Z archivu: Jak to bylo v ND při Heřmanově nástupu a co mělo přijít dál

V našem volném cyklu jsme tentokrát zcela cíleně zapátrali po datech ne tak vzdálených, a to v první polovině roku 2007, kdy od dubna nastupoval do funkce šéfa Opery Národního divadla Jiří Heřman. Tedy ten, který právě v těchto dnech předčasně z divadla odchází. Přinášíme dva rozhovory, ve kterých Jiří Heřman před pěti lety hodnotil tehdejší stav souboru, který přebíral a předkládal své vize do budoucna.
***Šéf opery ND: Vypadáme jako uzenářství

Jednorázové projekty mi v principu nevadí, ale musí být kvalitní, říká nový šéf opery Národního divadla Jiří Heřman.

Dvaatřicetiletý divadelní režisér, který má na kontě řadu úspěšných představení i cen, by na první scénu rád přitáhl zahraniční interprety i zpěváky. Chce koncentrovat peníze na kvalitní projekty a změnit propagaci.

Jaké dirigenty a inscenátory, které najalo předchozí vedení, považujete za kvalitní? Se kterými chcete dál spolupracovat?

Rád bych pozval na post šéfdirigenta Johna Fiore, který už v Národním dirigoval Wagnerův Ring. Jinak ale plánuju docela zásadní změny. Rád bych přitáhl mladé dirigenty, jako jsou Tomáš Netopil, Jakub Hrůša nebo Marko Ivanović.

A co inscenátoři?

Rád bych se vrátil ke jménům jako Vladimír Morávek, Jan Antonín Pitínský nebo David Radok. Z dalších českých režisérů nebudu jmenovat nikoho, protože s nimi chci nejdříve mluvit osobně.

V plánu opery na sezonu 2008/09 čteme tituly Rusalka, Věc Makropulos nebo Tannhäuser. Bude klasika páteří vašeho šéfování?

Ne tak docela. Klasika bude jedním z pěti cyklů, které bych chtěl uvést. Důraz budu klást hlavně na cyklus barokní opery, čímž bych se chtěl pokusit o její renesanci u nás.

A ty další cykly?

Cyklus české národní opery. Což jsou jednak jména, která v Národním musí být – jako Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů, jednak méně známí autoři J. B. Foerster, Otakar Jeremiáš, Otakar Ostrčil a Zdeněk Fibich. Čtvrtým cyklem by měly být premiéry současné operní tvorby. To je třeba opera Expedice od Klase Torstenssona anebo L’Amour de loin od finské skladatelky Kaiji Saariaho.

A ten poslední…

Bude trochu výjimečný – koncertní, kterým bych rád otevíral každou sezonu. Je důležité, že se dá příležitost orchestru i sboru, aby se prezentovaly a také se kultivovaly i na jiných dílech.

Jaká je vlastně dnes, po odvolání předchozího ředitele, v Národním divadle situace?

Ne úplně dobrá. Bohužel nikdo si neuvědomoval, že když je odvolán ředitel, mělo by se nové výběrové řízení vypsat ihned. Není moudré odvolat ředitele na začátku sezony. Aby nové vedení nemuselo hasit problémy, které tím vznikly, ale mohlo se soustředit na plánování sezony nové.

Minulé vedení bylo kritizováno za několik oper, které se reprizovaly jednou dvakrát. Jak chcete najít průsečík mezi uměleckým gestem a ekonomikou provozu?

Chápu, že honoráře pro zahraniční umělce jsou tak vysoké, že ta díla můžete uvést jen jednou nebo dvakrát. Jinou otázkou je kvalita jednorázového provedení díla. Zaangažujete-li místní sbor a orchestr do přípravy výjimečného projektu s jednou reprízou a dáte jim na přípravu týden, výsledek nemůže být kvalitní. Nemůžu říct, že to nebudeme dělat, ale budou to opravdu výjimečné projekty.

Chcete přitáhnout zahraniční umělce. To ale bude stát peníze. Jak je chcete získat?

Opera je finančně náročná a rozdíl mezi gážemi českých a zahraničních umělců je obrovský. Dosáhnout se toho ale dá. První změna je koncentrovat peníze na věci, které za to stojí. Zredukovat počet premiér na čtyři až pět ročně, ale ty připravit opravdu kvalitně, a právě i se zahraničními umělci. Ne jako dřív, kdy se peníze rozmělnily mezi řadu průměrnějších projektů.

