Za soudobou operou po dvou letech znovu do Ostravy

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Náročnost toho, co tvořím, je daná podstatou mé osobnosti. To se netýká jen textů v kompozicích pro hlasy, podobná náročnost je v hudbě samotné. Není to výsledek nějakého rozhodnutí a nelze to racionálně vysvětlit. Výběr textů prochází stejně intuitivním procesem jako všechna moje důležitá rozhodnutí. Jistě jsou u toho i racionální prvky, ty jsou ale spíš banální a nejsou důležité. Rozhodnutí pracovat s určitým textem předchází údobí, a to je někdy dost dlouhé, ve které přezkoumávám vše pro a proti, pořádně se na to vyspím, a pokud se nápad nevypaří do éteru, pak je přijat. Moment, kdy vím, že bych to nebo ono měl dělat také, přijde sám, automaticky a bez jakékoli manipulace. Je ale nutné říct, že počet nápadů, které se rozplynuly v nic, daleko převyšuje počet těch, které jsem se rozhodl realizovat.
***

Martin Smolka: Sezname, otevři se (2013)

Už podtitul vaší nové opery – mluvená opera – dává tušit, že se bude v mnohém lišit od vašich předcházejících oper Nagano a Das schlaue Gretchen.

Bude to úplně jiné, dokonce od začátku mluvíme o (ne)opeře. Využíváme některé nástroje operního divadla – zejména jeviště, orchestřiště, orchestr a sbor. Ale zpěv se bude ozývat jen svátečně, jako ozdoba a odměna v klíčových momentech. Jediný sólista, kontratenor Jan Mikušek, vládne prostým půvabným hlasem, vzdáleným všem operním manýrám a forzím. Skvělým vkladem pro mou práci je plánovaná účast Ostravské bandy (na místě operního orchestru), kterou znám jako soubor mezinárodních specialistů na novou hudbu, skvěle disponovaných a motivovaných.

Operu Sezname, otevři se! jste napsal záměrně zejména pro činoherce. Jaké to přináší výhody a jaká omezení?

Tady bylo důležitou inspirací a východiskem setkání s režisérem Jiřím Adámkem, tvůrcem velmi zvláštního autorského divadla, a s jeho hereckou skupinou, která bude v (ne)opeře účinkovat. V rámci příprav (ne)opery jsem pro ně napsal tři kompoziční etudy, při jejich nácviku jsem měl možnost všelijak s herci experimentovat. Jsou to herci, zvyklí pracovat velmi precizně s hlasem, s mluvou nenápadně řízenou rytmicky i intonačně. Jiří Adámek s nimi pěstuje přesné, minimalistické herectví, vpravdě neoperní. Důležitým nástrojem jsou mikrofony či mikroporty, klíčovým spolupracovníkem zvukař.

Čili hlavní výhodou je právě to omezení, úspornost tónů, zvuků, akce i gest, jež umožňuje ponor, vnímání jemného, subtilního. Snad. Neboť kdo ví, je-li na robustním operním jevišti prostor pro subtilnost?

Se spoluautorem Jiřím Adámkem jste se inspirovali Bludištěm seznamů Umberta Eca. Jsou pro vás principy výčtů a seznamů hudebně tvárnější než pevně formovaný text?

Při hledání námětu jsem měl před očima velký vzor, operu Mortona Feldmana (na krátký text Samuela Becketa) Neither. Těžko říci, jestli Feldman při této práci operu ignoroval, nebo schválně dělal vše naruby (hodina statické hudby, abstraktní text bez příběhu, žádné jevištní poznámky, jediný hlas, soprán zpívá výlučně a donekonečna na horní hranici svého rozsahu), ale výsledek je překrásná, svobodná hudba, navíc zcela otevřená tvůrčímu tvarování jevištnímu.

Dále jsem snil o zážitku fascinovaného hledění na obraz v galerii, o tom, jak takový zážitek přenést na jeviště. Vyslovil jsem před libretistou Jiřím Adámkem možnost vyjít z Dějin krásy Umberta Eca, z knihy, do které se Ecovi povedlo onen zážitek přenést a ještě rozvinout. A Adámek sáhl těsně vedle, po Ecově knize Bludiště seznamů, která je také antologií textů a obrazů, ale společným jmenovatelem pro autorův výběr a komentáře byl princip výčtů a poznatek, že seznam je důležitým, hojně využívaným prostředkem umění všech věků. A také všech druhů umění, včetně hudby.

Otevíráme tedy nejen nejroztodivnější seznamy slovní, ale také různé seznamy akordů, zvukových kombinací, flažoletů i mikrointervalů a podobně.

Dá se říct, o čem opera je?

Asi by to šlo, ale právě do toho se mi nechce. Třeba druhá (z pěti) částí se jmenuje Ryby. Ale nedá se říci, že je to o rybách. To už spíše o radosti z převalování jejich půvabných názvů na jazyku. Jde o dosti nepřehlednou souhru otevřených významů, zvuků (i onomatopoických zvukovýznamů a významozvuků), evokací tvarových i barevných. Jakýchsi možných „o čem“ je tam otevřeno více. Je na divákovi, aby si navnímal nějaké své „o čem“ a raději ho nepřitesával do slov.

Čtvrtá část se jmenuje Poutník a vyjmenuje se v ní kromě jiného spousta měst. Před koncem této části se hudba skoro zastaví a nad tichým opakováním (jakoby vyzváněním) několika (jakoby hladkých, hebkých) akordů se předčítají úryvky z Calvinových Neviditelných měst. Kdo tu knihu miluje jako já, ví, že Italo Calvino dokonale zabydluje zemi nikoho mezi prózou a poezií. A já bych byl šťastný, kdyby se ukázalo, že nám se podařilo navštívit kousek neznámého území mezi hudbou, slovem a divadlem a potažmo mezi „o všem“ a „o ničem“ (tam, kde se vše a nic skoro dotýká).
***

Bernhard Lang: Rei:gen (2012)

Téma vaší opery Re:igen (česky Rej) je na New Opera Days Ostrava (Dny nové opery Ostrava) 2014 jedinou operou, jejíž téma je obdobně jako u většiny standardního operního repertoáru oper spojeno s vášní. Vaše opera má dokonce i klasický děj. Upřednostňujete vždy ve svých operách příběh?

Zde musím vyjádřit nesouhlas s oběma tvrzeními. Der Re:igenje vlastně skladba o konci vášně, o selhání operní lásky, která se v tomto díle proměnila již jen ve „vzpomínku na Benátky“; je to kus o sexu, přeřezávání pout k vášním, konec romance.

Navíc tato opera nemá děj, který by naznačoval nějaký vývoj: celkově jde o cyklickou strukturu a sestává z desetinásobného opakování určité vnitřní struktury, jež by se snad dala nazvat operní, ale která je právě tím opakováním postavena do nového kontextu.

S libretistou jste sáhli po díle Arthura Schnitzlera, které ve své době vyvolalo mimořádný skandál. Vaše další opera I hate Mozart (Nenávidím Mozarta) bývá mimo jiné označována za provokativní dílo. Má umění provokovat, narušovat tradiční chápání, oprostit se od etických společenských norem?

Schnitzler nikdy neplánoval nějaký skandál, a ani já; skandály se člověku přihodí, ty inscenované nejsou tak zajímavéjako umělecké koncepty samy. Usiluji o analýzu, o dekonstrukci analýzou, z níž vyplývá kritický spád, to ano, ale v jiné rovině chápání.

Re:igen je opera, kterou jste dokončil v roce 2012 pro prestižní Schwerzinger Festival a premiéra je naplánována na letošní duben (25. 4.). V čem byla pro vás práce na tomto díle zajímavá z hudebního hlediska?

Velkou inspirací k Re:igen bylo, že George Delnon, který mi práci navrhl, věděl o mé fascinaci Odlišností a opakováním (Difference and Repetition), a tedy inspirace přišla zároveň s nápadem. Jak jsem zmínil výše, výzva pro mne spočívá v tom, že zpracuji jeden a týž akt desetkrát a při tom budu odhalovat, jaké se vyjevují odlišnosti.

***

Rudolf Komorous: No no miya (1988)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat