Nejdřív Janáčkův odpůrce, pak jeho obdivovatel a propagátor

Sedmdesát let uplynulo od smrti profesora Vladimíra Helferta

S napětím očekávané nové uvedení Janáčkova posledního operního díla na scéně Národního divadla a probíhající diskuse o přístupu k interpretaci jevištních děl mě přiměly k tomu, abych na těchto stránkách alespoň velmi stručně připomenul profesora Vladimíra Helferta. Byl to muž, který se z Janáčkova protivníka stal jeho obdivovatelem a jedním z nejvýznamnějších propagátorů jeho díla v první generaci badatelů. Zemřel na následky utrpení v nacistických věznicích před sedmdesáti lety, 18. května 1945.

Nebojte se, nebudu vás, milé uživatele těchto webových stránek, unavovat vědeckými úvahami. Ostatně, profesor Vladimír Helfert byl, jak nám dokazují jeho životní osudy, jeho propojení vědecké práce s všestrannými společenskými a kulturními aktivitami a v neposlední řadě vzpomínky jeho někdejších žáků, všechno jiné než suchý kabinetní vědec.

Narodil se v západočeské Plánici na Klatovsku 24. března 1886. Pocházel z vážené rodiny vědců a veřejných činitelů. Již jeho pradědeček Johann Josef Helfert, jehož tvář nám zachoval Josef Mánes, který ho portrétoval, byl vynikajícím znalcem církevního práva a profesorem tohoto oboru na pražské univerzitě. Byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu. V úspěšné kariéře pokračovali jeho potomci. Rodina baronů Helfertů se zcela přimkla k české národnosti a v tomto duchu byl vychováván i Vladimír a jeho starší bratr Jaroslav.

Vladimír Helfert vystudoval historii a estetiku. Po absolutoriu učil na pražské Českoslovanské obchodní akademii dějepis a zeměpis. Zde se spřátelil s Otakarem Ostrčilem, který na téže škole vyučoval češtinu a němčinu.

V prvních dvou desetiletích dvacátého století zuřil mezi hudebními teoretiky pro nás dnes téměř nepochopitelný tvrdý boj mezi „smetanovci“ a „dvořákovci“. Boj to byl vskutku lítý, dnešní občasné přestřelky mezi „tradicionalisty“ a „modernisty“ jsou, ve srovnání s tehdejšími spory, jen dětské hříčky. On se od těch dob hodně změnil svět, a dnes žijeme jinak než před rokem 1914. Tehdy se mnohým zdálo, že  svět, kterým byla víceméně míněna naše evropská civilizace,  bude v dané podobě existovat na věčné časy.

Helfert s Ostrčilem stáli zcela jednoznačně na straně „smetanovců“, které vedl vždy bojovně naladěný Zdeněk Nejedlý. Helfert a Nejedlý se posléze, díky sňatkům se sestrami Brichtovými, stali švagry. Pro zastánce smetanovské a fibichovské tradice byl pochopitelně moravský solitér Janáček zjevem dosti těžko přijatelným.

Po vzniku republiky se ale vše začalo ubírat jiným směrem. V Brně vznikla druhá česká univerzita. Vladimír Helfert získal docenturu pro obor hudební věda a posléze se stal jejím prvním brněnským profesorem. Ve třicátých letech dvacátého století vykonával i funkci děkana filozofické fakulty. Helfertův starší bratr Jaroslav se stal ředitelem Moravského zemského muzea, kde vybudoval hudební archiv, jehož vedoucím se stal Vladimír.

České Brno tehdy žilo bouřlivým životem, rychle a úspěšně se snažilo dokázat, že je schopno překonat dosavadní provinčnost a stát se významným kulturním i uměleckým centrem. V hudebním světě to byla především integrující osobnost Leoše Janáčka, který v té době v pravidelných intervalech uváděl premiéry svých oper. Po jeho boku stála další mimořádná osobnost, dirigent, šéf opery a posléze ředitel brněnského Národního divadla, František Neumann. Vladimír Helfert byl zcela vtažen do tohoto bouřlivého dění a postupně začal své názory modifikovat.

Aniž by opustil svou smetanovskou orientaci, začal se stále více zabývat Janáčkovým dílem, a to nejen teoreticky, ale i ve smyslu praktickém. Významně se zasloužil o udělení čestného doktorátu, který Masarykova univerzita Janáčkovi udělila v roce 1925. V řadě referátů a studií se zabýval Janáčkovým dílem a stal se jeho zaníceným propagátorem. Rozhodl se napsat zásadní janáčkovskou monografii. Její první svazek pod názvem Leoš Janáček: Obraz životního a uměleckého boje I., V poutech tradice vyšel v roce 1939.Helfertovy vědecké, umělecké, pedagogické, kritické a popularizační aktivity byly mimořádné. Stejně aktivní byl ale i ve sféře společensko-politické. Helfert, ačkoli původem český šlechtic, byl levicově orientován. Velmi aktivně vystupoval na podporu demokratického Španělska a silně se angažoval ve svých vystoupeních proti nacismu. V listopadu 1939 byl zatčen a vězněn v nacistických žalářích. V roce 1942 byl vzhledem k velmi špatnému zdravotnímu stavu umístěn ve vězeňské nemocnici v dolnoslezském  Wohlau (dnes polský Wolów) a posléze i propuštěn do domácího ošetření.

V té době napsal dokument, v němž nastínil podrobně témata, kterými se chtěl zabývat ve své budoucí činnosti. Nejvýznamnější místo mezi nimi mělo dokončení Janáčkovy monografie, která měla obsahovat pět svazků věnovaných důkladnému a systematickému rozboru jeho díla.

V létě 1944 byl Vladimír Helfert znovu zatčen, konec války jej zastihl v Terezíně. Zde se nakazil tyfem a po převozu do pražské nemocnice Na Bulovce 18. května 1945 zemřel.

Jeho osobnost a jeho odkaz, který je ve všech směrech i dnes velmi aktuální, bychom si rozhodně měli připomínat. Hudební oddělení Moravského zemského muzea v Brně, u jehož zrodu Vladimír Helfert stál, uspořádalo u příležitosti jeho výročí výstavu v prostorách Památníku Leoše Janáčka. Vernisáž proběhla 22. dubna 2015 a výstava je otevřena do 7. června tohoto roku.

Foto www.sumava.cz, cs.wikipedia.org, www.phil.muni.cz