří svým rolím poskytli maximum svého představitelského umu, v čele s Barbarou Dobrzanskou v ústřední roli Marty. Je to inscenace, po jejíž první polovině část obecenstva nevěděla, má-li vůbec tleskat. Právě v Německu velmi zapůsobila civilnost a věcnost zobrazení propojená s emocionálně bohatým hudebním vyjádřením. Téma opery je německému obecenstvu zjevně bolestivě blízké a potleskem na konci představení diváci dali najevo, že je divadelní podoba opery silně zasáhla.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Weinberg: Die Passagierin (Semperoper Drážďany 2017)

[Celkem: 4    Průměr: 5/5]

Související články


Reakcí (2) “Weinbergova Pasažérka v Drážďanech – dramaturgický objev

  1. Viděl jsem reprízu drážďanské Pasažérky dne 30.6.2017 a mohu potvrdit, že jedná o mimořádné dílo, po stránce hudební, dramaturgické i inscenační. Silný příběh, strhující emocionální hudba, a to vše korunováno inscenací, která obojí ještě podtrhla. Po první části představení v mé repríze diváci vůbec netleskali – ne že by byli rozpačití či nevěděli .. jestli je přestávka: příběh je natolik strhl, že podobně jako třeba po 1. aktu Wagnerova Parsifala prostě každý jeden divák pocítil, že hloubka příběhu vyžaduje – teď tiše odejít.. Skvělé představení, které si budu ještě dlouho pamatovat.

Napsat komentář