Z Cardiffu do Brna přivezli silnou operní výpověď Janáčkova díla
Svou divadelní hru Věc Makropulos označil Karel Čapek jako komedii, ale nebyla to komediálnost, co oslovilo Leoše Janáčka natolik, že žádal o svolení k zhudebnění. Napoprvé je nedostal, teprve druhá žádost a dramatikovo ujasnění autorských práv rozhodlo: „Čekal jsem na svého zástupce, který byl na cestách a bez něhož jsem nechtěl nic podnikat. Tedy myslím, že americký agent (majitel světových práv) nemůže činiti námitek proti zhudebněni v jazyku českém. Je Vám tudíž volno užíti mého kusu k zhudebnění. A poněvadž sám bych se naprosto nedostal k nějakému přepracování, nebo úpravě, dávám Vám právo upraviti si můj text, jak budete potřebovati. Rád bych Vám dal k zhudebnění něco lepšího, než zrovna tenhle kus. Ale táhne-li Vás to k němu, jistě z toho něco velikého uděláte, a já Vám k tomu z celého srdce a co nejvřeleji přeju hodě štěstí…P.S. Podmínky račte dohodnout s mým zástupcem, ing. Fr. Kohlem.“
V tom čase hledání syžetu osmé opery doporučil Janáčovi Max Brod drama Dítě F. X. Šaldy. Skladatel se rozhodoval o letní dovolené na Štrbském plese v roce 1923. Text estétského spisovatele jej nezaujal – „To není živelné, to je strojené.“ Fascinovalo jej Čapkovo drama a porozumění mu rozhodně nedělala příbuznost dnů, sám totiž právě navštěvoval advokátní kanceláře pro vyřešení sporu, který nastolila vdova po Karlu Kovařovicovi o autorská práva doplňků v Její Pastorkyni. Janáček našel hledanou živelnost a inspirační tah opět v ženě, zde třistasedmatřicetileté krasavici Emilii Makropulos.
Své dceři narozené v roce 1585 dal otec, dvorní lékař císaře Rudolfa II., vypít na zkoušku elixír života. Lektvar fungoval a nyní, v roce 1922 tato pozoruhodná žena přichází do Prahy, aby vzácný, tajný recept znova získala. Janáček neuvěřitelně napínavě, emotivně a sdělně rozehrává a rozeznívá všechny detaily jejího jednání, všechna dvoření, jímž je operní diva vystavena. Se svou hrdinkou jako vždy naplno, empaticky žije: „Chytlo mne to. Víte, to hrozné, ono citové člověka, které nikdy nebude mít konce. Neštěstí holé. Nic nechce, nic nečeká. Z toho musí něco být. Třetí dějství, na tom si zakládám: ten spád, ten sráz! To jsem cítil, to jsem chtěl! Dělal jsem to asi rok. Chodil jsem s tím, napřemýšlel se – ale pak se psalo! – jako stroj!“, svěřil v interview pro Literární svět. Dokončení hlásil pak paní Kamile Stösslové: „S Věcí Makropulos jsem hotov! Ubohá třistaletá krasavice! Lidé ji měli za zlodějku, lhářku, za necitné zvíře. Bestii, kanálií jí nadávali, škrtit ji chtěli – a její vina? Že dlouho musela žít. Lítost jsem s ní měl.“
Premiéra opery byla hned několik měsíců po dokončení v prosinci 1926 v Brně, v rukou Janáčkova obdivovatele a propagátora Františka Neumanna. Janáček byl už persona grata, právě v lednu ve foyeru brněnského Národního divadla byla slavnostně odhalena skladatelova busta, dílo sochaře Jana Štursy. Premiérový úspěch Věci Makropulos byl obrovský – u publika, u recenzentů.
Na festivalu Janáček Brno 2022 jsme byli svědky nové inscenace Věci Makropulos v podání Welsh National Opera z Cardiffu. Režijní angažmá režisérky Olivie Fuks jdou napříč Evropou, světem. Její afinita k české operní tvorbě je zřejmá, za Dvořákovu Rusalku v Sydney Opera House obdržela australskou prestižní cenu Helpmann Awards i Green Room Awards za nejlepší režii 2008. V repertoáru má Janáčka hojně, Osud a Šárku, pro Longborough Festival Opera nastudovala Příhody Lišky Bystroušky, pro oblíbenou londýnskou scénu Opera Holland Park v roce 2018 Káťu Kabanovou.
Fuks rozehrála Věc Makropulos v žádané realitě, takřka detektivní odkrývání života podivuhodné ženy, která svou identitu nikterak netají – Elina Makropulos, Ellian Mac Gregor, Eugenia Montez, Jekatěrina Myškina, Elsa Müller. Režisérka dala všem jedenácti postavám opery (mužský sbor je za scénou) zřetelný charakteristický pohyb, gesta, výraz, hrají a zpívají naplno v dikci dohadů, otázek, pátrání a hádek a nejeden dialog má hrot až komediální.
Scéna Nicoly Turner je realistická s prvky iluze, už v předehře má projekci Sama Sharplese, velký ciferník, nedopočitatelný čas Emiliina života, projekci ženské postavy, z níž prozařuje i kostra, sepjaté ruce, lidské oko, kaligrafická inkoustová písmena E. M. Divák nápovědu domýšlí. Prostor scény a plynutí děje ozvláštňují průhledné závěsy. Když v prvém jednání vstupuje Elina Makropulos do advokátní kanceláře, sloupy listin sjedou ze stropu a jasně napoví, kolik času a práce takový stoletý právnický proces generuje a zanechá. Ve druhém jednání podlahu pokrývá halda květů rudých růží, ve kterých se všichni brodí. Třetímu jednání vévodí Emiliina ložnice v bílém s velkou manželskou postelí, hodinami v záhlaví, závěsy, kufry s iniciálami E. M.
Emilia Marty je zcela originální dramatická postava a snad každá sopranistka, která ji kdy ztvárnila, ji řadí mezi své nejmilejší role. S Welsh National Opera přijela Španělka Ángeles Blancas Gulín. Její curriculum je mimořádně plné nejzvučnějších jmen dirigentů, operních domů a zajímavých rolí, včetně Janáčkovy Emilie Marty a Kostelničky. Obě předvedla už před lety v gesci režiséra Roberta Carsena, s ním nastudovala dřív i Dvořákovu Rusalku v Turíně. Emilii zpívala prvně v roce 2013 v benátském La Fenice. Zajisté přijet zpívat do Janáčkova města je umělcům zadostiučinění.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
