Z Debrecínu přes Budějovice do Prahy. Maďarský temperament na českém jevišti

Rozhovor s tanečníkem Viktorem Svidró o Pražském komorním baletu i Laterně magice

Na začátku každé sezony hlásí soubory nové přírůstky do svých řad a alternace inscenací. Pražský komorní balet a Laterna magika jsou novým působištěm maďarského tanečníka Viktora Svidró, který cestu do Prahy vzal přes Györ, Debrecín a České Budějovice jako kmenový tanečník choreografa Attily Egerháziho. Na kontě má i nominaci na Thálii a cenu za nejlepší sólový výkon v soutěžní přehlídce inscenační tvorby Balet 2014 za Egerháziho balet Kauza Kafka. V nové premiéře Pražského komorního baletu, která se koná v neděli 18. října, tančí v choreografii This Is Not a Kiss! a mezitím se sžívá s rolí Svůdce v Kouzelném cirkuse Laterny magiky, kde je již čtyřiadvacátým představitelem v pořadí. Co dalšího musí ještě aktivní tanečník a otec rodiny zvládat, ukazuje výhody i úskalí života v dnešním uměleckém světě.

Začněme pěkně z kraje. Máte za sebou tradiční konzervatorní vzdělání. Je srovnatelné s absolutoriem třeba na Pražské konzervatoři?

Vystudoval jsem konzervatoř v Györu, která je podobná, ačkoli ne úplně stejná. Specializace na klasický nebo moderní tanec je ale obdobná, já jsem tehdy absolvoval v klasickém oboru, byli jsme k němu celkově více vedeni. Nikdy jsem ale o sobě jako o interpretovi takhle neuvažoval a nepřál jsem si tančit tradiční klasické balety. Ani jsem k tomu neměl příležitost.

Vaše první angažmá bylo v Debrecínu, můžete trochu přiblížit, o jaký šlo soubor?

V Maďarsku v zásadě existuje jen jeden soubor, který se věnuje klasickým baletům, a to je Maďarské národní divadlo v Budapešti. Menší soubory se věnují modernímu tanci. Není to stejné jako v Čechách, kde každé divadlo v regionu má na repertoáru nějakou klasiku, i když má třeba malý počet členů. Když chcete v Maďarsku vidět klasický balet, musíte jedině jet do hlavního města. V Debrecínu tehdy vlastně soubor nebyl, teprve se formoval. Než jsem přišel, tanečníci v divadle fungovali spíš jako sbor k muzikálům, operám a operetám. V době, kdy jsem tam nastoupil, probíhala reorganizace, takže jsem byl u vytvoření nového tělesa s vlastním repertoárem. Bylo hezké být u něčeho hned od začátku.

Po několika letech přišel do souboru choreograf Attila Egerházi a vy jste se stal jeho tanečníkem, a to až do této sezony. Co vás s ním po tak dlouhou dobu spojovalo?

Ano, byla to desetiletá, vlastně jedenáctiletá spolupráce. Myslím, že co mě tenkrát nejvíc zaujalo, byl jeho pohled na tanec, na to, jak má vypadat taneční divadlo v jednadvacátém století, jeho vize stran tanečního stylu, velmi čistého, estetického, líbil se mi od začátku jeho způsob choreografické kompozice. Když jsme se potkali, byl to ojedinělý přístup. A protože vytváří jak abstraktní, tak dějové taneční kusy, byl to hodně různorodý repertoár a cítil jsem se v něm vždycky dobře, dlouho nebyl žádný důvod ke změně.

Takže do České republiky jste přišel s ním.

Když odešel z postu šéfa v Debrecínu, pokusil se vytvořit vlastní taneční soubor, Maďarské taneční divadlo. Fungovali jsme tři sezony, hostovali jsme také v Praze ve Stavovském divadle, ale potom přišla ekonomická krize a udržet skupinu samostatnou už nebylo možné, neměli jsme příliš velkou podporu ze strany státu. Tehdy dostal Attila Egerházi nabídku do České republiky. Já už jsem žil se svou nynější ženou, českou tanečnicí Lindou Schneiderovou, vzali jsme se loni na Otáčivém hledišti. Tančili jsme spolu už v Debrecínu, takže to rozhodování, jestli jít, nebo nejít do Česka, nebylo nic těžkého.

A teď jste po letech přesídlili do Prahy a začali novou etapu…

Deset let znamená pro tanečníka skoro víc než polovinu aktivní kariéry, takže po takové době už si přejete najít nějaké nové podněty, řekněme výzvy, ještě zkusit nové místo, kde se můžete prosadit jinak. V Budějovicích se toho také hodně mění, divadlo má nového ředitele a tak dále, takže jsem cítil, že je zrovna čas na změnu, čas poděkovat Attilovi za všechno, co jsme s ním prožili, za krásné balety, ve kterých jsme si mohli zatančit, a posunout se dál. Linda tu má rodiče a právě se nám narodila druhá holčička, takže bude samozřejmě příjemné mít i podporu rodiny, v Budějovicích jsme byli sami.

Stal jste se spolupracovníkem nebo členem Pražského komorního baletu a Laterny magiky. Podle čeho jste si vybíral nové působiště?

Člověk musí vzít v potaz možnosti, které jednotlivé soubory nabízejí, ale také svoje vlastní možnosti. Napadlo mě samozřejmě, že bych mohl zkusit konkurz do Národního divadla, ale nemyslím, že to by byl soubor pro mě. Cítil jsem se vlastně už trochu „starý“ na to zkoušet angažmá, zvlášť když je velká část repertoáru složená z klasických baletů, ve kterých se přece jenom necítím na svém místě. Pak jsou tu taneční skupiny, které fungují na projektové bázi, ale to je už příliš nejisté. Pražský komorní balet mi byl sympatický v mnoha ohledech. Má velkou historii, čeká ho nové umělecké vedení, změna dramaturgie s výhledem do budoucna na další zajímavou práci. To je pro mě momentálně hodně důležité, a ačkoli to není úplná jistota, je tu potenciál dlouhodobé spolupráce.

Takže zatím účinkujete v jedné premiérové choreografii. Považujete se sám za člena souboru?

Zatím mi vyhovuje, že mám jen jednu inscenaci, protože v téhle chvíli jsem rád, že můžu být s rodinou, ale samozřejmě nechci být úplně na volné noze. Možnost pracovat na denní bázi je pro mě hodně důležitá, mám z toho pocit, že jsem člen souboru, i když tam třeba nejsem doslova každý den. Bavili jsme se o možnosti, jestli bych dostoupil do existujícího repertoáru, ale zatím to vypadá, že obsazení mají dostatečné. Na jaře bych měl ale tančit v další premiéře, kterou pro Pražský komorní balet bude chystat Jiří Pokorný (poznámka autorky: tanečník a choreograf současného tance působící v zahraničí).

Co mají diváci očekávat od nové premiéry Pražského komorního baletu, jestli můžete něco prozradit předem?

Bude to hodně různorodý večer. Každý z choreografů má jiný pohled na tanec, v podstatě od neoklasiky po současný tanec. Hana Litterová chystá kus, který se nejvíc blíží neoklasickému pojetí. Kus This is Not a Kiss! Žigi Jereba, v němž tančím já, by se dal asi zařadit někam mezi modernu a současný tanec, stále jsou tu přítomny takové ty čisté linie a pózy vycházející z principů moderních tanečních technik. Choreografie od Aleksandry Dziurosz bude mít syrovější jazyk. Neviděl jsem ji celou, ale myslím, že rukopis této choreografky se blíží více fyzickému divadlu a současnému tanci, i když rozdělovat choreografie do kategorií je hodně obtížné…

V této sezoně jste se podobně jako v Pražském komorním baletu stal i tanečníkem Laterny magiky. Jak k tomu došlo?

Když jsem začal jednat s Pražským komorním baletem, věděl jsem, že budu potřebovat ještě nějakou další spolupráci, nejde jenom o peníze, ale i o výhled do budoucnosti. S rodinou má už člověk určitou zodpovědnost a nemůže žít z měsíce na měsíc, ale pořád si chci vybírat také práci, která mě baví, dokud ještě mohu tančit. Laterna magika má za sebou úžasnou historii a má hodně různorodý repertoár, takže mě lákala. Nabídl jsem se vlastně sám panu Prokešovi, jestli nepotřebuje tanečníka, a aby se mnou případně počítal jako se zájemcem. Teď jsem dostal příležitost tančit hlavní roli Svůdce v Kouzelném cirkuse a musím říct, že to byla zase úplně nová zkušenost.

Jaké to je, naskočit do inscenace, která se hraje třicátým osmým rokem? Jak na vás působí?

Hned na začátku jsem si říkal, že když má nějaká inscenace za sebou přes šest tisíc repríz, hraje se přes třicet let a stále je na repertoáru žádaná a diváky baví, tak je určitě kvalitní. Když jsem Kouzelný cirkus viděl prvně, byl jsem překvapený tím, jak inovativní inscenace to ve své době musela být a jak stále funguje. Má v sobě hlubokou myšlenku, která ji dělá nadčasovou, je to vlastně podobenství. Ukazuje svět tak, jak jej kdysi viděl Shakespeare, jako divadlo, kde jsou všichni muži herci a ženy herečkami. Obdivuji zároveň její tvůrce a jejich fantazii, jakým způsobem je představení promyšlené a všechno do sebe zapadá. Museli mít dokonale přesnou představu o tom, co se má současně odehrávat na filmu a na jevišti a předem mít promyšlený každý obraz a interakci… Líbí se mi způsob práce s projekcí, která není jen dekorací, jak se to stává mnoha choreografům, kteří ji chtějí používat v tanečních představeních.

A jak se daří interakce vám?