Ani to ale asi nebude stačit.

Rád bych zavedl také cílený sponzoring. Sponzoři si mohou vybrat představení podle svého vkusu a tím se prezentovat lépe, než když sponzorují divadlo jako celek. Vzniká tím i soupeření mezi sponzory, kdo bude mít premiéru lepší.

Mluvil jste také o penězích z Evropské unie. Už víte, do kterých fondů sáhnout?

Na to musím mít spolupracovníka. Šance jsou otevřené, chce to se po nich otáčet. Konkrétní případ, zmíněná opera Expedice, první scénické provedení. Bylo by možné zprodukovat ji spolu s dalšími evropskými divadly, což je přesně to, co by mohlo Unii zajímat.

Jak živá je opera coby žánr? Nebyl to historicky podmíněný tvar, když nejoblíbenější kusy jsou staré aspoň sto let? A jak se díváte na nové čtení klasiky?

To vždycky záleží na umělci, který bude dílo interpretovat; na tom, co vytáhne z libreta a jak to bude divákovi prezentovat. Takže nezáleží tolik na tom, do jaké doby dílo zasadíte, ale jestli to opravdu něco sděluje.

Častým “požadavkem lidu” je divadlo, ve kterém si po práci můžou odpočinout. Povinností tvůrce by však měla být snaha dělat umění, jež naopak zneklidňuje. Je ale v opeře jako absolutně nerealistické podívané nějaký apel na současnost možný?

Asi je třeba umět obě věci balancovat. Nemůžete zatěžkat diváka jenom vážnou tragickou operou, je třeba na to nahlížet také s nadhledem a rozumem a vytvářet i představení, při kterých si divák oddechne. Ale to je hrozně sporné.

V čem přesně?

Myslím si, že když prožijete katarzi ve vážnějším díle, dá vám to mnohem víc, než když odejdete z divadla, budete se jen usmívat a říkat si “to jsem se dneska dobře pobavil”. Důležitý je přesah, kdy vám věci docházejí i postupně. K tomu mám určitě blíž, než vytvářet pouhou zábavu.

Česká filharmonie začíná s programem pro přitažení mladých lidí k vážné hudbě. Máte v plánu něco podobného?

Přitáhnout mladou generaci je důležité, ale neodvážím se teď říct, že do roku 2008 vznikne takový program. První krok by asi bylo zavést přednášky, které by se odehrávaly před představením.

A co ostatní věkové skupiny?

Samozřejmě na prvním místě kvalitou, podcenit se ale nesmí ani propagace. V dnešní formě si je všechno hrozně moc podobné. Skoro nejde rozlišit, co je opera a co činohra. Je to pro mě skoro odrazující včetně té barvy, trochu mi to připomíná Maso uzeniny.

Jak chcete dělat propagaci vy?

Ondřej Černý prosazuje autonomii souborů. Národní divadlo zůstane společnou značkou, ale soubory budou vystupovat víc samostatně včetně vlastního vizuální stylu. Já o autonomii uvažuji také v opeře, proto plánuji také těch pět cyklů.

(Zdroj: Aktuálně.cz – 9.2.2007 – Jakub Jareš)
***

V divadle často vládne pasivita

Zvýšit platy hráčů a sboru, zvát významné osobnosti z řad dirigentů i pěvců, postupě přejít na stagionový systém. Toho by chtěl dosáhnout talentovaný režisér Jiří Heřman, novopečený šéf opery Národního divadla. Připouští, že změny budou patrné nejdřív za tři roky.

V čem spatřujete specifičnost opery ND?

Pro mě je Národní první scéna České republiky a její opera by měla vytvářet nejkvalitnější inscenace. Má také adekvátní podmínky a největší rozpočet a tak si logicky může dovolit víc než jiná divadla, zejména regionální.

Jak vidíte dramaturgii – má být spíš zaměřena na tradičnější nastudování a klasické tituly nebo se má víc věnovat experimentům, současným trendům, nové tvorbě?

Já mezi tím nedokážu rozlišovat, opera první scény by měla poskytnout co nejširší spektrum od velkých výpravných inscenací až po alternativnější formy. Mým cílem je takové spektrum vytvořit. Protestuji proti rozdělování na klasiku a modernu, důležitý je názor a schopnost ho sdělit. Hledání živé esence díla a ne přemýšlení o dramaturgii v intencích „to se dlouho nehrálo, to bychom měli uvést“.

Ve vaší koncepci zazněla jména ze špičky současné operní režie. Přivést je k hostování je náročné organizačně i finančně. V jakém stadiu jsou jednání?

Jednal jsem především s Davidem Radokem, nic konkrétního mně sice neslíbil, ale spolupráci je nakloněn – pokud bychom mu vytvořili podmínky, které potřebuje, nemělo by nic stát v cestě. Teď má v Göteborgu premiéru La Traviaty a pak budeme jednat dál. Mě zajímalo, zda se vůbec bude chtít do Národního vrátit a proč se v poslední době práci tam vyhýbal. Jeho odpověď byla jasná – vše se točilo kolem podmínek k přípravě inscenace, nedostačující doby na zkoušky a nekreativního přístupu interpretů k dílu. Dobře ho chápu, i mně vždy vadilo, když jsem se nemohl řádně soustředit, a doma jsem na tento nedostatek stále narážel. Provoz Národního divadla, je komplikovaný, ale věřím, že jednou v sezoně se projektu s významným režisérem dá připravit prostor, ostatně Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem zvolili podobný postup, když uvedli Ring.

A další jména?

Jednal jsem s choreografkou Saschou Waltz, která by rovněž byla nakloněna spolupráci. V Berlíně jsem viděl její inscenaci barokní opery Dido a Aeneas, která mě nadchla. Dalším umělcem, kterého bych chtěl přesvědčit, aby režíroval v opeře, je Jiří Kylián. Je to člověk, který jedinečným způsobem uvažuje o hudbě a prostoru a já bych s ním o tom chtěl hovořit a hledat titul, který by mu vyhovoval. Stále se přesvědčuji, že všechno je věc osobního jednání. My máme ve světě osobnosti se světovým renomé a stojí za to přemluvit je, aby opět u nás tvořily.

Režiséry typu Davida Radoka byste tedy zval pro jednu inscenaci za sezonu, to se týká i dirigentů a sólistů. S kým tedy počítáte pro větší část inscenací v sezoně?

Uvedl jsem jména českých režisérů a dirigentů, velký potenciál vidím i mezi současnými sólisty Národního divadla. Když s nimi bude pracovat špičkový tvůrce, mohou vyrůst ve skvělé pěvce. Chci hledat perspektivní sólisty i v zahraničí.

Uvedl jste, že usilujte o Johna Fioreho jako o šéfdirigenta. Ten má ovšem téměř na tři roky dopředu závazky. Máte připravené případné náhradníky?

Mám tipy na dva velmi kvalitní dirigenty, jeden je cizinec a druhý Čech, který působí v zahraničí. John Fiore je otevřený dalším jednáním, která teď znovu zahájíme. Dirigent jeho kvality, ať by třeba šlo o funkci hlavního hostujícího dirigenta, má v Národním vždy otevřené dveře, opět půjde hlavně o podmínky. Všichni vidíme, že když si za dirigentský pult stoupne osobnost, orchestr je skvělý. A o to jde. Chtěl bych zdůraznit, že se bavíme o době přibližně za tři roky. A to se týká i sólistů, domnívám se, že Magdalena Kožená tady nikdy souvisle nezpívala, protože nebyla oslovena včas.

Národní je repertoárové divadlo a při úvaze o zahraničních hostech – ať už dirigentech, nebo režisérech – se nelze vyhnout otázce zavedení stagionového způsobu…

Hraní v blocích je jeden z mých cílů. Nemá smysl naříkat, že si na stagionu nikdo nezvykne, že český divák to nepřijme. Změny samozřejmě nejsou reálné teď ani příští sezonu, která už je uzavřená a já na ní prakticky nic nemůžu změnit, což mi docela vadí. V Národním existovalo půlroční vakuum, v němž se střetávala dvě vedení, já nyní přicházím s třetím vedením. Nikdo nemyslel na to, že věci se musí plánovat dopředu, a jestli se organizačně nebudou zvládat s předstihem, nastane průšvih – takový stav vidím jako krizi opery. Národní je obrovský kolos a každá změna kursu se připravuje velice dlouho. Takže o kombinaci stagionového systému s repertoárovým bych se pokusil, ale první pokus se může odehrát až v sezoně 2008/ 9.

Opera má vysoký počet představení v měsíci, budete něco měnit?

