Z Brna přes Hanou, nuselský Tyláček a Operu 5. května do Národního. To byla Jarmila Pechová

Před deseti lety, 14. března 2008, nás navždy opustila emeritní sólistka Opery Národního divadla, představitelka řady čelných sopránových rolí v širokém hlasovém rozpětí, paní Jarmila Pechová.

Osobnosti české opery

Jarmila Pechová se narodila v Brně 11. května 1919. Ve svém rodném městě vystudovala Učitelský ústav a zde se také hudebně vzdělávala v Besedě brněnské a učila se zpěvu u A. Krancové. Později, už jako členka Opery Národního divadla se dále pěvecky školila u slavného tenoristy Tina Pattiery.

V sezoně 1938/1939 působila jako elévka a členka sboru v Zemském divadle v Brně, poté byla dva roky členkou olomoucké opery. V letech 1941–1945 se věnovala především operetě, nejdříve v pražském divadle Akropolis a poté v Tylově divadle v Nuslích (nynější Divadlo na Fidlovačce). Slavila úspěchy jako oblíbená a obdivovaná subreta, v operetním světě se stala pojmem. Její ambice ale směřovaly výše.

Měla štěstí. V roce 1945 se stala členkou nového souboru, který vznikl v budově bývalého německého divadla, dnešní Státní opery, kde se pod vedením profesora Aloise Háby soustředili mladí umělci prodchnutí snahou vnést do českého operního života moderní prvky, zbavit operu patiny konzervatismu a vytvořit v Praze protipól spíše tradicionalistickému opernímu souboru Národního divadla. Díky svému talentu, dobré profesionální průpravě, názorovému přesvědčení, schopnosti propojit pěvecký projev s přirozeným herectvím a v neposlední řadě také výraznému osobnímu půvabu se Jarmila Pechová záhy stala mimořádně platnou členkou souboru.

Repertoár Velké opery 5. května jí poskytl řadu příležitostí, kde mohla své přednosti zřetelně uplatnit. Eva Herrmannová, autorka zpěvaččina medailonku v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci, hodnotí její působení v tomto souboru následovně: „V krátké době vynikla tehdy jako jedna z mála českých zpěvaček především v rolích z italské operní tvorby, pro něž měla nosný průbojný hlas zvláštního temného zabarvení, schopný vyjádřit pomocí dynamických odstínů složitý citový život postavy.”

Připomeňme alespoň některé její role z tohoto období, na něž dlouho vzpomínali milovníci opery z řad pamětníků oněch let. Byly to především tři velké role pucciniovské, Mimi v Bohémě a titulní role v Tosce a Madame Butterfly, stejně jako titulní hrdinky ve Verdiho Traviatě a Aidě. Ve Velké opeře se také poprvé setkala s postavou Elvíry v Donu Giovannim, kterou úspěšně ztvárnila i v pozdějších inscenacích v Národním divadle. Svůj přirozený jevištní temperament mohla výborně uplatnit v postavě Frasquity v Bizetově Carmen, jedné z dalších rolí, jež ji provázela po celou dobu její umělecké kariéry, anebo v postavě Luisy ve výborné, nápady překypující Kašlíkově inscenaci Prokofjevovvých Zásnub v klášteře, kterou soubor nastudoval pod názvem Maškaráda. V poslední inscenaci Velké opery 5. května, kterou byla jednoaktovka Viléma Blodka V studni, ztvárnila roli Lidunky.

První rolí, kterou zpívala v inscenaci vzniklé pod hlavičkou Národního divadla, byla v listopadu 1948 Dorabella v Mozartově opeře Così fan tutte. Inscenace měla dvě obsazení, jedno tvořili členové souboru Národního divadla a druhé zpěváci, kteří se stali členy na základě fúze těles.

Totéž se týkalo i další mozartovské inscenace, Únosu ze serailu, kde byla obsazena do role Blondchen, jež ale v tomto představení dostala jméno Katka. Další inscenace, první uvedení Křičkovy vánoční zpěvohry České jesličky, byla zcela v rukou členů bývalého souboru Opery 5. května.

Ve velkém souboru musela podobně jako její další kolegyně hledat Jarmila Pechová své vlastní uplatnění. V jejím případě to bylo o to těžší, že její doména, italská opera, až na malé výjimky z repertoáru Opery Národního divadla prakticky zmizela. V případě veristické operní tvorby to platilo doslova. Byla tak obsazena do řady větších i středních úkolů v českých operách, zde mohla uplatnit v roli Esmeraldy v Prodané nevěstě svůj přirozený talent a subretní zkušenost. Tuto roli ztvárnila v mnoha desítkách repríz včetně hostování souboru v Moskvě a v Bruselu.

Moskevskému a bruselskému publiku se představila také v roli Pasáčka Jana v Janáčkově Její pastorkyni. Svou pěveckou virtuozitu a jevištní spontaneitu uplatnila výborně v roli Barče ve Smetanově Hubičce. Ve Dvořákově Rusalce byla po léta spolehlivou interpretkou První žínky, v opeře Šelma sedlák ji čekaly dokonce dvě role, Kněžna a Bětuška, ve Fibichově Šárce role Libiny a v Kovařovicových Psohlavcích Dorly.

Mimořádnou příležitost, které dokonale využila, Jarmila Pechová dostala v titulní roli Janáčkových Příhod lišky Bystroušky, v novém, velmi zdařilém nastudování této opery, jež bylo dílem dirigenta Jaroslava Vogela a režiséra Václava Kašlíka. Revírníkem v této inscenaci byl muž, který se později maximálně zasloužil o popularizaci této opery po celém světě, Rudolf Asmus, partnerkou v roli Lišáka Zlatohřbítka její někdejší kolegyně z Opery 5. května Milada Šubrtová. Tato inscenace Lišky Bystroušky byla v Národním divadle už třetí, ale bývá považována za první skutečně autentickou janáčkovskou interpretaci díla.

S Janáčkovým operním odkazem se poté setkala Jarmila Pechová ještě v trojroli Málinka-Etherea-Kunka ve Výletech páně Broučkových, v postavě Poběhlice v opeře Z mrtvého domu a v roli Poklízečky ve Věci Makropulos. V ní vystoupila na jevišti Národního divadla naposledy, v představení dne 11. května 1980.

Jarmila Pechová účinkovala také v řadě původních novinek. Především je nutné se zmínit o její interpretaci role Grušenky v Jeremiášových Bratrech Karamazových a Ženy Ivanovy v Ostrčilově Honzově království. V Smrti kmotřičce Rudolfa Karla se představila v roli Šumařovy dcery, v Zichových Preciézkách v postavě Madelon, v Suchoňově Krútňavě jako Pasáček Jano a ve Svätoplukovi jako Kněžka Mory.

Svůj mozartovský repertoár si rozšířila o Cherubína z Figarovy svatby a četné příležitosti jí přinesla tehdy často uváděná ruská operní tvorba. Byly to například role Gorislavy v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, Oxany v Čajkovského Střevíčkách, Kupavy ve Sněguročce Nikolaje Rimského-Korsakova a Kuchařice v Caru Saltanovi. V Mejtusově Mladé gardě ztvárnila postavu Ljuby Ševcovové. V postavě Žofie se představila v polské národní opeře Halka.

V roce 1960 utrpěla při studiu opery Vítězslava Nováka Lucerna velmi těžký úraz, který ji na řadu let vyřadil z divadelní činnosti. Na jeviště se vrátila ve druhé polovině šedesátých let a až do roku 1989 zde působila jako host. Diváci se s ní mohli setkat znovu v titulní roli Madame Butterfly a v postavě Dony Elvíry v Donu Giovannim, v Bohémě ztvárnila roli Musetty. Z rolí v českých operách si zopakovala Esmeraldu i Barče, ve Fibichově Šárce vyměnila Libinu za Častavu, ve Wagnerově Valkýře vystoupila v roli Siegruny.

V roce 1999 byla mezi čestnými hosty v hledišti Smetanova divadla, když díky tehdejšímu řediteli Státní opery Danielu Dvořákovi byla v režii Martina Otavy v původní scéně Josefa Svobody obnovena jedna z nejúspěšnějších inscenací Velké opery 5. května, Pucciniho Tosca, v níž ztvárnila titulní roli. Spolu s ní se v hledišti mohli diváci setkat s dalšími tehdy ještě žijícími aktéry proslulého představení, pokud se nemýlím, byli to i Josef Heriban a Jiří Joran.

Zajímavý úkol poskytl Jarmile Pechové filmový režisér Václav Krška, když ji obsadil ve svém filmu Z mého života, věnovaném Bedřichu Smetanovi, do role Eleonory z Ehrenbergů, první představitelky role Mařenky.

Chci využít příležitosti, kterou mi vzpomínka na Jarmilu Pechovou nabízí, a alespoň v několika větách připomenout také jejího manžela tenoristu Vladimíra Vodeničarova, který v letech 1946–1955 vytvořil na scéně Opery 5. května a posléze v Národním divadle řadu významných postav především v italském a ruském repertoáru.

Letos 28. ledna by se dožil sta let. Narodil se v bulharské metropoli Sofii, pěvecky se vyškolil ve svém rodném městě u proslulého pedagoga Christa Brambarova, mezi jehož žáky patřil například i Nikolaj Gjaurov. Později studoval v Praze rovněž u Tina Pattiery a několik let pobýval studijně v Miláně. Z jeho úspěšných rolí připomeňme například Alfréda ve Verdiho Traviatě a Vévodu v Rigolettovi, tři stěžejní tenorové role pucciniovské – Rudolf v Bohémě, Pinkerton v Madame Butterfly a Cavaradossi v Tosce, dále pak Don José v Carmen.

Z jeho rolí v ruských operách jmenujme Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi, Vladimíra Igoreviče v Borodinově Knížeti Igorovi a Lžidimitrije v Musorgského Borisi Godunovovi.

Až do svého odchodu v roce 1979 Vladimír Vodeničarov působil v operním Sboru Národního divadla. Zemřel 1. října 1994. Jarmila Pechová jej přežila o více než třináct let. Zemřela 14. března 2008.