Z dějin divadelní klaky (2)

Tenorista Leo Slezak vypráví ve svých vzpomínkách a s humorem sobě vlastním o zkušenostech, jaké učinil s operní klakou v jednom velkém operním domě v Itálii. Jakéhosi dne se u něj ohlásil muž, z jehož vizitky bylo zřejmé, že je šéfem divadelní klaky, a Slezakovi vychvaloval výhody této instituce. Slezak už byl varován svými kolegy a vyplatil šéfovi klaky, známému pod přezdívkou „pericoloso“ (nebezpečný), za první večer dvě stě lir a za každý další slíbil sto lir. Hodinu nato byla Slezakovi doručena další vizitka, na níž stálo „Cavaliere Oreste Crachelotti, chef de claque“. Když Slezak prohlásil, že už šéfovi klaky dvě stě lir vyplatil, dozvěděl se, že se stal obětí podvodníka. A navíc cena není dvě stě lir, nýbrž tři sta padesát. Slezak, který se nedal jen tak obalamutit, ho odkázal na později – a už ho nikdy neviděl.Podobná pamětihodná setkání zažili mnozí umělci a umělkyně vídeňské Dvorní opery. Podle četných soudobých zpráv svým vlivem a organizací klaka tohoto divadla ostatní scény značně zastiňovala. Existovaly četné pokusy ji odstranit či alespoň kontrolovat. Tak se dějiny klaky zároveň stávaly dějinami jejích zákazů.

Místa k stání v parteru. Klika a klaka ve vídeňské opeře
Vídeňským divadlům se v létě 1862 věnoval fejetonista politického listu Der Botschafter Friedrich Uhl. Novinář Uhl, tchán Augusta Strindberga, byl několikrát sám navrhován na místo ředitele dvorních divadel, avšak vždy odmítl.

Hned na začátku jeho fejetonu stojí, že „i v horkých dnech publikum značně zaměstnává kalamitní situace divadel a opera by nám způsobila méně utrpení, kdyby ji zavřeli rovněž.“ Protože hlavní představitelé buď nebyli k zastižení, nebo byli indisponováni, stáli na jevišti téměř každý večer (většinou jen málo kvalifikovaní) hosté, takže „cedule jsou jakýmsi soupisem cizinců“. Zpěvačky, které v posudcích všude propadly, se nemohly v letních měsících snadněji dopracovat k aplausu než ve vídeňské opeře, „pokud znaly ty správné cestičky“, to je, pokud si dokázaly zajistit klaku.

Noviny nás ujišťovaly, že je klaka oficiálně odstraněna – znamená to snad, že existovala oficiálně? Je-li tedy klaka mrtvá, byla-li odstraněna příčina, jak to přijde, že stále působí? To snad aplaudují ruce nějakých duchů? Kdepak, jsou to stále tíž mládenci v ohnivé peci operního divadla, co tu tleskají, křičí a šílí při bezhlasosti a netalentovanosti ‚upalovaných‘, zatímco těch několik diváků, kteří zaplatili vstupné, se po sobě udiveně ohlíží, krčí rameny, pak se někteří zvednou a zachovají se tak ‚nezdvořile‘, že hosta nechají o samotě. Avšak ne, on sám nezůstane, zůstane s ním jeho věrná klaka, tleskáním mu vsugeruje úspěch a utvrdí ho v tom, že své schopnosti vůbec nepřecenil. A tak způsobí, že se dalšího dne může říkat: Slečně X bylo velmi tleskáno a byla tolikrát a tolikrát vyvolána. Takovému hostu se pak jakýkoli nestranný úsudek musí jevit jako zločin proti majestátu jeho talentu a hlasu.“

Pryč s klakou!“ žádá autor a hrozí, že vyzradí jméno šéfa klaky, pokud se situace nezmění. Panující poměry ilustruje aktuálním případem. Jakási bezvýznamná zpěvačka byla zasypána tolika květinovými dary, že se o tom všude žertovalo. Na konci jednoho z představení jí prý měl divadelní sluha přinést na jeviště velkou kytici. Chtěli ho přesvědčit, aby kytici předal jiné zpěvačce než té, pro niž byla určena, ale k tomu se ten dobrý muž nedal pohnout. „Mám za úkol předat ty kytky slečně XY.“ – „A kdy jí je máte dát?“ – „Až se na konci objeví v černém – a umře.“

Ještě téhož dne, kdy vyšel Uhlův fejeton, na něj zareagoval policejní sekční rada a napsal dopis, v němž poznamenává, že je nutné tu hanebnost v podobě klaky veřejně odhalit, avšak doporučoval vyčkat, dokud nebudou k dispozici pádné důkazy, „jimiž vyzbrojeni můžeme vystoupit“. To se však zřejmě nestalo.