Chtěl bych tyto počty snížit, myslím si, že soubor je přetížený. Souvisí to ovšem s výnosy, a pokud se na nás bude tlačit, nemám mnoho prostoru k manévrování.

Hodláte výrazněji zasáhnout do současného sólistického složení souboru?

Žádné převratné změny v ansámblu bezprostředně související s mým příchodem nechystám. Mám citový vztah ke zpěvákům a vím, že náhlé zvraty mohou negativně ovlivnit jejich kariéru a mohou víc zkazit než prospět. Změny budou uvážené a postupné a po dohodě s šéfdirigentem.

Ve své koncepci máte cyklus barokní opery, jejíž uvádění vyžaduje specializovaný orchestr, sbory i sólisty. Proč právě barokní opera a jak chcete zajistit pro ni podmínky?

Uvádění barokní opery je dnes ve světě velice aktuální a je to období, které je u nás trochu podceňované. Uvědomuji si finanční i organizační náročnost takových projektů, ale záleží také na volbě titulu. Dnes už máme v Česku specializované interprety a neobávám se, že bych nenašel dost tuzemských umělců.

S hraním v tzv. blocích se otevírá i problém orchestrálních hráčů, kteří se střídají po představeních. Stává se, že dirigent nastuduje operu s určitými lidmi a pak má v orchestru neznámé hudebníky. Problémy s hudebním nastudováním u jinak ceněné inscenace manželů La clemenza di Tito měly přídech skandálu. Budete tyto problémy řešit?

Má to dvě strany, na jedné je orchestr s nízkým platem a na druhé to, co popisujete. Když hráče zaplatíme a on nebude muset shánět kšefty a věnovat se kdejakým aktivitám, aby se uživil, pak můžeme vyžadovat jeho čas. To je zásadní otázka, jak proměnit financování orchestru. To samé je i se sborem, ti lidé jsou přetížení, nejsou zaplacení a nedělá se s nimi dobře. Znám to z vlastní zkušenosti, a i proto jsem si založil vlastní sdružení. Divadlo je samozřejmě zaměstnání, ale zároveň je to spojené s kreativitou a stálou vnitřní přítomností, na to se často zapomíná. Orchestr si určuje sám, kdy který hráč bude mít představení. Je třeba definovat, kdo je za co zodpovědný. Pokud pozvete Johna Fioreho a Alessandra De Marchiho, nelze si něco takového dovolit, vlastně u nikoho si to nelze dovolit. Ten člověk věnuje měsíce tomu, aby něco nastudoval, přijde na reprízu a v orchestru sedí lidé, které nikdy neviděl. Také to mimochodem vypovídá něco o nás, například, že lidé ani nevědí, kdo před nimi stojí. U nás je zvykem pohybovat se v zajetých kolejích, vládne pasivita, a když přijedou takové špičky jako právě Herrmannovi, tak si velká část lidí říká – už aby byli pryč, protože dělají jen problémy.

Budete tedy zvyšovat platy v kolektivních tělesech?

Je to také jeden z mých cílů, pokud chceme zvyšovat kvalitu, jiné východisko není.

Vaše inscenace se vyznačují zvláštní múzičností, kladete důraz na komplexní scénické uchopení prostoru. Během studií jste trávil nějaký čas i v Itálii, ovlivnily tyto pobyty vaše vidění hudebnědramatického tvaru?

Vždy mě oslovovala italská opera, a když jsem se napodruhé dostal na operní režii na HAMU, usiloval jsem o studijní pobyt v Itálii. Podařilo se mi dostat na školu, kterou při milánském Piccolo teatro založil Giorgio Strehler, viděl jsem ještě jeho inscenace, které zůstaly na repertoáru i po jeho smrti. Pobyt v Itálii mi dal hodně, později v Římě jsem díky svému profesorovi začal uvažovat o režii na úplně jiných základech, než jak nás učili v Praze – tady se vnímala hodně vnějškově. Vysloveně mě pak probudily hodiny improvizace, sám jsem byl do toho vtažený, doslova mě vystrčili na jeviště a já musel myslet na to, že existuje čas a prostor a tělo v těchto dimenzích. Pohyb a tanec mě hodně inspirovaly a dovedly mě k zacházení s prostorem, se světlem. Jde o vyjádření nebo zachycení energie, o něco, co přesahuje intelekt, co je uvnitř nás.

(Zdroj: Lidové noviny – 26.1.2007 – Jana Machalická)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments