Za Jenůfou do Met s Operním kukátkem

  1. 1
  2. 2
  3. 3


Láska k opeře až za hrob
29. října 2016 Metropolitní opera zažívá událost na pomezí absurdity a paniky (informovali jsme zde). Podle posledních zpráv zřejmě poněkud pomatený fanoušek rozsypal v orchestřišti Metropolitní opery během pauzy Rossiniho Viléma Tella popel z urny svého přítele. Ten si podle jeho vyjádření, které médiím reprodukoval newyorský policejní šéf John Miller, přál rozptýlit v prostorách Metropolitní opery. Dosud nejmenovaný muž tak splnil přání svého přítele a mentora. Představení bylo předčasně ukončeno a prášek byl předán na laboratorní rozbor.

Metropolitní opera New York, 29. října 2016 (foto Dylan Hayden/AP)
Metropolitní opera New York, 29. října 2016 (foto Dylan Hayden/AP)

Spojené státy americké stále žijí obavami z poštovních otrav, například antraxem, jak potvrdila reakce lidí i médií po objevu poštovní zásilky s neznámým práškem ve volebním štábu prezidentské kandidátky Hillary Clinton. Muž se ale k činu přiznal, byl pouze vyslechnut a nebyl vzat do vazby. Metropolitní opera však raději zrušila i následující večerní představení Rossiniho Italky v Alžíru. Náklady k úhradě škod budou zřejmě značné. Láska k opeře je krásná, ale nesmí se to přehánět. Generální ředitel Peter Gelb komentoval celou událost slovy: „Těší nás, když k nám přicházejí milovníci opery. Ale doufáme, že si příště nechají popel doma.“


Nahrávka týdne

Wilhelm Stenhammar: Gillet på Solhaug (zdroj sterlingcd.com)
Wilhelm Stenhammar: Gillet på Solhaug (zdroj sterlingcd.com)

Wilhelm Stenhammar – Gillet på Solhaug (Slavnost na Solhaugu). Symphony Orchestra of Norrköpping and Chorus, dirigent Henrik Schaefer. Sterling 2016 (3 CD). Pro českého posluchače zcela neznámá opera ze Švédska představuje sice naprosto exotický příspěvek do evropských dějin opery, ale nahrávka je zajímavá z několika dalších důvodů. Především jde již o sedmý díl edice nahrávek The Romantic Opera in Sweden, která vychází na labelu Sterling. Zásluhou této edice je soustavněji mapována dosud opomíjená sféra švédské opery devatenáctého století a počátku dvacátého století. Většina nahrávek celých oper nebo obsáhlých výběrů představuje rovněž světové premiéry. Wilhelm Stenhammar (1871-1927) patří ke generaci skandinávských skladatelů silně ovlivněných dílem Richarda Wagnera. Z jeho díla stále žijí dva klavírní koncerty a písně i balady, které jsou na repertoáru četných švédských operních zpěváků. Skladatel již v raném věku přišel do styku s divadelním světem, což se během jeho života projevilo v kompozici četných scénických hudeb k činohrám a fériím. Ve velmi mladém věku, kolem roku 1892, se začal zabývat myšlenkou na kompozici opery a vybral si za námět rané drama jednoho z nejvýznamnějších dramatiků té doby, Henrika Johana Ibsena, z roku 1855.

Slavnost na Solhaugu se řadí ke skupině historických dramat s romantickými rysy z norského prostředí, v nichž jsou zdůrazněny osudy domácí nobility (v tomto případě jde o čtrnácté století) a zároveň nechybí určité folklórní odkazy. Henrik Ibsen využil v těchto raných dramatech řadu motivů z lidové literatury, ság a pohádek. Na dramatu, jež přejímá strukturu historických Shakespearových her, ho zaujalo prostředí (které odpovídá wagnerovskému propojení historie a mýtu), postava hlavní ženské hrdinky (psané pro dramatický mezzosoprán) jako velké tragické operní postavy v rozporuplném charakteru, v němž se spojuje dobro i zlo, a také možnost do partitury zařadit folklórní čísla, jako byly písně a balady. Kvůli neexistenci kvalitního švédského překladu skladatel komponoval operu na norský originální text.

Opera neměla snadný start. Byla postupně odmítnuta operními domy ve Stockholmu a Kodani (což oboje mohlo mít i důvody jazykových předsudků vůči libretu, dané náhlou silnou vlnou jazykového patriotismu ve Skandinávii na přelomu století). Byla sice přijata do dramaturgického plánu v berlínské Dvorní opeře, ale k nastudování nedošlo, a tak byla opera konečně provedena roku 1899 v německém překladu v Dvorním divadle ve Stuttgartu. To vzbudilo zájem ve švédských kruzích a opera byla roku 1902 ve švédském překladu provedena ve Stockholmu, kde na repertoáru zůstala až do roku 1913. Zřejmě příznivý ohlas prvních nastudování povzbudil i dramaturgii berlínské opery a dílo zde bylo uvedeno roku 1905 slavným wagnerovským dirigentem Carlem Muckem. Ještě roku 1912 bylo jednou z hlavních položek švédských hudebních slavností v Dortmundu a pak zcela vymizelo z repertoáru skandinávských i německých scén. Teprve roku 1990 operní soubor z Umei dílo znovu zařadil na repertoár a díky zájezdům uvedl operu ve Stockholmu a Göteborgu. Zajímavostí je, že toto vzkříšení opery režírovala světově proslulá švédská herečka (hvězda několika filmů Ingmara Bergmana včetně hlavní role v jeho Mlčení) a později divadelní režisérka Gunnel Lindblom.

Symphony Orchestra of Norrköpping a Henrik Schaefer při nahrávání opery Gillet på Solhaug (foto Maria Hovberg/Norrköpings symfoniorkester)
Symphony Orchestra of Norrköpping a Henrik Schaefer při nahrávání opery Gillet på Solhaug (foto Maria Hovberg/Norrköpings symfoniorkester)

Předkládaná nahrávka je zajímavá romantickým symfonismem, vlastním pozdním evropským romantikům. Četné názvuky na dílo Richarda Wagnera jsou nepřeslechnutelné, ale je znatelná již stopa, kterou zanechává tehdy zatím v mimooperní hudbě i Richard Strauss (zejména orchestrace). Ostatně skladatel měl k wagnerovskému stylu blízko i ve vlastní rodině – jeho teta Fredrika Stenhammer patřila k předním interpretkám wagnerovských postav ve Švédsku. I když zemřela ve věku pouhých čtyřiačtyřiceti let, patřila k vášnivým propagátorkám Wagnerova díla ve Skandinávii. Celkově je partitura jakýmsi pokusem o syntézu wagnerovského mytického dramatu s bohatstvím lidové hudby s využitím pozdně romantických výrazových prostředků. Jedná se tedy o způsob vyjádření, který je pozorovatelný u mnoha skandinávských skladatelů konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Nahrávka, vzniklá ve spolupráci se švédským rozhlasem, nabízí solidní výkony vesměs domácích pěvců pod taktovkou Henrika Schaefera. Pro srovnání je operní nahrávka na třetím disku doplněna o dvě scénické hudby (pod taktovkou Helmutha Froschauera) k uvedené Ibsenově hře, které komponovali dva významní skladatelé – Němec Hans Pfitzner (komponováno 1889/1890) a Rakušan Hugo Wolf (1890/1891). Ty jsou dokladem různých kompozičních přístupů ke stejné látce ve stejném období.

Henrik Schaefer při natáčení opery Gillet på Solhaug (foto Maria Hovberg/Norrköpings symfoniorkester)
Henrik Schaefer při natáčení opery Gillet på Solhaug (foto Maria Hovberg/Norrköpings symfoniorkester)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na