Návrh reformy – kontrolor
Jinému žurnalistovi nešlo ani tak o odstranění klaky, jako o její reformu. V tomto smyslu sepsal dotyčný dr. Justus Eisner patnáctistránkový elaborát určený intendantovi Dvorních divadel. Eisner pocházel z Terstu, byl literárně činný, překládal italská libreta do němčiny a německá do italštiny a byl dopisovatelem německých i italských listů. V úvodu označil za „politováníhodné“, jestliže existují lidé, kteří platí respektive si nechávají platit za to, aby se uměleckému produktu či výkonu dal připravit úspěch. „Přesto je instituce klaky, tento odporný vynález importovaný z Francie, za dnešní situace adekvátní a také smutná nutnost, tak jako nevěstince v přístavech“. Umělci i publikum jsou už na klaku tak zvyklí, že ani ti nejlepší sólisté bez ní nechtějí vystoupit a publikum samo nejeví iniciativu tleskat, vždyť k tomu je tu přece klaka. Za těchto okolností je jen potřeba pokud možno zamezit zneužívání umělců a obtěžování publika, a na druhé straně dbát na to, aby byl zajištěn úspěch celého souboru, nikoli pouze uspokojena ješitnost jednotlivce.

Na šesti stranách elaborátu Eisner vylíčil Pravdivý popis současné klaky c. k. dvorních divadel. Jmenovitě uvádí tři šéfy klaky – Heilmanna staršího, který začal už před třiceti lety v Divadle U Korutanské brány, ale pro vyděračské metody a aroganci ztratil u mnoha umělců důvěru, Schöntaga z Pešti, jemuž se podařilo díky protekci zpěváků Amalie Maternové a Leonarda Labatta postupně Heilmanna st. vytlačit, ale byl tu ještě Heilmann mladší, synovec výše jmenovaného. Eisner znal detailní údaje o jejich „honorářích“, totiž o úplatcích, jaké od umělců požadovali. Nejvíc byli postiženi hostující umělci: „V dohodě s vrátnými hotelů, v nichž bývají hosté ubytováni, k nim hned po příjezdu přicházel starý Heilmann a umělce vydíral. Znám případy, kdy umělci, v cizině velmi oslavovaní, zde museli obětovat téměř polovinu honoráře. Ani Adeline Patti nezůstala ušetřena.“

Eisnerův návrh spočíval v zavedení kontrolora klaky. Měl dohlížet na to, aby klaka působila ve prospěch divadla (jeho ředitelství), a nikoli jednotlivých umělců, aby aplaudovala i ansámblovým číslům, aby její členové neodcházeli z divadla před koncem, chovali se slušně, neobtěžovali běžné publikum a před premiérou nového nebo importovaného díla či před vystoupením cizího hosta nešířili pomluvy. Kontrolor měl dále přísně dohlížet, „aby se šéf klaky nebo kdokoli z ní během zkoušek nevkrádali do divadla, v budově či v její blízkosti nežadonili na umělcích volné vstupenky, ani vstupenky – ať už přímo či nepřímo – neprodávali.“ Kontrolor naopak se měl zkoušek zúčastňovat, v souladu s ředitelstvím si poznamenat místa, která si ze strany publika zaslouží zvláštního hlasitého uznání, a šéfovi klaky v tomto smyslu měl podávat patřičné instrukce. Ke kontrolorovým úkolům také mělo patřit upozornění členů klaky na zvláštní přednosti toho kterého umělce. Od ředitelství měl nárok na určitý počet vstupenek, které by rozdával mezi konzervatoristy a další hudebně vzdělané studenty.

