Z dějin divadelní klaky (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

(Dokončení) 

Boj generální intendance proti klace 
V květnu 1931 podnikla generální intendance rakouských spolkových divadel pokus k omezení klaky, když vydala změnu domácího řádu čtyř vídeňských scén – opery, činoherního Burgtheatru, Reduty a Zámeckého divadla v Schönbrunnu. Dotyčné pasáže přetiskovaly vídeňské deníky a částečně je i komentovaly. Tak například v Neue Freie Presse z 2. května stálo:

1. Veškeré rušivé projevy ať už souhlasu či nesouhlasu (hlasité vyvolávání jmen, neobvyklé či nápadné projevy členů klaky ap.) se jak při otevřené, tak při zavřené oponě zakazují.

2. Osoby, které před představením nebo při něm způsobí narušení klidu nebo se něčeho takového zúčastní, jakož i takové, jež svým chováním či zjevem vyvolají pohoršení, mohou být vyvedeny.

3. Osobám, jež zavinily značné narušení klidu, může generální intendance na podnět policejního ředitelství na určitou dobu či jednou provždy další návštěvu představení zakázat.

Generální intendance je dále oprávněna umístit toto nařízení na pokladnách a dalších k tomu určených místech. Na vstupenkách bude nadále vytištěno prohlášení, že se „majitel vstupenky podrobuje nařízení domácího řádu“.Neue Freie Presse k tomu přinesly poznámku, že je třeba mezi divadly rozlišovat a že se výnos ve skutečnosti vztahuje pouze na nepořádky v opeře, neboť například v Burgtheatru klaka neexistuje. V opeře však je situace taková, že projevy klaky nejsou znamením čirého nadšení, nýbrž se za nimi skrývají obchodní důvody a jejich nevhodnost a hlasitost ruší, takže je opatření třeba vítat i z uměleckého hlediska. Avšak „vzdor veškeré papírové přísnosti ještě uvidíme, kdo zvítězí“. Karikatura v jednom listu dokonce doporučovala nasazovat divákům při vstupu do hlediště želízka, aby se jim naprosto znemožnilo tleskat.

„Anšlusem“ Rakouska roku 1938 nastala i pro klaku jiná situace. Její zákaz měl politický podtext a porušení zákazu mohlo mít důsledky, jaké si nikdo dosud nedokázal představit.5. dubna 1938 vyšla zpráva: „Jak to odpovídá důstojnosti operního domu, byla definitivně odstraněna taková nepřístojnost jako klaka. Jak je známo, rozvinula se pod vedením různých šéfů ve skutečný systém teroru, trapný nejen pro návštěvníky opery, ale také pro umělce, jejichž výkony tím byly znehodnocovány. Není třeba zdůrazňovat, že podstata klaky nadto odporuje nacionálně socialistickému uměleckému vnímání. Každý umělec a přítel umění jistě horlivě přivítá, že je nyní i opera tohoto obtížného zařízení zbavena.

Šéf klaky vídeňské Volksoper přiznal v interview z roku 1952, že „za Hitlera klaka neexistovala“. Jeho „kolega“ ze Státní opery emigroval po „anšlusu“ do New Yorku. On i další patřili k divadelním figurkám své doby. U některých jsou známa nejen jména, ale také jejich povahové rysy, styl práce a zvláštnosti. Následující řádky je mají připomenout.Kritik Max Graf si vzpomínal z doby svých prvních návštěv Dvorní opery na hubeného staršího muže se špičatou bradkou a klavírním výtahem v ruce, který stával v levém rohu na galerii. V klavírním výtahu měl poznamenané „nástupy“, které udával svým mužům podle domluveného „tarifu“. Byl to šéf operní klaky Freudenberger, civilním povoláním čalouník, a Max Graf si neodpustil, aby občas ve svých kritikách nemluvil o „vyčalouněné chvále Dvorní opery“, když se klaka projevovala poněkud příliš. Vzhledem k velmi nízkým taxám, které si Freudenberger nechal vyplácet, byl prý spíš idealista a projevoval takt: „Potleskem chtěl jen publikum upozornit na to, že ten, kdo hudbě rozumí, by na tomto místě zatleskal. Ani by ho nenapadlo publikum tyranizovat hlučnými projevy, předstírat jásot a nařizovat divoký křik, jak si to podle všeho zpěváci a dirigenti ve Státní opeře přejí dnes.“

Na jiném místě popisuje Graf Freudenbergera jako „vrchního hofmistra potlesku, skromného muže, který i nosil umělcům zásilky do bytu“. Jeho zodpovědnost vůči „zaměstnavatelům“ mu dokonce nebránila, aby vyšplhal čtyři poschodí, „když jsem o některém jeho klientu v kritice nepsal laskavě, a u mé kuchařky si pak stěžoval na mé nepochopení a zlomyslnost“. Také Leo Slezak vzpomínal na tohoto „matadora tleskacích orgií“. Na vizitky si prý Freudenberger dal vytisknout „elév sboru c. k. Dvorního divadla, hudební kritik a dekoratér“. Umělce jmenoval při rozhovorech pouze zdrobnělinou křestního jména, například Erik Schmedes byl u něj „Erikerl“. V každý čas dobře informován, byl to „vzácný originál, neškodný dobrák, věrný a neustále nadšený“.

Freudenbergerův nástupce byl Josef Schostal, jehož plnohlasé „bravo“ Max Graf vždy z parketu rozeznal. Pracoval na „solidní obchodní bázi“. Potomek rodiny textiláků z Moravy byl údajně „objeven“ během hostování norského tenora Karla Aagaarda Østviga roku 1918. Poctivé nadšení mladíka na čtvrté galerii strhlo rezervované publikum, a večer se proměnil v úspěch. Když Østvig brzy nato ve vídeňské opeře získal angažmá, Schostala nechal vypátrat a pozval ho na večeři. Jako šéf klaky pobýval Schostal, obklopen entuziasty, na čtvrté galerii, kde se takzvaně zdržovali „nevinní tleskači“. Stálé místo měl u sloupu, odkud dával svým spolupracovníkům znamení – ale sám nikdy netleskal. Schostal zaměstnával své lidi individuálně, mínil například, že „tenhle je puccinián, ale na Wagnera nestačí, při Mistrech pěvcích je nepoužitelný“. Měl také mozartovce a verdiovce a podobně. O přípravě na operní večer je zachována zpráva:

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na