Je to obrovská zodpovědnost, převzít roli, kterou před vámi tančilo už přes dvacet jiných interpretů. Není jednoduché sledovat současně hudbu i obraz a být vždycky přesně na čas na správném místě, je to inscenace interaktivní i z pohledu tanečníka, nejen z pohledu diváka. Poprvé jsem si zkusil i černé divadlo. Ale proto jsem přišel do Prahy, abych poznával nové věci. I po třinácti letech tancování se dá objevit spousta nového, v Laterně magice rozhodně.

Jak dlouho jste inscenaci zkoušel?

Měl jsem individuální zkoušky s Pavlem Knollem a Zuzanou Hrzalovou, za jejichž profesionální práci velmi děkuji. Skoro celou roli jsem se učil s nimi, a potom to byla velká změna, být najednou na scéně s ostatními a muset na ně reagovat. Měl jsem asi deset zkoušek, ale v průběhu skoro dvou měsíců, potom samozřejmě několik projížděček před mojí premiérou.

Máte také pedagogické zkušenosti a i v současnosti nějaké závazky tohoto druhu, že ano?

Dostal jsem příležitost vést studentský soubor Balet Praha Junior jako umělecký šéf. Jsou to studenti konzervatoře Taneční centrum Praha, kolem patnácti tanečníků, soubor má vlastní repertoár. Učím, pracuji s asistenty choreografů, připravuji nové programy na sezonu, dramaturgii. Balet Praha Junior má na repertoáru také choreografie Attily Egerháziho, který s Tanečním centrem Praha spolupracuje už asi čtrnáct let. V tanci jsme všichni tak trochu jedna velká rodina.

Chystáte pro soubor nějaké změny nebo vlastní tvorbu?

To v plánu nemám, necítím takovou tu vnitřní potřebu začít něco tvořit. Práce je tam i tak dost, protože jde vlastně o koordinaci umělecké činnosti souboru, který má velké množství hracích termínů. Pro mě je dobrá praxe vyzkoušet si jinou práci než jen tanec. Myslím, že se dá předpokládat, že když je člověk pozvaný, aby vedl nějaké těleso, očekává se od něj, že přinese „čerstvý vítr“. Můj pohled je pohledem aktivního tanečníka, mám vlastní představy o tanci, ale neplánuji žádné radikální změny. Myslím, že soubor svou funkci plní a repertoár má pestrý. Stále je to především studentský soubor a my jsme tady pro ně, pro budoucí tanečníky, kteří potřebují start do života. Absolventi Tanečního centra Praha asi neaspirují na to stát se prvními sólisty klasického baletu, ale je možné je připravit na kariéru v současném tanci, svět je naštěstí otevřený a oni nemusí hledat uplatnění jen v České republice.

Vy už asi ale v České republice zůstanete natrvalo?

Ano, neplánuji vracet se do Maďarska. Zatím jsem nežádal o české občanství, ačkoli bych měl nárok a Maďarsko podporuje i možnost dvojího občanství, nic mě k tomu ale nenutí. V tanci mám za sebou přes deset let aktivní práce, takže už si vybírám, v čem tančit, s ohledem na vlastní zdraví i na schopnosti. Rád experimentuji, ale chci vždy odvést profesionální výkon, protože vlastně reprezentuji sám sebe a svou profesi jako takovou. Pokud se jednou podívám na sále do zrcadla a uvidím, že to, co předvádím, už není dobré, skončím okamžitě bez ohledu na věk.

Tak doufám, že k tomu dojde až za hodně dlouho. Díky za rozhovor!

Vizitka:
Maďarský tanečník Viktor Svidró (1984) je absolventem taneční konzervatoře v Győru. Byl sólistou v Ballet Debrecen a Hungarian Ballet Theatre, od roku 2009 působil jako sólista v baletním souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Od sezony 2015/2016 se připojil jako sólista k Pražskému komornímu baletu v Praze. Má rovněž pedagogické zkušenosti, především z tanečních workshopů a jako pedagog klasického tance v Tanečním centru Praha a na konzervatoři v Győru. Byl uměleckým asistentem studentského souboru Balet Praha Junior při Tanečním centru Praha a vytvořil pro něj i několik choreografií.

Jako interpret ztvárnil role v nepřeberném množství choreografií a inscenací Attily Egerháziho, ale zatančil si i v dílech Jiřího Kyliána, Petra Zusky a dalších. Za roli Kafky v inscenaci Kauza Kafka byl nominován na Cenu Thálie a získal Cenu za nejlepší sólistický výkon v rámci Inscenační přehlídky Balet 2014. V Laterně magice alternuje hlavní roli Svůdce v legendární inscenaci Kouzelný cirkus.
(Zdroj: ND Praha)

www.prazskykomornibalet.cz

Foto ART DOT Studio, ND Praha, Deník / Radka Doležalová, archiv V. Svidró / Michal Siroň, Petr Hasal, Jakub Fulín