Žádoucí respekt a autoritu takový kontrolor mohl získat pouze tehdy, bude-li příslušet k divadelnímu personálu: „Musí to být někdo, kdo zná všechny triky klaky a udrží ty drzé brachy na uzdě.“ A tady přichází pointa: „Autor tohoto návrhu, známý jako původce a překladatel vícera operních libret, hudebně vzdělaný a jako bývalý operní režisér a divadelní sekretář obeznámený s divadelními poměry, je ochoten za skromný roční plat tuto kontrolu převzít.“

Mahlerovo polní tažení proti „divadelnímu moru“
Gustav Mahler se hned po svém nástupu jako ředitel vídeňské Dvorní opery roku 1897 pokusil klaku z tohoto divadla vyhnat. Bezprostředním podnětem měly být hlasité projevy tamní premiéře Smetanovy opery Dalibor v říjnu 1897, kdy se tleskalo i na nevhodných místech. Podle listu Neues Wiener Journal to však bylo samo publikum, které nadšeně tleskalo i tam, kde potlesk nebyl na místě. V takových případech by klaka naopak syčením měla vyzývat ke klidu – což se nedělo. Nicméně Mahler nechal členy souboru podepsat prohlášení, v němž slibovali, že přeruší jakékoli styky s klakou, což platilo – a to byla novinka – i pro členky baletu.

Mahlerovo „polní tažení proti divadelnímu moru“ (Neues Wiener Journal) sice nemělo trvalý úspěch, povšiml si ho však vídeňský tisk a vyvolal četné komentáře, jako například ve Wiener Bildern, kde se objevily satirické verše:

Náš nový operní ředitel
a vládce partitury
tak jako pravý velitel
vydává rozkaz shůry.

Pánové pěvci, ba i divy,
museli čestný slib mu dáti,
že ať se klaka jak chce diví,
už ani groš jí nezaplatí.

Jak krásné to tehdy bývalo,
připlul-li Holanďan na svém vraku!
To se to potom zpívalo,
když v hledišti měl svoji klaku. (atd.)Noviny také sdělovaly, že se po vydání Mahlerova zákazu šéfové klaky vzdali funkce a tři dny už se na svých místech neukázali. Zatímco ten baletní prý se strašlivě trápí, ten operní, bohatý to muž, „bude nyní chodit na operu jen pro své potěšení“. Satirický časopis Die Bombe zveřejnil vtip: „Člen klaky se pustil do operního ředitele, proč že se plete do věcí, do kterých mu nic není: ‚Co kdybych se já vám pletl do dirigování?‘

Mahlerovi se zlo klaky odstranit nepodařilo, zanedlouho už na podepsaný slib nikdo nedbal. Do sítí operní klaky se ostatně nechytili pouze zpěváci, zpěvačky a baletky, ale také kapelníci i samotní divadelní ředitelé. Ředitelé se měnili, klaka zůstávala.

Syčivý atentát
Bylo veřejným tajemstvím, že ve vídeňské Dvorní opeře existovaly „kluby příznivců“ – Marie Jeritzy, Alfreda Piccavera, Lea Slezaka a dalších. Že se utvořil také „klub míst k stání“, se zjistilo teprve díky skandálu, který se ve Vídni odehrál roku 1925 – tehdy už ve Státní opeře – a jehož obětí se stal nově angažovaný rumunský tenorista Traian Grozăvescu. Po prvních vystoupeních navštívil Grozăvesca jakýsi mladý muž a předal mu lístek s následujícími slovy: „Velevážený pane Grozăvescu! Dovolte, abych se Vám představil jako delegát Klubu diváků na místech k stání v parteru Státní opery, a prosím o laskavou zprávu, kdy byste mne mohl přijmout. S úctou Otto Stieglitz.

Zpěvákově manželce pak ohlášený návštěvník vysvětlil význam spojení s operní klakou a mimo jiné zmínil, jak se dají při představení vyvolat projevy jako nemotivovaný potlesk, syčení a podobně. Grozăvescovi s ohledem na jeho příští kariéru zdůraznil, že udělá dobře, když jeho „mužstvu na každé představení obstará vstupenky nebo na ně poskytne peníze“ – jinak by se mohl dočkat nepříjemností. Grozăvescu se podle toho zařídil, za nějaký čas se však nechal slyšet, že už nechce být obtěžován. To mělo za následek dopis, zveřejněný v Neues Wiener Tagblatt ve znění:

Velevážený pane Grozăvescu!
Bohužel jste mi od představení k představení přenechával stále méně lístků k státní v parketu a nemohu Vám tedy, velevážený pane Grozăvescu, být nadále k dispozici. Prominentní umělci dávají obvykle svým příznivcům nejméně 10 vstupenek. Přikládám seznam jako důkaz, že je v mých službách velký počet mladých lidí, ale tak nedostatečný počet vstupenek jim nemohu nabídnout. Za peníze v hotovosti, které jste mi kdysi dal, jsem okamžitě nakoupil lístky, abych mohl provoz, který tak velkoryse vedu, odpovídajícím způsobem zvládnout. Svá vydání mohu kdykoli vykázat a nyní musím prosit, abyste mi do budoucna poskytl na každé představení 10 lístků k stání, jen tak budu své mužstvo moci nabídnout. Když mi dáte lístků méně, rozdělím je mezi Vaše nejbližší příznivce, ovšem nedostatečná účast se pak projeví.

Považuji za svou povinnost Vám sdělit, že jsem se zavázal vykonávat svou práci důkladně. Pokud mi však zkrátíte příděl vstupenek, nemohu samozřejmě postavit na místa dostatek lidí. Musíte se rozhodnout, zda je pro Vás důležitější zadní parter nebo čtvrtá galerie, a já se Vašemu rozhodnutí bez odporu podrobím, tím spíš, že jsem stav věcí dostatečně vysvětlil.

V dokonalé úctě
Váš vděčný
Otto Stiglitz.“

Přiložen byl seznam se jmény a adresami třiceti řádných členů klaky a šestnácti „hostujících“. Stieglitzův posel se dokonce mohl prokázat členskou legitimací s názvem „Operní klaka. Členský průkaz č. 34 pro… Sezona 1924/25“.

Otevřený dopis v novinách zůstal bez odpovědi. Když Grozăvescu po několikatýdenním turné vystoupil jako Don José v Carmen, došlo k „syčícímu atentátu“, který majitel divadelní a koncertní agentury a Grozăvescův impresario líčí takto:

31. března dopoledne přijala manželka pana Grozăvesca telefonát. Jakýsi muž, který se nepředstavil, jí sdělil, že klika, soustředěná kolem míst k stání v parteru, chystá na pana Grozăvescu ‚syčící atentát‘. Rozhodlo se tak při poslední schůzce na přání vedoucího kliky, Otto Stieglitze, aby byl pan Grozăvescu potrestán za to, že jemu a jeho mužstvu neposkytuje vstupenky ani peníze. Krátce nato se ozval další anonymní telefonát se stejnou hrozbou.

Když jsem večer vstoupil do lóže paní Grozăvescu a slyšel, co se stalo – umělci pochopitelně nic neprozradila, aby ho neznervózněla –, dohodli jsme se, že vyčkáme věcí příštích. Už duet paní Lehmannové a Grozăvesca v prvním dějství byl z míst k stání přivítán syčením. O přestávce mezi prvním a druhým dějstvím jsme z lóže pozorovali, jak Otto Stieglitz, stojící uprostřed svého ‚mužstva‘ na levé straně vyhraženého prostoru, udává znamení svým lidem. Tak bylo v druhém dějství vysoké B pana Grozăvesca bezprostředně před koncem ‚Květinové árie‘ přerušeno částečně aplausem z onoho místa, kde stál Stieglitz, na nevoli publika se reagovalo syčením a aplaus po konci árie byl silným syčením zcela přehlušen. Vydal jsem se k místům k stání a vyzval uvaděče, aby Stieglitze po skončení dějství zadržel a předal policejnímu komisaři…“ (atd.)

Grozăvescu poté oznámil ředitelství, že dokud se věc nevyšetří, nebude se chodit po jednotlivých dějstvích a po představení klanět. Stieglitzovi byl policejně zakázán vstup do divadla, ovšem už následující den se na svém místě opět objevil. Zákaz vstupu prý porušil, neboť koupí vstupenky svým způsobem uzavřel s divadlem smlouvu, a trvá na jejím plnění. Právnicky to bylo neudržitelné, ale aplaus pro Grozăvesca při Komediantech nic nerušilo.Celá záležitost však nahnala strach členu operního orchestru, který se jmenoval – Otto Stieglitz. Požádal Neues Wiener Tagblatt o zveřejnění prohlášení, že s celou věcí nemá nic společného, což se také stalo.

Traian Grozăvescu ostatně přišel dva roky po této události ve svých dvaatřiceti letech tragicky o život. V únoru 1927 ho v hádce zastřelila vlastní manželka.

(Pokračování)
(S použitím studie Evy Offenthaler: Das korrigierte Bühnenglück, Wiener Geschichtsblätter roč. 68, seš. 3, 2013, a s autorčiným souhlasem přeložila a upravila Vlasta Reittererová)
Foto archiv

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat