Z archivu: Mladá Gabriela Beňačková

V našem seriálu, ve kterém nahlížíme do archivů a listujeme novinami a časopisy s daty méně či více od toho současného vzdálenými, jsme tentokrát vybrali pětatřicet let starý portrét slovenské sopranistky Gabriely Beňačkové (1947). Tedy portrét z doby, kdy tehdy devětadvacetiletá v Praze žijící umělkyně stále ještě stála teprve na začátku svojí velké mezinárodní kariéry. Šestým rokem byla v angažmá v pražském Národním divadle (1970-1981), kam nastoupila rovnou po absolutoriu bratislavské VŠMU, za sebou už ale v té době měla první úspěchy v zahraničí – například v Dublinu, Amsterodamu či Mnichově. Právě v roce 1976, ze kterého následující portrét pochází, začala Gabriela Beňačková hostovat ve Vídeňské státní opeře. Dobový medailon vypovídá nejen o prvních letech jedné z nejvýznamnějších česko slovenských operních umělkyň poválečné generace, která se dokázala prosadit v zahraničí a po řadu let se v nelehké mezinárodní konkurenci udržet, ale současně je mimo jiné i zprostředkovaným svědectvím o tehdejších poměrech v opeře pražského Národního divadla i české opeře vůbec. Následující portrét Gabriely Beňačkové pochází teprve z druhého čísla v té době nového čtrnáctideníku Scéna, který v normalizačních letech začal vydávat Svaz českých dramatických umělců.

***

Nataša a ty druhé

Stane se zpěvák operní postavou, jakmile vstoupí na scénu? Jaký je rozdíl mezi operním zpěvákem a operním interpretem – představitelem? Otázky na toto téma jsou stále aktuálnější v probíhajícím procesu kvalitativní proměny opery jako hudebně dramatického žánru a jejího postavení ve vývoji současného hudebního a divadelního umění. Opera jako syntetické divadlo, usilující o komplexnost hudebně jevištního tvaru, už nevystačí s dokonale zpívajícím statistou, ale potřebuje všestranně připraveného operního představitele, u něhož se nezbytný technicky profesionální základ vokálního umění stává jen jedním z prostředků vytváření operní postavy jako nedílné součásti důsledně prokomponované, myšlenkově jednotné interpretace díla, rozpracované ve všech složkách představení.

Není tajemstvím, že operní kolektivy na celém světě nemají nazbyt silných představitelských osobností, a odtud pramení i skepse, kterou cítíme z podtextu četných diskusí, článků a úvah i rozhovorů o budoucnosti opery. Mladé talenty si u divadel nemohou stěžovat na nedostatek příležitostí.

Když se jejímu objeviteli, řediteli Národního divadla v Praze Přemyslu Kočímu, podařilo přemluvit ji k podepsání smlouvy, bylo Gabriele Beňačkové třiadvacet let, studovala ve třetím ročníku bratislavské VŠMU a operu znala víceméně jen z hlediště. Národní divadlo bylo posíleno o nadějný mladodramatický soprán, obecenstvo uvítalo novou, roztomilou mladou tvář a Georgiji P. Ansimovovi se splnil jeden režisérský sen: našel ideální Natašu do své pražské inscenace Prokofjevovy Vojny a míru.

Beňačková jako hrdinka zhudebněného světoznámého románu překvapila, dojala, strhla. Její Nataša, nezatížená jevištní rutinou, měla upřímnou bezprostřednost, přirozenost, dívčí naivitu i půvab, spojený s udivující zralostí uměleckého projevu. Měla štěstí, že její první profesionální setkání s operou zprostředkovali tak znamenití umělci – pedagogové jako výborný praktik operního divadla a odborník na operní zpěv, dirigent Rudolf Vašata, a zapálený bojovník za současné operní divadlo, sovětský režisér Georgij P.Ansimov. Ta, která vešla do současných dějin opery Národního divadla jako Nataša, ráda potvrzuje, že hodiny tvrdé práce na roli, ale i dlouhé diskuse o uměleckých a lidských problémech se znalcem herecké duše jí odhalily svět divadla a daly jí pevné základy do další práce.

Natašiny rozdychtěné zpěvy otevřely cestu ke kariéře dívce, která působila jako objev souhrnem vlastností, z nichž se utvářel její talent, slibující zrod silné umělecké osobnosti. Po malém intermezzu v něžné Mimi z Pucciniho Bohémy, kde si mohla ověřit své možnosti v italském bel cantu, které považuje za výchozí metodu pro každého zpěváka, přišla další velká příležitost: Mařenka ze Smetanovy Prodané nevěsty. Postava složitá ve své prostotě, úkol obtížný popularitou role, kterou obecenstvo povýšilo na český symbol. Líbeznost, jiskrný šarm, temperament a vzácný soulad vokálního i hereckého projevu a zjevu této Mařenky připomněl milovníkům opery doby nezapomenutelné Oty Horákové.

Tmavooká brunetka srostla s energickou českou Mařenkou podobně jako s citlivou ruskou Natašou. Nezvítězila jen svými přirozenými, danými předpoklady, mládím a svěžím hlasem, ale znovu projevila zdravý divadelní instinkt a uměleckou intuici, která jí pomohla povýšit dobře zazpívanou úlohu na živou, pulsující bytost. Mladá Slovenka z Bratislavy se vyrovnala s vážným a nesnadným úkolem: přivést k platnosti krásu zpívaného českého slova, dokázat, že české bel canto není jen pojmem odcházejících pěveckých generací.

Mladodramatický soprán nevšední barvy, schopný hluboké lyriky, spolehlivě technicky postavený hlas, volně, nenásilně tvořený tón, její hudebnost, interpretační vlohy a její sepětí s hudebním životem Bratislavy s jeho pestřejší dramaturgií připravovaly Gabrielu Beňačkovou na širší možnosti, než na jaké jsme zvyklí u pražských zpěváků. Beňačková dovedla od začátku skloubit svou činnost na scéně s pěstováním komorního a oratorního zpěvu. Zvláště píseň ji vede k hloubce a promyšlenosti interpretace, k soustředěnosti a intenzitě vokálně interpretačního projevu, která v dlouhých operních plochách často uniká. Na otázku, jestli se cítí především dramatickou umělkyní, odpovídá, že svou lásku dělí nezištně mezi koncertní síň a divadelní jeviště. V seznamu jejích koncertních vystoupení najdeme Smetanu, Dvořáka, Janáčka, slovenské skladatele, Beethovena, Schuberta, Schumanna, Mendelssohna- Bartholdyho, R. Strausse, Debussyho, Brittena, tedy výběr daleko bohatší a různorodější, než jaký jí poskytlo necelých šest sezón strávených u divadla.

Dvořákova Rusalka, Taťána z Čajkovského Evžena Oněgina, Hedvika ze Smetanovy Čertovy stěny a Janáčkova Káťa Kabanová i Jenůfa z Její pastorkyně, to je spolu s Natašou, Mimi a Mařenkou součet úloh vytvořených v Národním divadle; okruh tvorby, uzavírající se zatím jako první kapitola kariéry mladé zpěvačky, neboť Leonora z Beethovenova Fidelia, kterou má v nejbližší době zvládnout, ji odvádí z dosavadní dráhy do zcela nové oblasti.

Zpěvák se nestává operním představitelem, jakmile se postaví na scénu. Co je tedy zapotřebí, aby se zpěvák stal operní postavou?

Osobní umělecký vývoj a výsledky ani ne šestileté činnosti Gabriely Beňačkové nám jasně odpovídají. Kromě Čajkovského Taťány, která je jí blízká svým naturelem, pro níž se tak ideálně hodí její tmavší soprán se “slzou v hlase” a bohatstvím lyrického fondu (vzpomeňme na analýzy sovětských kritiků, připomínající v Taťánině hudebním obraze “intonace vzdechy”), se sešla v Národním divadle jenom s českými rolemi. U svých hrdinek vnímá především jejich citový život, protože je jako interpret typ ’emocionální, nikoliv intelektuální, což ostatně souvisí i s jejím mládím, a řídí se svou intuicí. Roli vstřebává prostřednictvím hudby, a tak se dopracovává k hudebně dramatickému výrazu, který se vtěluje do herecké akce. V textu nalézá jednotlivé opěrné body, ale o postavě, kterou se má stát, jí všechno sdělí hlavně hudba.

Gabriela Beňačková má radost z tvoření na jevišti a z jejích rolí je to patrné. Její Rusalka, Taťána, Hedvika, Káťa i Jenůfa mají ještě pel radosti prvotního tvůrčího procesu, radosti z osvojení si skladatelova hudebního rukopisu a zhmotnění jeho notového zápisu, podloženého libretistovým slovem, v umělecký obraz živého člověka. Mladé ženy Gabriely Beňačkové, působící na své posluchače krásou přirozeného hlasového fondu, jeho technickým zvládnutím, mladostí a půvabem své interpretky, nesou ještě jiskru prométheovského ohně.

V titulní roli Janáčkovy Káti Kabanové

 

 

Gabriela Beňačková přišla do Národního divadla v období zvýšeného pěstování domácího umění, a to s důrazem na tvorbu, kterou jsme si zvykli tak nepřesným termínem nazývat “domácí klasika”. Beňačková se s touto linií ztotožnila nejen jako členka angažovaná u souboru, ale i vnitřně – jako výkonná umělkyně. Není specialistkou na moderní hudbu, na kterou se nikdy nezaměřovala, i když v současné době např. studuje pro Milán Schönbergovo monodrama Očekávání. Hudbu, které se říká moderní, nevylučuje zejména jako posluchačka, ale věří v sílu, a proto i další budoucnost tradiční opery s krásným zpěvem. Nepřipojuje se ke skeptickému krčení ramen nad operou jako uměleckou formou minulosti. Kladnou tradici operního umění ponesou dál podle jejího přesvědčení mladí umělci, kteří mají vztah k opeře a jejichž tvořivé síly hledají uplatnění právě na tomto poli.

Gabriela Beňačková nehlasuje pro tzv. avantgardu, ale opravdovost, s níž se věnuje svému povolání, i skromnost uměleckého mládí podmiňují její úctu “ke všemu dobrému, co se v hudbě vytvoří”. V zásobě magnetofonových pásků má proto i hudbu zcela jiného světa, než je ten operní, písně Gottů a Sinatrů, které poslouchá ve chvílích oddechu a které si volí stylově k atmosféře díla, na němž právě pracuje, nebo v němž večer vystupuje.

V čem spočívá kariéra zpěváka? V profesionalitě jeho umění, v popularitě, poptávce. Je málo zpěváků, kteří odolají nabídce do Metropolitní opery v New Yorku. Gabriela Beňačková si to dovolila pro své mládí, pro budoucnost, která ji čeká, pro množství hrnoucích se nabídek.

Před Leonorou z Beethovenova Fidelia, běžně obsazovanou vysokodramatickým sopránem, která se může v jistém smyslu stát mezníkem umělecké cesty Gabriely Beňačkové, je už příležitost k bilancování. Gabriela Beňačková je bezesporu osobností mezi našimi mladými zpěvačkami, uměleckou individualitou s osobitými vlohami i odpovědným přístupem k vlastní činnosti. Neustrnout, pracovat na sobě, to je další sympatický projev jejího talentu, který vyzařuje z postav, jimiž tak potěšila operní návštěvníky. Přání do budoucna je proto jednoznačné: aby její výrazné schopnosti našly dalšího Vašatu a dalšího Ansimova, kteří by dovedli dále rozvíjet její nadání a zapojit její výkon do kontextu dokonalé týmové práce, se vzájemným inspiračním spolupůsobením všech složek představení. Všechny role Gabriely Beňačkové zaujaly a zanechaly hluboký dojem, ale zatím pro nás galerie jejích hrdinek představuje stále ještě Natašu – a ty druhé!

Jarmila Brožovská
(Scéna č. 2/1976)